Myslel jsem, že je to hrozné. Mýlil jsem se. Je to daleko, mnohem horší! – Tato slova shrnují mé pocity v tu chvíli.
Stál jsem na kopci s výhledem na nechvalně známý kontrolní bod Kalandia.
Pode mnou byla úzká silnice plná Palestinců v žhnoucím slunci, 30 stupňů Celsia ve stínu (ale nebyl tam žádný stín) plahočící se směrem ke kontrolnímu stanovišti. Velmi brzy se tato cesta změní. Rozšíří se na tři jízdní pruhy a bude vyhrazen pro Izraelce: po obou jeho stranách vyrostou 8 metrů vysoké zdi. Umožní osadníkům z údolí Jordánu dostat se do Tel-Avivu asi za hodinu. Palestinci žijící na obou stranách budou odříznuti jeden od druhého.
Toto je malá část nové reality, která se rychle vytváří na Západním břehu a která mění zemi, kterou jsme znali a milovali k nepoznání.
Stál jsem blízko okraje a-Ram. Kdysi to byla malá vesnice na okraji Jeruzaléma, na cestě na sever do Ramalláhu. Vzhledem k tomu, že po sobě jdoucí izraelské vlády brání Palestincům ve východním Jeruzalémě ve výstavbě nových domovů, silné přelidnění si vynutilo masový exodus do a-Ram, které se rozrostlo na město s 60 tisíci obyvateli. Většina z nich jsou oficiálně stále obyvatelé Jeruzaléma a nosí modré průkazy obyvatel Izraele. To jim umožňuje přijet do Jeruzaléma, autem 10 minut, pracovat tam, starat se o své podniky, chodit do nemocnic a tamních univerzit.
Tohle se brzy zastaví. Podél prastaré silnice z Jeruzaléma do Ramalláhu (vedoucí do Nábulusu, Damašku a dál) má každou chvíli začít stavba 8metrové zdi – ne přes silnici, ale uprostřed silnice, jeho délka. Obyvatelé a-Ram, na východ od zdi, budou nejen zcela odříznuti od Jeruzaléma, ale také od všech městeček a vesnic na jejich západě – jejich příbuzní, školy, které navštěvují tisíce jejich dětí, jejich hřbitov a jejich místa výkonu práce. Malá část a-Ram zůstane za zdí a bude odříznuta od hlavní části města, ve které žijí.
Ale to je jen část příběhu. Protože zeď (nebo na některých místech bariéra, skládající se z plotu, příkopů a cest) zcela obklopí a-Ram ze všech stran. Jediným východem z této obezděné oblasti bude úzký most spojující ji s přilehlou oblastí na jejím východě, sestávající z několika palestinských vesnic, které budou obehnány další bariérou. Tato enkláva bude mít úzký východ do enklávy Ramalláh. Skrze to bude možné, aby se člověk z a-Ram dostal do Ramalláhu, dá-li Bůh, okružní cestou o délce asi 30 kilometrů, místo zhruba deseti minut, které trvaly před okupací.
Několik kilometrů na západ od a-Ram leží skupina vesnic soustředěných kolem Bidou (kde bylo dosud při protestech proti zdi zabito pět Palestinců). Tato oblast se rychle stává další enklávou, zcela obklopenou samostatnou bariérou. Jediným východiskem bude vybudování tunelu pod silnicí č. 443 – cesta osadníků, jejíž součástí se stane i výše zmíněný úsek. Všechny stávající cesty do Bidou jsou již dávno odříznuty zákopy nebo hromadami hlíny, vstoupit lze pouze na jednom místě kontrolovaném kontrolním stanovištěm. Tohle přestane existovat.
Pokud má vesničan z Bidou nějaké podnikání v a-Ram, bude muset projít tunelem do Ramalláhu, odbočit do enklávy východně od a-Ram a vstoupit do a-Ram úzkým mostem, půlkruhem o délce asi 40 kilometrů. pár minut jízdy.
A-Ram bude obzvláště těžce zasažen. Díky své poloze se v posledních letech vyvinul v jakési překladiště zboží putujícího z Izraele na Západní břeh Jordánu a naopak. Obchodují tam Izraelci a Palestinci. To vše skončí zdí. Zmizí prostředky k obživě mnoha z jeho 60 tisíc obyvatel.
To je jen jeden příklad toho, co se nyní děje na celém Západním břehu Jordánu a mění jej v šílenou deku obezděných enkláv, „propojených“ mosty, tunely nebo speciálními cestami, které lze kdykoli podle rozmaru odříznout. izraelské vlády nebo důstojníka místní armády – a všude kolem nich pouze silnice pro Izraelce, rozšiřující se osady a vojenská zařízení. Každé palestinské město – Jenin, Nábulus, Tulkarm, Kalkilia, Betlém, Hebron a další – se stane „hlavním městem“ malé enklávy, odříznuté od všech ostatních, od jejich „vnitrozemí“ a vesnic, s výjimkou klikatých okružních tras. Padesát pět procent Západního břehu bude izraelských, palestinské enklávy budou činit 45 % (asi 10 % historické Palestiny).
To už není jen děsivá vyhlídka do budoucna – děje se to nyní, viditelné pouhým okem, zatímco Sharon blábolí o „odpojení“, které se má stát někdy v budoucnu v jedné malé části okupovaných území.
O tom všem nemá prakticky žádný Izraelec ani tušení. Může se to odehrávat jeden kilometr od jeho domova (například v Jeruzalémě), ale může to být i na odvrácené straně Měsíce. Média nezajímají, ani svět.
Tohle je mír, o kterém Sharon snila. Toto je „palestinský stát“, který George Bush slíbil. To je základní kámen nového demokratického Středního východu.
Povede to samozřejmě ke krveprolití v neuvěřitelném měřítku. Žádní lidé na zemi se takovému životu nepodřídí. Pro tisíce a tisíce mladých Palestinců bude lepší mučednická smrt.
A někdy v budoucnu bude tato hrozná stavba stržena, jako Berlínská zeď, která, jakkoli byla zlá, byla mnohem méně nelidská. Jako vždy po velkém utrpení zvítězí lidský duch.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat