Začátkem února 1947 se Britský kabinet rozhodl o ukončení mandátu Palestina a opustit zemi po téměř 30 letech vlády.
Hospodářská krize v Británii po druhé světové válce přivedla k moci labouristickou vládu, která byla ochotna zmenšit impérium a postarat se o potřeby lidí na Britských ostrovech. Palestina se ukázala jako břemeno a již ne přínos, protože jak původní Palestinci, tak sionističtí osadníci nyní bojovali proti britskému mandátu a požadovali jeho konec.
Kostka byla vržena na zasedání vlády dne 1. února 1947 a osud Palestiny byl svěřen OSN – tehdy ještě nezkušené mezinárodní organizaci, již postižené začátkem studené války mezi US a SSSR.
Obě supervelmoci nicméně výjimečně souhlasily s tím, že umožní ostatním členským státům nabídnout řešení toho, čemu se říká „palestinská otázka“, bez jejich zasahování.
Diskuse o budoucnosti Palestiny byla přenesena na Zvláštní výbor OSN pro Palestinu (Unscop), složený z členských států. To rozzuřilo Palestince a členské státy Ligy arabských států, protože očekávali, že s post-povinnou Palestinou se bude zacházet stejně jako s jakýmkoli jiným povinným státem v regionu – totiž umožní lidem, aby sami demokraticky určovali svou politickou budoucnost.
Nikdo v arabském světě by nesouhlasil s tím, aby se evropští osadníci v severní Africe podíleli na určování budoucnosti nově nezávislých zemí. Podobně Palestinci odmítli myšlenku, že osadnické sionistické hnutí – skládající se většinou z osadníků, kteří přijeli pouhé dva roky předtím, než byla v roce 1949 ustanovena palestinská agentura OSN pro uprchlíky (UNRWA) – bude mít slovo v budoucnosti jejich vlasti.
Palestinci bojkotovali Unscop a jak se obávali, výbor navrhl vytvoření židovského státu na téměř polovině jejich vlasti jako součást Valného shromáždění OSN. rozlišení 181 prošel 29. listopadu 1947.
Sionistické vedení přijatý rozdělení Palestiny (přivítání principu židovského státu), ale neměl žádný úmysl Jeho dodržování v praxi, protože polovina populace by stále tvořili Palestinci a prostor přidělený pouze polovině země, po níž sionistické hnutí toužilo.
Hlavní plán etnických čistek
Již více než 30 let historici odkryli dostatek odtajněných archivních materiálů, především z Izraele, pro odhalení sionistické strategie od listopadu 1947 do konce roku 1948. Sionistickou strategii jsem v této době nazval mistrovským plánem pro etnické čistky v Palestině.
Běh času, vystavení většího množství materiálu a stále rostoucí a klíčové palestinské projekty orální historie jen zdůraznily přiměřenost použití tohoto termínu na události, které Palestinci nazývali Nakba.
V posledních letech, stará definice sionismu jako koloniálního hnutí osadníků bylo oživil vědci zkoumající historii Palestiny. To by jasně vysvětlovalo, proč sionistické vedení nikdy nemohlo přijmout rozdělenou Palestinu.
Jako každé jiné koloniální hnutí osadníků to bylo hnutí Evropanů, kteří byli na tomto kontinentu vyvrženci a museli si vytvořit nový život jinde, obvykle v místech, která již obývali jiní lidé.
Potřeba odstranit domorodé obyvatelstvo se stala charakteristickým znakem takových hnutí, která vedla například ke genocidě domorodých Američanů v Severní Americe.
Mít co největší část nového místa s co nejmenším počtem domorodců bylo ústředním tématem sionistické ideologie a hnutí od samého počátku. Britská nadvláda znemožnila jakékoli významné převzetí půdy (méně než šest procent země Palestiny byly do roku 1948 ve vlastnictví sionistů). Ale na zemi, která byla koupili sionisté, především prostřednictvím nákupu od palestinské elity a nepřítomní majitelé pozemků žijící mimo Palestinu, byli místní farmáři etnicky očištěni se souhlasem britských úřadů.
Sionistické vedení začalo plánovat etnické čistky v Palestině v únoru 1947 a první operace proběhly již o rok později pod nosem britských povinných úřadů.
Sionistické vedení potřebovalo uspěchat své etnické čistky proti Palestincům v únoru 1948, počínaje násilným vystěhováním tří vesnic na pobřeží mezi Jaffou a Haifou. USA a další členové OSN již začali pochybovat o rozumnosti plánu rozdělení a hledali alternativní řešení. Ministerstvo zahraničí USA navržené pětiletou mezinárodní správu nad Palestinou s cílem poskytnout více času na další jednání.
Fakta na místě
Takže první věc, kterou sionistické vedení udělalo, bylo zjistit fakta na místě ještě před oficiálním koncem mandátu (splatného 15. května 1948). To znamenalo očistit Palestince od přidělené oblasti OSN pro židovský stát a také převzetí co největšího počtu palestinských měst.
Palestinci nebyli vojenským soupeřem pro sionistické polovojenské skupiny. Přijeli nějací arabští dobrovolníci, ale nemohli udělat málo pro obranu Palestinců před etnickou čistkou. Arabský svět čekal do 15. května, než vyslal vojáky do Palestiny.
To, že Palestinci byli mezi 29. listopadem 1947 (kdy byla přijata rezoluce OSN o rozdělení) a 15. květnem 1948 (dnem, kdy skončil mandát a dorazily jednotky sousedních arabských států, aby se pokusily Palestince zachránit), zcela bezbranné, není pouhým chronologickým faktem. Kategoricky vyvrací hlavní tvrzení izraelské propagandy o válce – že Palestinci se stali uprchlíky, protože arabský svět napadl Palestinu a řekl jim, aby odešli; mýtus, který dodnes přijímá příliš mnoho lidí na celém světě.
Podle tohoto vyprávění, kdyby se arabský svět zdržel útoku na Izrael, Palestinci by možná unikli osudu uprchlíků a exilu.
Téměř čtvrt milionu Palestinců bylo uprchlíky již před 15. květnem 1948 a neochotný arabský svět vyslal své armády, aby se pokusily zachránit ostatní.
Téměř všichni Palestinci žijící v Haifě a Jaffě byli násilně odstraněni ze svých domovů a města Bisan, Safad a Acre byla zcela vylidněna. Obdobný osud potkal i vesnice kolem nich. V oblasti kolem západních svahů jeruzalémských hor byly etnicky vyčištěny desítky vesnic a občas, např. se rozvinula v Deir Yassin dne 9. dubna 1948 provázely vyhnání masakry.
Nejhorší zvěrstva Izraele
Vstup arabských armád – Egypta, Sýrie, Jordánska a Libanonu – v květnu 1948 představoval vážnou výzvu pro nový stát Izrael. Do té doby se však vojenská kapacita židovské komunity značně zvýšila (pomocí zbraní z východního bloku, které byly se sovětským souhlasem nakoupeny z Československa, které vlastnilo velké množství přebytečných zbraní z druhé světové války, německá a ruská armáda. (Británie a Francie v té době uvalily embargo na dodávky zbraní všem dotčeným stranám.)
V důsledku toho byly izraelské síly schopny provádět mise na dvou frontách: zaprvé proti arabským armádám; a za druhé tím, že pokračuje ve svých etnických čistkách, zaměřených převážně na oblasti, na které se vztahuje rezoluce OSN o rozdělení arabského státu.
Zejména operace v Horní Galileji zaznamenala některá z nejhorších zvěrstev spáchaných izraelskou armádou během Nakby: částečně kvůli tvrdému odporu lidí, kteří již věděli, jaký osud je čeká za izraelské okupace; a částečně kvůli únavě okupačních sil, které se zbavily jakýchkoli předchozích zábran ve způsobu, jakým zacházely s civilním obyvatelstvem.
Poselství světa Izraeli bylo, že etnické čistky Palestiny jsou přijatelné – jako kompenzace za holocaust a staletí antisemitismu v Evropě.
v masakr v al-Dawayima, poblíž Hebronu, 29. října 1948, se odhaduje, že 455 Palestinců, z nichž polovinu tvoří ženy a děti, popravili izraelští vojáci.
Dvě oblasti historické Palestiny unikly osudu etnické čistky. Oblast, která se stala známou jako Západní břeh Jordánu, byla téměř bez boje ovládnuta jordánskými a iráckými silami. To byla zčásti tichá dohoda mezi Izraelem a Jordánskem, že výměnou za tuto anexi bude Jordánsko hrát minimální vojenskou roli v celkovém arabském úsilí zachránit Palestinu.
Přesto pod izraelským tlakem po válce Jordánsko během jednání o příměří připustilo část toho, co mělo být jeho Západním břehem. Tato oblast se nazývá Wadi Ara a spojuje Středomoří a čtvrť Jenin.
Tato anexe představovala problém pro osadnický koloniální stát, jako je Izrael. Mít více území znamenalo mít v židovském státě také více Palestinců. Proběhly tedy menší etnické čistky, do snížit počet Palestinců žijících ve Wadi Ara.
Toto spojení mezi geografií a demografií vedlo prvního izraelského premiéra Davida Ben-Guriona k tomu, že odmítl tlak svých generálů na okupaci Západního břehu kompenzovat „chybu“, že ji v roce 1967 neobsadili).
Probíhající Nakba
Izrael také nechal na pokoji další oblast, která se stala známou jako pásmo Gazy. Byl to umělý obdélník země, kterou Izrael vytvořil jako obrovskou schránku pro statisíce uprchlíků, které vyčistil z jižních částí Palestiny a umožnil Egyptu ponechat si ji jako vojensky okupovanou oblast.
Na troskách palestinských vesnic Izrael stavěl osady (dost často používal hebrejskou verzi arabského jména – tak se ze Saffuriye stala Tzipori a Lubya se stala Lavi) nebo vysazoval parky ve snaze vymazat jakoukoli stopu po kultuře, životě a společnosti, kterou uvnitř zničil. devět měsíců v roce 1948.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat