Přezkum Oči v Gaze, Mads Gilbert a Erik Fosse, z norštiny přeložili Guy Puzey a Frank Stewart, Quartet Books: London, 2010.
Během 23denní izraelské války v Gaze (prosinec 2008 až leden 2009) shodilo izraelské letadlo sedm bomb před domovem šestiletého chlapce jménem Essidin. Dítě dorazilo sanitkou do nemocnice al-Shifa ve městě Gaza.
"Chlapec utrpěl život ohrožující poranění břicha a hrudníku šrapnelem a byl operován, jakmile přišel do al-Shifa. Měl... důkladnou sondu žaludku, hrudní drén a velký obvaz." aby zakryl centrální řez, který mu chirurgové udělali, když mu otevřeli břicho, aby zastavili život ohrožující krvácení. Chlapcovo dýchání bylo klidné, ale mělké, kvůli bolestivé operační ráně. Měl na sobě khaki košili zdobenou barevnými vojenskými emblémy — jeden četl 'Staré námořnictvo'. Jeho prostěradlo sklouzlo dolů a on položil hlavu na šedý plastový potah nemocniční matrace...
"Essidin na mě zíral zcela nehybným pohledem. Měl krásné hnědé oči, ale byly rozšířené a měl šokovaný výraz."
"'Co se stalo? Co tady dělám a kdo jsi?" jeho oči se tiše zeptaly.“[1]
Oči v Gaze, ze kterého je tato pasáž čerpána, nikdy nebyla recenzována v hlavním americkém tisku – nepochybně proto, že jde o akt literárního odporu vůči americko-izraelským apologetikám za válku Izraeli přezdívanou „Lité olovo“. Zaznamenává dny a noci norských lékařů Madse Gilberta a Erika Fosseho, které do Gazy vyslala organizace Norwegian Aid Society, které strávili po boku svých palestinských lékařských kolegů v hlavní fakultní nemocnici v Gaze Al-Shifa. Kniha je založena na poznámkách a žurnálech, které její autoři psali pozdě v noci; na fotografiích, videích, rozhovorech, které tam vedli; a dotazy, které provedli později ve zpravodajských médiích a dalších zdrojích.[2] Izrael zablokoval všem západním novinářům vstup do Gazy. Před příjezdem autorů na Silvestra 31. prosince nebyli žádní západní lékaři.
Z hustě obydlených obydlí města Gaza denně proudili ranění a umírající do pohotovosti Al-Shifa; z domovů v uprchlickém táboře Jabalya; z mešit; ze školy OSN v Jabalya; z centrálního zeleninového trhu města Gaza – všechny oblasti plné civilistů. Lékaři v knize i v rozhovorech pro tisk poznamenávají, že všichni pacienti, které viděli, byli civilisté, mezi nimi mnoho dětí. Diskutují také o použití husté inertní kovové výbušniny které způsobují příšerná, často neoperovatelná zranění: v knize jsou uvedeny nejméně dvě oběti DIME.[3]
Gaza je obrovské vězení1.5 milionu lidí vmáčknutých do 140 čtverečních mil v kleci ze tří stran izraelskými 25 stop vysokými zdmi a elektronickým oplocení a na moři izraelskou armádou. Na začátku války Gaza vstoupila do třetího roku obležení ze strany Izraele a USA, když Palestinci v roce 2006 zvolili Hamás, což byla urážka neočekávaná, ale rychle potrestaná „jedinou demokracií“ Blízkého východu a jejím americkým patronem. Obléhání a jeho dopad na lékařské služby v Gaze dostávají samostatnou kapitolu Oči v Gaze ("Distress by Design"); vyprávění studují časté narážky na dopady obléhání na lékařské kapacity Gazy.
Vstup lékařů do Gazy umožnilo norské ministerstvo zahraničí. Gilbert je anesteziolog a vedoucí lékařského oddělení Fakultní nemocnice Severního Norska. Erik Fosse je chirurg a profesor medicíny na univerzitě v Oslu. Byla tam spousta palestinských novinářů, lékařů a civilních očitých svědků. Ale to jsou neosoby u soudů západního mínění.[4] Němec Der Spiegel novinář v telefonickém rozhovoru s Fosse řekl, že dokonce i zraněné a umírající děti přicházející do Al-Shifa byly „hlavně děti Hamasu“. (Předávala frázi, kterou použil mluvčí izraelských obranných sil.)[5]
A tak kromě své lékařské práce byli lékaři zodpovědní za to, že byli svědky zevnitř – oči v Gaze. To, jak se dostali přes egyptskou hranici, kdo jim pomohl, jak dokázali zajistit další norský lékařský personál, aby převzal vedení, než odjeli, jsou zarážky pro řadu drásajících a fascinujících vyprávění o jejich práci v Al-Shifa. Lékaři jsou nadaní spisovatelé s jedinečnou schopností prezentovat klinický popis (rány; pacienti; chirurgické zákroky; rozvržení samotného Al-Shifa) v nádechu románu.
· „Neděle byl hrozný den.
„V neděli izraelské síly zabily dva mladé palestinské chlapce, kteří si hráli na střeše.
„V neděli izraelská letadla také bombardovala zeleninový trh uprostřed nejrušnější nákupní oblasti města Gaza.
„V neděli jsme přijímali vlnu za vlnou lidí vyděšených k smrti, někteří nezranění, někteří zranění, někteří umírající a někteří mrtví – všech věkových kategorií, se všemi druhy zranění… Měli jedno společné: všichni byli palestinští civilisté… Všude byla zdevastovaná lidská těla, na podlaze, na nosítkách, na stolech, v resuscitační místnosti, za závěsy a chodili zranění s krvácejícími zraněními.
"Umírající těhotná žena. Děti s nedávnými amputacemi. Hluk stoupal a klesal... otupující kaskáda hlasů a výkřiků, příkazů, výbuchů, zoufalství a sténání."[6]
· "Nejdřív jsem si neuvědomil pozadí případu. Malá devítiměsíční holčička, o kterou jsem byl požádán, aby se o ni postaral, byla jen včasným varováním. Byla bledá a vypadala špatně po anestezii a byla téměř nevzrušitelná... Po ošklivém zranění, které utrpěla v rodinném domě, jí musely být amputovány části malé levé ruky. Nikdo nevěděl, kde je její matka, ale její otec a dědeček museli být zabiti.“[7]
· "Viděli jsme, že tříska prošla játry a do dvanácterníku, který měl na předním povrchu třícentimetrovou trhlinu. Z trhliny ve střevě vytékala tmavá krev. Musí pocházet z velké žíly Uvolnil jsem dvanáctník a viděl jsem trhlinu v dolní duté žíle, která přivádí všechnu krev ze spodní části těla zpět do srdce. Přibalili jsme spoustu obkladů proti žíle a podařilo se nám zastavit prozatím krvácí...“[8]
Pasáže jako tyto odlehčují jiní o sezeních na šibenici s palestinskými kolegy autorů; společné jídlo; scény lékařského personálu při modlitbě; naléhavé úsilí autorů dostat zprávy do západního tisku a jejich vlastních rodin.
120 fotografií knihy (většina z nich jsou autory) jsou roztroušeny po celé knize a ilustrují vhodné pasáže, spíše než aby byly shromážděny v samostatné sekci. Některé jsou tak příšerné, že jsem si ve čtení musel dělat přestávky. Podnadpisy fotografií obsahují vlastní příběhy: "Dr. Issam vyšetřuje jedno z mnoha zraněných dětí přivezených do nemocnice al-Shifa. Rodina to úzkostlivě sleduje. Kvůli blokádě byl nedostatek nosítek a postelí."[ 9] "Improvizovaná ubytovna na operačním sále. Šálek silné arabské kávy a kouř rozjedou další směnu, ve dne v noci."[10]
Gilbert připisuje velký počet dětských obětí, které navštěvoval, výrazné demografické situaci Gazy: střednímu věku 17.4 let a 44.4 % populace ve věkové skupině 0–14 let. "To dělá z Gazy dětské vězení. Když se izraelské ozbrojené síly rozhodnou bombardovat toto dětské vězení z nebe, nevyhnutelně bude zraněno nebo zabito velké množství dětí."[11] Zpět příběhy pro některé z přítomných pacientů Gilberta a Fosse jsou často děsivé. Ukázalo se, že devítiměsíční Jumana je členem rodiny Samouni z okresu Al-Zaytoun ve městě Gaza. Izraelští vojáci přinutili 70 členů její rodiny do budovy, která byla poté vybombardována: nejméně 26 rodinných příslušníků zemřelo, mezi nimi deset dětí a sedm žen.[12] Tento příběh je nyní notoricky známý. Ostatní v knize nejsou tak známé. Pouze dva příklady: 53letá žena střelená do zad izraelským odstřelovačem, když byla eskortována z jejího domova v Jabaliya do sanitky, která čekala na její evakuaci do bezpečí.[13] Rodina al-Daya, jejíž čtyřpatrový dům byl vybombardován a zabil třicet členů rodiny, většinou dětí.[14]
Oči v Gaze je připomínkou toho, proč byly Izrael a USA vyděšené, že úspěch Palestiny v OSN by znamenal odpovědnost pro Izrael. Ukazuje, proč 80 procent arabského světa považuje Izrael za nejnebezpečnější zemi světa a proč dokonce i někteří politici na vysokých místech v USA začínají mumlat o tom, že Izrael je v současné americké ekonomické krizi závazkem vůči USA. Kniha by se měla stát součástí historie psané krví – tentokrát na straně obětí Gazy.[15] Koupit zde.
Poznámky
1. Oči v Gaze, str. 194.
2. Tamtéž, str. 17.
3. Tamtéž, s. 85–87; str. 118.
4. V projevu k AIPAC v Jeruzalémě dne 14. ledna 2009, když bomby stále padaly, Šimon Peres chválil válku: „Cílem Izraele bylo poskytnout lidem v Gaze silný úder, aby ztratili chuť střílet na Izrael." (Oči v Gaze, p. 293) New York Times“ Ethan Bronner o masakru prvního dne řekl: „Palestinci v Gaze dostali zprávu prvního dne, kdy izraelská válečná letadla zasáhla četné cíle současně uprostřed sobotního rána. Přibližně 200 bylo okamžitě zabito, což šokovalo Hamás a vlastně všechny Gaza." To, pokračoval souhlasně, poskytlo „omezené náznaky toho, že obyvatelé Gazy pociťovali takovou bolest z této války, že se budou snažit ovládnout Hamás“. (New York Times, 19. ledna 2009.)
5. Oči v Gaze, p.156.
6. Tamtéž, str. 120.
7. Tamtéž, str. 19.
8. Tamtéž, str. 152.
9. Tamtéž, str. 90
10. Tamtéž, str. 117.
11. Tamtéž, str. 137.
12. Tamtéž, s. 188-192.
13. Tamtéž, str. 216–217.
14. Tamtéž, str. 144.
15. Gilbert a Fosse byli "přijímáni jako hrdinové" norskou veřejností. Výbuchy proti nim byly nevyhnutelné: mezi kritiky byli pravicoví Norové FrP vůdce strany Siv Jensenová který Gilberta popsal jako „místního politika z Červené“ (Norská socialistická „Rudá“ strana), Melanie Phillipsová, fejetonista pro Divák a Jennifer Lawinski for Fox News, jakož i FOTOAPARÁT ve Spojených státech. Viz vyvrácení zde.
Od konce 1970. let XNUMX. století Ellen Cantarow napsal pro The Village Voice, Mother Jones, Velká ulice, Nation, Tom Dispatch, Z Magazín a další místa. Její práce o Palestině byla antologizována, stejně jako části její knihy, Moving the Mountain: Women Working for Social Change (The Feminist Press, McGraw Hill, 1980).
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat