Stát Izrael nedávno oslavil 70. narozeniny. Celé dny jsme neslyšeli o ničem jiném. Nespočet řečí plných frází. Velký festival kýče.
Všichni se shodli: Byl to historický okamžik, kdy David Ben-Gurion vstal v malé hale v Tel Avivu a vyhlásil založení státu.
Každý, kdo od té doby ještě žil, byl tento týden tázán: Kde jsi byl v tu chvíli? Co jste cítil, když historie zaklepala na dveře?
No, byl jsem naživu. A nic jsem necítil.
Byl jsem vojákem v nové armádě, která se ještě nejmenovala „Izraelská obranná armáda“ (její oficiální název v hebrejštině). Moje společnost měla malý tábor stanů pro štěňata v Huldě, kibucu jižně od Tel Avivu.
Té noci jsme měli zaútočit na arabskou vesnici zvanou al-Kubab poblíž města Ramleh. Očekával se tuhý odpor a dělali jsme všemožné přípravy, jak to dělají vojáci před bitvou, když někdo přiběhl a zakřičel: „Rychle, Ben-Gurion vyhlašuje stav v jídelně!“ V jídelně kibucu bylo jediné rádio v okolí. Všichni tam běželi, včetně mě.
Upřímně řečeno, bylo mi to prohlášení úplně jedno. Byli jsme uprostřed zoufalé války – zoufalé pro obě strany – a věděli jsme, že boje rozhodnou, zda náš stát vznikne nebo ne. Kdybychom vyhráli válku, byl by tu stát. Kdybychom prohráli válku, nebyl by tu žádný stát ani my.
Projev politika někde v Tel Avivu by na tom neměl žádný vliv.
Byl jsem ale zvědavý na jeden detail: jak se bude nový stát jmenovat? Bylo několik návrhů a já jsem chtěl vědět, který z nich byl přijat.
Když jsem slyšel slovo „Izrael“, odešel jsem z jídelny a vrátil se k čištění pušky.
Tvrdý boj se mimochodem neuskutečnil. Když jsme na vesnici zaútočili ze dvou stran, obyvatelé utekli. Vstoupili jsme do prázdných domů, s jídlem ještě teplým na stolech. Obyvatelé se nikdy nesměli vrátit.
Druhý den ráno byla moje společnost přemístěna na jih. Egyptská armáda vstupovala do Palestiny a my jsme ji měli zastavit, než dorazí do Tel Avivu. Ale to je jiný příběh.
DAVID BEN-GURION, jehož hlas jsem toho odpoledne slyšel v rádiu, se nyní stal národním hrdinou všech dob, mužem, který vytvořil Stát Izrael. Tento týden o něm vysílala televize dokument.
Režisér Raviv Drucker, vynikající novinář, vyprodukoval velmi dobrý film. Ukazuje Ben-Guriona, jaký skutečně byl, se všemi jeho dobrými i špatnými stránkami.
Ve srovnání s ním byli jeho nástupci v úřadu premiéra druhořadí. Nemluvě o současném obyvateli, který je trpaslík.
Byl to Ben-Gurion, kdo se rozhodl vyhlásit založení státu v tu konkrétní chvíli, kdy odešel poslední britský okupant a do země se chystaly vstoupit čtyři sousední arabské armády. Jeho kolegové se rozhodnutí báli a museli být od něj tlačeni.
Upřímně řečeno, nemyslím si, že toto rozhodnutí bylo tak zásadní. Pokud by bylo prohlášení o několik měsíců odloženo, nic by to nezměnilo. Poté, co jsme vyhráli válku, i když s velmi těžkými ztrátami, jsme mohli kdykoli vyhlásit stát.
I když je dokument většinou přesný, jsou v něm některé chyby. Například ukazuje, jak masy Tel Avivisu jásají v ulicích po prohlášení. To je falzifikát, i když se to opakuje tak často, že Druckerovi lze omluvit, že tomu věřil. Ve skutečnosti masy jásaly v listopadu 1947, kdy Organizace spojených národů rozhodla o rozdělení Palestiny na arabský stát a židovský stát (a samostatnou jednotku v Jeruzalémě).
Když byl 14. května oficiálně založen židovský stát a Ben-Gurion pronesl tento projev, ulice byly prázdné. Mladí byli v armádě, jejich starší byli příliš úzkostliví, než aby fandili.
V této válce bylo zabito asi 6300 z nás – z celkového počtu 630,000 XNUMX židovské populace. Dnes ekvivalent tří milionů občanů USA. Mnohem více bylo zraněno (včetně chudáka mě). Ztráty na arabské straně byly v absolutním vyjádření ještě vyšší.
BEN-GURIONOVA AFEKTACE byla mnohočetná a pestrá. Rád se prezentoval jako velký filozof a dokument ukazuje, že dostává mnoho stovek knih, které zaplatil bohatý britský Žid – což by podle současných izraelských zákonů bylo trestným činem.
Be-Ge (jak jsme mu říkali) zasahoval do vedení války, některá jeho chybná rozhodnutí stála mnoho životů. Změnil také charakter armády způsoby, které jsme my vojáci velmi nesnášeli.
Ale všechna jeho dobrá a špatná rozhodnutí byla zanedbatelná ve srovnání s jeho skutečnou historickou rolí: jeho rozhodnutím udělat z Izraele hráz proti rostoucímu arabskému světu.
Samozřejmě, že sionistické hnutí bylo od počátku vědomou součástí evropského kolonialismu. Již zakladatel Theodor Herzl ve své knize „Der Judenstaat“ slíbil, že stát bude „součástí zdi evropské civilizace proti asijskému barbarství“.
Ale byl to Ben-Gurion, kdo proměnil tento vágní slib od prvního dne Izraele ve skutečnost. Podle svého prvního životopisce nenáviděl Araby a arabskou kulturu od prvního dne v Palestině, potlačoval arabskou menšinu v Izraeli a odmítal narýsovat izraelské hranice.
Základním důvodem bylo a je samozřejmě to, že sionismus od počátku chtěl vypudit Araby z jejich země, aby tam vytvořil nový židovský národ. To se nikdy nepřiznalo, ale bylo to jasné od začátku.
Všichni Ben-Gurionovi nástupci, až po současnou osobu v úřadu, se drželi této linie. Ani v den svých 70. narozenin Izrael neuznává žádné oficiální hranice. Přestože máme oficiální mírové dohody se dvěma arabskými státy (Egyptem a Jordánskem) a neoficiální spolupráci s několika dalšími, nenávidí nás stovky milionů Arabů a miliarda muslimů. A co je ještě důležitější: jsme ve válce s celým palestinským lidem. To je skutečné dědictví Ben-Guriona.
Nejsem v tomto ohledu objektivní. I já jsem byl ve válce s Ben-Gurionem.
Čím déle jeho vláda trvala, tím byl autokratičtější. Dohromady byl od převzetí moci v předstátním sionistickém hnutí nejvyšším vůdcem 30 po sobě jdoucích let. Žádná lidská bytost nemůže být u moci tak dlouho, aniž by byla trochu vyšinutá.
Brzy po válce jsem se stal majitelem a šéfredaktorem zpravodajského časopisu a začal jsem ho ostře kritizovat: jeho stále diktátorské chování, jeho kolonialistické zacházení s Palestinci, jeho protimírová politika, jeho reakční sociálně-ekonomická politika a zkaženost mnoha jeho následovníků.
Šéf bezpečnostní služby mě veřejně nazval „Vládním nepřítelem č. 1“. Při jedné příležitosti šéf bezpečnosti (přezdívaný „Malý Issar“) navrhl Ben-Gurionovi, aby mě uvalil do „administrativní vazby“ – zatčení bez soudního příkazu. Ben-Gurion souhlasil, ale pod jednou podmínkou: že vůdce opozice Menachem Begin bude tiše souhlasit. Begin neústupně odmítl a pohrozil, že nakopne smrad. Také mě tajně varoval.
Moje kancelář byla několikrát bombardována, já sám jsem byl napaden a měl jsem zlomené ruce. (Jak jsem již řekl dříve, tento útok byl přestrojeným požehnáním. Mladá žena jménem Rachel se dobrovolně nastěhovala ke mně, aby mi pomohla na několik týdnů, a zůstala 53 let až do své smrti.)
Na vrcholu našeho boje Ben-Gurion nařídil Národnímu divadlu (Habima), aby produkovalo kus otevřeně namířený proti mně. Ukazovalo to zlomyslného redaktora týdeníku, který rád dělal lidem mizery. Přestože do divadla obvykle nechodil, této premiéry se zúčastnil. Dokument ukazuje, jak jeho žena a kolegové divoce tleskají. Dílo nepřežilo tři představení.
NUTNO přiznat, že to byl velmi odvážný vůdce. Ačkoli byl zarytý antikomunista, nechal Stalina, aby během války za nezávislost v roce 1948 podporoval Izrael zbraněmi. S Německem uzavřel mír pouhých osm let po holocaustu, protože mladý stát nutně potřeboval peníze. Vstoupil do slavné tajné dohody s Francií a Británií o útoku na Egypt (s katastrofálními následky).
Ke konci se obklopil mladými učedníky – Moshe Dayanem, Teddym Kollekem, Šimonem Peresem a dalšími a jeho starší kolegové se ho báli. Spojili se s ním a vyhodili ho. Jeho snahy založit novou stranu a uspořádat comeback se dostaly do písku. Nakonec jsme uzavřeli jakýsi mír.
Když se dnes ohlédneme za celou jeho kariérou, je třeba přiznat, že jeho vliv na dnešní Izrael je nesmírný. V dobrém i zlém položil koleje, po kterých se Izrael stále válí.
Většinou k horšímu.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat