V KRVAVATÉ PONDĚLÍ, když počet zabitých a zraněných Palestinců každou hodinu stoupal, jsem se ptal sám sebe: co bych dělal, kdybych byl 15letým mladíkem v pásmu Gazy?
Moje odpověď byla bez váhání: stál bych u hraničního plotu a demonstroval a každou minutu riskoval svůj život a končetiny.
Jak jsem si tak jistý?
Jednoduché: udělal jsem to samé, když mi bylo 15.
Byl jsem členem Národní vojenské organizace ("Irgun"), ozbrojené podzemní skupiny označené jako "terorista".
Palestina byla v té době pod britskou okupací (tzv. „mandát“). V květnu 1939 Britové přijali zákon omezující právo Židů na získání půdy. Dostal jsem rozkaz být v určitou dobu na určitém místě poblíž mořského pobřeží Tel Avivu, abych se zúčastnil demonstrace. Měl jsem čekat na signál trubky.
Zazněla trubka a my jsme se vydali na pochod po Allenby Road, pak hlavní ulicí města. Poblíž hlavní synagogy někdo vystoupil po schodech a pronesl pobuřující projev. Pak jsme pochodovali dál, na konec ulice, kde se nacházely kanceláře britské administrativy. Tam jsme zpívali státní hymnu „Hatikvah“, zatímco někteří dospělí členové zapálili kanceláře.
Najednou několik nákladních aut s britskými vojáky se skřípěním zastavilo a ozvala se salva výstřelů. Britové stříleli přes naše hlavy a my jsme utekli.
Když jsem si na tuto událost vzpomněl o 79 let později, napadlo mě, že chlapci z Gazy jsou větší hrdinové, než jsme byli tehdy my. Neutekli. Stáli na místě celé hodiny, zatímco počet obětí vzrostl na 61 a počet zraněných ostrou municí na asi 1500, kromě 1000 zasažených plynem.
V TEN den většina televizních stanic v Izraeli i v zahraničí rozdělila svou obrazovku. Vpravo události v Gaze. Vlevo inaugurace americké ambasády v Jeruzalémě.
Ve 136. roce sionisticko-palestinské války je tato rozdělená obrazovka obrazem reality: oslavy v Jeruzalémě a krvavá lázeň v Gaze. Ne na dvou různých planetách, ne na dvou různých kontinentech, ale sotva hodinu jízdy od sebe.
Oslava v Jeruzalémě začala jako hloupá událost. Parta mužů v obleku, nafouknutá sebedůležitostí, oslavující – co přesně? Symbolický přesun kanceláře z jednoho města do druhého.
Jeruzalém je hlavním jablkem sváru. Každý ví, že mír nebude, ani teď, ani nikdy, bez kompromisu. Pro každého Palestince, každého Araba, každého muslima na celém světě je nemyslitelné vzdát se Jeruzaléma. Podle muslimské tradice odtud vystoupil prorok Mohamed do nebe poté, co přivázal svého koně ke skále, která je nyní středem svatých míst. Po Mekce a Medině je Jeruzalém třetím nejposvátnějším místem islámu.
Pro Židy samozřejmě Jeruzalém znamená místo, kde asi před 2000 lety stával chrám, který postavil král Herodes, krutý poloviční Žid. Stále tam stojí pozůstatek vnější zdi a je uctíván jako „Západní zeď“. Dříve se jí říkalo „Zeď nářků“ a je nejposvátnějším místem Židů.
Státníci se pokusili vyrovnat kruh a najít řešení. Výbor OSN z roku 1947, který nařídil rozdělení Palestiny na arabský a židovský stát – řešení nadšeně podporované židovským vedením – navrhl oddělit Jeruzalém od obou států a vytvořit jej jako samostatnou jednotku v rámci toho, co mělo být ve skutečnosti druh konfederace.
Válka v roce 1948 vyústila v rozdělené město, východní část obsadila arabská strana (Jordánské království) a západní část se stala hlavním městem Izraele. (Moje skromná část byla bojovat v bitvě o silnici.)
Rozdělení města se nikomu nelíbilo. A tak jsme s přáteli vymysleli třetí řešení, které se nyní stalo světovým konsensem: udržet město jednotné na komunální úrovni a politicky ho rozdělit: Západ jako hlavní město Státu Izrael, Východ jako hlavní město Státu Palestina. Vůdce místních Palestinců, Faisal al-Husseini, potomek nejváženější místní palestinské rodiny a syn národního hrdiny, který byl zabit nedaleko od mé pozice ve stejné bitvě, tento vzorec veřejně podpořil. Jásir Arafat mi dal tichý souhlas.
Kdyby prezident Donald Trump prohlásil západní Jeruzalém za hlavní město Izraele a přesunul tam svou ambasádu, skoro nikoho by to nevzrušovalo. Trump vynecháním slova „Západ“ zažehl oheň. Možná aniž by si uvědomoval, co dělá, a pravděpodobně mu to bylo fuk.
Pro mě stěhování americké ambasády nic neznamená. Je to symbolický akt, který nemění realitu. Pokud a až přijde mír, nikoho nebude zajímat nějaký hloupý čin polozapomenutého prezidenta USA. Inshallah.
TAK TAM byli, tato skupina sebedůležitých nikoho, Izraelců, Američanů a těch mezi nimi, měla svůj malý festival, zatímco v Gaze tekly řeky krve. Lidské bytosti byly zabity po desítkách a zraněny po tisících.
Ceremoniál začal jako cynické setkání, které se rychle stalo groteskním a skončilo zlověstným. Nero hrál, zatímco Řím hořel.
Když si vyměnili poslední objetí a složili poslední kompliment (zejména půvabné Ivance), Gaza zůstala tím, čím byla – obrovským koncentračním táborem s těžce přeplněnými nemocnicemi, bez léků a jídla, pitné vody a elektřiny.
Proti celosvětovému odsouzení byla uvolněna směšná celosvětová propagandistická kampaň. Například: příběh o tom, že terorista Hamás přiměl Gazany, aby šli demonstrovat – jako by mohl být kdokoli donucen riskovat svůj život na demonstraci.
Nebo: příběh, že Hamás zaplatil každému demonstrantovi 50 dolarů. Riskovali byste svůj život za 50 dolarů? Mohl by někdo?
Nebo: Vojákům nezbylo, než je zabít, protože vtrhli na hraniční plot. Ve skutečnosti to neudělal nikdo – obrovská koncentrace brigád izraelské armády by tomu bez střelby snadno zabránila.
Téměř zapomenutá byla malá novinka z předchozích dnů: Hamás deset let diskrétně nabízel Hudnu. Hudna je posvátné příměří, které se nikdy nesmí porušit. Křižáci, naši vzdálení předchůdci, měli během svého 200letého pobytu zde mnoho Hudnů se svými arabskými nepřáteli.
Izraelští vůdci nabídku okamžitě odmítli.
PROČ tedy vojáci dostali rozkaz zabíjet? Je to stejná logika, která v dějinách oživovala bezpočet okupačních režimů: přimět „domorodce“ tak strach, že to vzdají. Bohužel, výsledky byly téměř vždy zcela opačné: utlačovaní se stali zatvrzelejšími a odhodlanějšími. To se nyní děje.
Krvavé pondělí může být v budoucnu dobře vnímáno jako den, kdy Palestinci znovu získali svou národní hrdost, vůli vstát a bojovat za svou nezávislost.
Zvláštní je, že následující den – hlavní den plánovaného protestu, Den Naqba – byli zabiti pouze dva demonstranti. Izraelští diplomaté v zahraničí, čelící celosvětovému rozhořčení, pravděpodobně poslali domů zprávy SOS. Izraelská armáda zjevně změnila své rozkazy. Byly použity neletální prostředky, které stačily.
MOJE SVĚDOMÍ mi nedovoluje to uzavřít bez sebekritiky.
Očekával bych, že všichni renomovaní izraelští spisovatelé uveřejní bouřlivé společné odsouzení, zatímco střelba stále pokračuje. To se nestalo.
Politická „opozice“ byla opovrženíhodná. Ani slovo od Labour Party. Žádné slovo od Ya’ir Lapid. Nová předsedkyně strany Merec, Tamar Sandbergová, jeruzalémské oslavy alespoň bojkotovala. Labor a Lapid to ani neudělali.
Očekával bych, že se desítky našich statečných mírových organizací spojí v dramatický akt odsouzení, akt, který vzbudí svět. To se nestalo. Možná byli v šoku.
Druhý den demonstrovali vynikající chlapci a dívky z mírových skupin naproti kanceláři Likudu v Tel Avivu. Zúčastnilo se jich asi 500. Zdaleka, daleko od statisíců, kteří před pár lety demonstrovali proti ceně tvarohu.
Zkrátka: nesplnili jsme svou povinnost. Obviňuji sebe stejně jako ostatní.
Musíme se okamžitě připravit na další zvěrstvo. Musíme zorganizovat masovou akci hned teď!
ALE TO, CO završilo všechno, byl obrovský stroj na vymývání mozků, který se dal do pohybu. Dlouhá léta jsem nic podobného nezažil.
Téměř všichni takzvaní „vojenskí zpravodajové“ se chovali jako agenti armádní propagandy. Den za dnem pomáhali armádě šířit lži a falzifikáty. Veřejnost neměla jinou možnost, než věřit každému slovu. Nikdo jim neřekl jinak.
Totéž platí pro téměř všechny ostatní komunikační prostředky, moderátory pořadů, hlasatele a dopisovatele. Ochotně se stali vládními lháři. Pravděpodobně mnohým z nich to nařídili jejich šéfové. Žádná slavná kapitola.
Po dni krve, kdy armáda čelila světovému odsouzení a musela přestat střílet („pouze“ zabila dva neozbrojené demonstranty), všechna izraelská média jednotně prohlásila za velké izraelské vítězství.
Izrael musel otevřít přechody a poslat potraviny a léky do Gazy. Egypt musel otevřít svůj přechod Gazy a přijmout mnoho stovek zraněných k operacím a dalšímu ošetření.
Den hanby uplynul. Do příště.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat