Zdroj: Palestine Chronicle
Není pochyb o tom, že nacistické Německo bylo na špatné straně dějin a bylo zapotřebí obrovského mezinárodního úsilí, aby se Německo po skončení druhé světové války dostalo na druhou stranu dějin. Ušlechtilým způsobem, jak toho dosáhnout, bylo posílení demokratického základu postnacistického Německa a přepsání jeho vzdělávacích osnov a také udělení vedoucí role v boji proti rasismu v srdci kontinentu. To bylo doplněno ušlechtilým pokusem o regulaci místního zbrojního průmyslu a vývozu zbraní tak, aby byl zajištěn co nejkomplexnější restituční proces.
Jedním z důležitých prvků této restituce, o němž se německý politický systém stále domnívá, že je klíčový, je bezpodmínečná podpora Izraele. Postoj, který vytváří dojem, že by se Německo jako stát mohlo znovu zmýlit. Tentokrát je to mnohem méně dramatické než předchozí odklon od normálnosti a lidskosti, ale přesto je velmi znepokojivé a hluboce zklamané, že Německo jako stát – a doufejme, že ne jeho společnost – nevyvodilo úplně a poctivě morální ponaučení své temnější historie. měl to naučit.
Německo, tedy Západní Německo až do konce 1980. let, a Západ obecně, věřily, že cesta k rehabilitaci Západního Německa a opětovnému přijetí mezi „civilizované národy“ musí projít legitimizací kolonizace Palestiny. Během tří let po skončení druhé světové války tak Západ žádal svět, aby současně udělil legitimitu pro nové Německo a pro vytvoření židovského státu nad velkou částí historické Palestiny, jako by tyto dva požadavky byly logicky a co je ještě horší, morálně propojené. Izrael se tak stal jedním z prvních států, které prohlásily, že existuje „nové Německo“, výměnou za bezpodmínečnou podporu jeho politiky, doplněnou obrovskou finanční a vojenskou pomocí ze Západního Německa.
Po sjednocení Německa a hegemonické roli, kterou od té doby hrálo v zahraniční politice EU, se německý postoj k Izraeli a Palestině stal prvořadým a ovlivnil celkovou politiku kontinentu. Teprve nedávno ti z nás, kteří jsou aktivní pro Palestinu a jménem Palestiny, zaznamenali kluzkou cestu, na níž Německo – jako stát – opět sklouzne na špatnou stranu historie.
Bylo nevyhnutelné, aby velké části německé občanské společnosti, zejména mezi mladou generací, úspěšně proplouvaly mezi svým uznáním nacistické minulosti a svými současnými místními a mezinárodními morálními programy. Minulost ve skutečnosti vytvořila generaci svědomitých mladých Němců, kteří se přidali k ostatním na Západě v boji za lidská a občanská práva, kdekoli jsou porušována.
Pro žádného Němce se špetkou slušnosti by nebylo možné vyloučit z této morální konverzace rasistickou izraelskou politiku. Nevyhnutelným výsledkem byl vznik silného německého solidárního hnutí s palestinským lidem a jeho spravedlivý boj za osvobození.
Jak se stalo jinde, zejména po první intifádě a ještě více v tomto století, Izrael na tento posun v evropském veřejném mínění rázně zareagoval. Když tento původní solidární impuls přerostl v masivní sociální hnutí, povzbuzované a povzbuzované iniciativami jako BDS, Izrael šel do války. Izrael použil jako zbraň antisemitismus a islamofobii, aby podnítil německý politický systém, aby udělal maximum pro umlčení svědomitějších hlasů v jeho občanské společnosti.
Výsledek této kampaně jsem zažil. Tu a tam byly moje přednášky v Německu na poslední chvíli zrušeny a organizátoři museli mě a další přednášející přesunout na náhradní místa, organizovaná ve spěchu as malým časem na opětovnou publicitu akcí, což bylo hlavním účelem tyto akty zastrašování shora.
Německá politika se dále a ještě hlouběji zhoršila do morální propasti, když 17. května 2019, tedy téměř před třemi lety, německý spolkový parlament – Bundestag – přijal rezoluci, ve které bylo hnutí BDS odsouzeno jako antisemitské. Vládní instituce Německa byly vyzvány, aby nepodporovaly žádné aktivity hnutí BDS nebo skupin, které „jsou antisemitské a/nebo požadují bojkot izraelských a izraelských společností a produktů“. Tento neobvyklý krok parlamentu konsensuálně podpořily všechny politické strany: strany Křesťanské unie (CDU a CSU), sociální demokraté (SPD), liberální strana (FDP) a Strana zelených.
Pokřivená logika tohoto usnesení je založena na ztotožňování antisemitismu s kritikou Izraele a sionismu. Od té doby, co byla přijata, vedla ke zrušení akademických a kulturních akcí spojených s Palestinou nebo – což je drakoničtější – vztahovala se na jakoukoli akci pořádanou lidmi, o nichž je známo, že jsou propalestinští. Německým občanům navíc hrozilo, že přijdou o práci a ohrozí své kariérní vyhlídky, pokud se zúčastní propalestinských demonstrací nebo jakéhokoli solidárního aktu.
V celkové zahraniční politice se Německo neliší od ostatních členských zemí EU. Politika, která je směsí lhostejnosti vůči zneužívání palestinských práv Izraelem a zároveň upevňuje strategické, vojenské a ekonomické vazby s Izraelem. Zároveň podléhá proizraelským lobbistickým skupinám ve snaze svrhnout politiky, kteří se odváží identifikovat s palestinskou věcí, a dusí jakoukoli významnou debatu o sionismu a politice Izraele. V Německu je však politika umlčování ještě drakoničtější a vojenská pomoc a ekonomické vazby jsou ještě silnější než v kterémkoli jiném členském státě EU.
Není to jen strach z Izraele nebo vina za holocaust. Tyto faktory jsou důležité, ale existuje ještě jedna temnější historie, které oficiální Německo nechce čelit. I poměrně zběžná diskuse o odpovědnosti Německa za utrpení Palestinců jasně ukáže, že to bylo postnacistické Německo, které umožnilo světu zbavit se holocaustu, a to nejen západního Německa, ale celé Evropy, plnou podporou vyvlastnění. Palestinců. Bylo mnohem snazší zvolit tuto cestu k rehabilitaci, než se pořádně vypořádat nejen s antisemitismem, ale se všemi formami evropského rasismu, projevujícího se především v dnešní době jako islamofobie, ale i jako rasismus vůči „neevropským“ či „neevropským“. bílé“ menšiny po celém kontinentu.
Izraelská politika vůči Palestincům je rasistická až do samého základu a nelze vytvářet hierarchie rasismu nebo klub „akceptovaného“ rasismu nebo legitimního rasismu. Očekávali byste, že Německo povede protirasistickou kampaň nejen v Evropě, ale ve světě obecně, místo toho, aby jako stát vedlo podporu jednoho z nejdelších rasistických projektů v naší době v historické zemi Palestina. .
Nelze říci, kdy a jak se tento chybný a nemorální německý postoj vrátí do Německa. Jasné a povzbuzující je, že existuje velký počet Němců, kteří nechtějí klouzat na této kluzké cestě a dělají vše, co mohou, aby zastavili toto nemorální zhoršování a požadují vytvoření skutečného „nového“ Německa, které všichni toužíme po jako svědomité a morální lidské bytosti.
Ilan Pappé je profesorem na univerzitě v Exeteru. Dříve byl docentem politologie na univerzitě v Haifě. Je autorem knih The Ethnic Cleansing of Palestine, The Modern Middle East, A History of Modern Palestine: One Land, Two Peoples, and Deset mýtů o Izraeli. Pappé je popisován jako jeden z izraelských ‚nových historiků‘, kteří od vydání příslušných britských a izraelských vládních dokumentů na počátku 1980. let přepisovali historii stvoření Izraele v roce 1948. Tímto článkem přispěl do The Palestine Chronicle.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat