Před TŘI TÝDNY byl Den Naqba – den, kdy si Palestinci v Izraeli i mimo něj připomínají svou „katastrofu“ – exodus více než poloviny palestinského lidu z území okupovaných Izraelem ve válce v roce 1948.
Každá strana má svou vlastní verzi této významné události.
Podle arabské verze přišli Židé odnikud, napadli mírumilovný národ a vyhnali je ze své země.
Podle sionistické verze Židé přijali kompromisní plán OSN, ale Arabové jej odmítli a zahájili krvavou válku, během níž byli arabskými státy přesvědčeni, aby opustili své domovy a vrátili se s vítěznými arabskými armádami. .
Obě tyto verze jsou naprostým nesmyslem – směsí propagandy, legend a skrytých pocitů viny.
Za války jsem byl členem mobilního komanda, které působilo na celé jižní frontě. Byl jsem očitým svědkem toho, co se stalo.
Během války jsem napsal knihu („Na polích Pelištejců“) a další hned poté („Druhá strana mince“).
Společně se objevili v angličtině pod názvem „1948: A Soldier’s Tale“. O těchto událostech jsem také napsal kapitolu v první polovině své autobiografie („Optimistický“), která vyšla loni v hebrejštině. Pokusím se popsat, co se skutečně stalo.
NEJDŘÍVE, musíme si dát pozor na pohled na rok 1948 očima roku 2015. I když to může být obtížné, musíme se pokusit přenést se do tehdejší reality. Jinak nebudeme schopni pochopit, co se vlastně stalo.
Válka v roce 1948 byla jedinečná. Byl to výsledek historických událostí, které neměly nikde obdoby. Bez zohlednění jeho historického, psychologického, vojenského a politického pozadí není možné pochopit, co se stalo. Ani vyhlazování domorodých Američanů bílými osadníky, ani různé koloniální genocidy se tomu nepodobaly.
Bezprostřední příčinou byla rezoluce OSN z listopadu 1947 o rozdělení Palestiny. Arabové to okamžitě odmítli, kteří považovali Židy za cizí vetřelce. Židovská strana to sice přijala, ale David Ben-Gurion se později chlubil, že neměl v úmyslu spokojit se s hranicemi z roku 1947.
Když válka na konci roku 1947 začala, bylo v Brity ovládané Palestině asi 1,250,000 635,000 XNUMX Arabů a XNUMX XNUMX Židů. Žili v těsné blízkosti, ale v oddělených čtvrtích ve městech (Jeruzalém, Tel-Aviv-Jaffa, Haifa) a vedle sebe v sousedních vesnicích.
Válka v roce 1948 byly vlastně dvě války, které se prolnuly v jednu. Od prosince 1947 do května 1948 to byla válka mezi arabským a židovským obyvatelstvem uvnitř Palestiny, od května do příměří na začátku roku 1949 to byla válka mezi novou izraelskou armádou a armádami arabských zemí – především Jordánska, Egypta, Sýrie a Irák.
V PRVNÍ a rozhodující fázi, palestinská strana byla početně jasně lepší. Arabské vesnice ovládaly téměř všechny dálnice, Židé se mohli pohybovat pouze v narychlo obrněných autobusech a s ozbrojenými strážemi.
Židovská strana však měla pod Ben-Gurionem jednotné vedení a organizovala jednotnou, disciplinovanou vojenskou sílu, zatímco Palestinci nebyli schopni vytvořit jednotné vedení a armádu. To se ukázalo jako rozhodující.
Na obou stranách nebyl žádný skutečný rozdíl mezi bojovníky a civilisty. Arabští vesničané měli pušky a pistole a spěchali na místo, když byl napaden projíždějící židovský konvoj. Většina Židů byla organizována v Haganě, podzemní ozbrojené obranné síle. Dvě „teroristické“ organizace, Irgun a Stern Group, se také připojily k jednotným silám.
Na obou stranách všichni věděli, že jde o existenční boj.
Na židovské straně bylo bezprostředním úkolem odstranit arabské vesnice podél silnic. To byl začátek Naqby.
Zvěrstva vrhají od začátku zlověstný stín. Viděli jsme fotky Arabů defilujících v Jeruzalémě s useknutými hlavami našich soudruhů. Na naší straně byla páchaná zvěrstva, která vyvrcholila nechvalně známým masakrem v Deir Yassin.
Deir Yassin, čtvrť poblíž Jeruzaléma, byla napadena armádou Irgun-Stern, mnoho jejích mužských obyvatel bylo zmasakrováno, ženy byly defilovány v židovském Jeruzalémě. Incidenty jako tyto byly součástí atmosféry existenciálního boje.
Po celou dobu to byl totální etnický boj mezi dvěma stranami, z nichž každá si nárokovala celou zemi jako svou výlučnou vlast, čímž popírala nároky druhé strany. Dávno předtím, než byl termín „etnické čistky“ široce používán, byl praktikován během této války.
Na území dobytém Židy zůstalo jen několik Arabů, v těch několika oblastech dobytých Araby (blok Etzion, Staré město Jeruzaléma) nezůstali vůbec žádní Židé.
S blížícím se květnem a očekáváním, že do konfliktu vstoupí arabské armády, se židovská strana pokusila vytvořit zónu, ze které byli odstraněni všichni nežidovští obyvatelé.
Je třeba si uvědomit, že arabští uprchlíci „neopustili zemi“. Když byla jejich vesnice zastřelena (obvykle v noci), vzali své rodiny a utekli do další vesnice, která se pak ocitla pod palbou a tak dále. Nakonec našli hranici příměří mezi nimi a jejich domovem.
PALESTINSKÝ exodus nebyl přímočarý proces. Měnil se měsíc od měsíce, místo od místa a od situace k situaci.
Například: obyvatelstvo Lodu bylo nuceno uprchnout tím, že na ně bez rozdílu střílelo. Když byl Safed dobyt, podle velitele „my jsme je nevyhnali, pouze jsme jim otevřeli koridor k útěku“.
Než byl Nazaret obsazen, místní vůdci podepsali kapitulační dokument a obyvatelům města byl zaručen život a majetek.
Židovský velitel, kanadský důstojník jménem Dunkelman, pak dostal ústní rozkaz, aby je vyhnal. Odmítl a požadoval písemný rozkaz, který nikdy nepřišel. Kvůli tomu je dnes Nazaret arabské město.
Když byla dobyta Jaffa, většina obyvatel uprchla po moři do Gazy. Ti, kteří zůstali po kapitulaci, byli naloženi na nákladní auta a také posláni na cestu do Gazy.
I když byla velká část vyhnání diktována vojenskou nutností, jistě existovalo nevědomé, polovědomé nebo vědomé přání dostat arabské obyvatelstvo ven. Bylo to „v krvi“ sionistického hnutí.
Dávno předtím, než zakladatel Theodor Herzl vůbec uvažoval o Palestině, když psal první návrh své průlomové knihy „Der Judenstaat“, navrhl založení svého židovského státu v Patagonii (Argentina) a navrhl přimět všechny původní obyvatele opustit.
Poté, co arabské armády v květnu vstoupily do války, byli Egypťané zastaveni 22 km od Tel Avivu. OSN vyhlásilo měsíční příměří a izraelská strana ho použila k tomu, aby se poprvé vybavila těžkými zbraněmi (dělostřelectvo, tanky, letectvo), které jim prodal Stalin. Ve velmi těžkých bojích v červenci se rovnováha posunula a izraelská strana pomalu získávala převahu.
Od té doby bylo přijato politické – na rozdíl od vojenského – rozhodnutí o odstranění arabského obyvatelstva. Jednotky dostaly rozkaz zastřelit na dohled každého Araba, který se pokusil vrátit do jejich vesnice.
Rozhodující okamžik nastal na konci války, kdy bylo rozhodnuto nedovolit uprchlíkům návrat do jejich domovů. Neexistovalo žádné oficiální rozhodnutí. Nápad ani nevznikl. Masy židovských uprchlíků z Evropy, kteří přežili holocaust, zaplavily zemi a zaplnily místa, která Arabové opustili.
Sionistické vedení si bylo jisté, že během jedné či dvou generace budou uprchlíci zapomenuti. To se nestalo.
TO by se mělo pamatovat že k tomu všemu došlo jen pár let po masovém vyhnání Němců z Polska, Československa a pobaltských států, které bylo přijímáno jako přirozené.
Jako řecká tragédie byla Naqba podmíněna charakterem všech účastníků, obětí a obětí.
Jakékoli řešení „problému“ musí začít jednoznačnou omluvou Izraele za jeho roli v Naqbě.
Praktické řešení musí zahrnovat alespoň symbolický návrat dohodnutého počtu uprchlíků na izraelské území, přesídlení většiny ve státě Palestina, jakmile vznikne, a velkorysé odškodnění těm, kteří se rozhodnou zůstat tam, kde jsou, nebo emigrovat. někde jinde.
*Uri Avnery je členem Síť TRANSCEND pro mír, rozvoj a životní prostředí. Je to izraelský novinář, spisovatel, mírový aktivista, bývalý člen Knessetu a zakladatel Gush Shalom. Jít do Original on avnery-news.co.il/ Dozvědět se víc o Gush Shalom.
Webové stránky Uri Avnery: http://www.Avnery-news.co.il http://www.gush-shalom.org http://www.Uri-Avnery.de [chráněno e-mailem]
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat