Být Arabem v Izraeli není snadné. V arabské společnosti není snadné být ženou. V izraelské politice není snadné být Arabem. A ještě méně snadné být Arabkou v Knesetu.
Haneen Zuabi je všechno dohromady. Možná proto nosí věčný úsměv – úsměv někoho, kdo vyhrál.
Může to být velmi nepříjemné, ten úsměv. Otravné a provokativní.
V těchto dnech Zuabi dokázala něco, o čem se žádné Arabce v Izraeli ani nesnilo: mluví o ní celá země. Ne na hodinu, ani na den, ale na celé týdny.
Drtivá většina židovských Izraelců její vnitřnosti nenávidí. Zuabiho úsměv je vítězoslavný.
Haneen patří k velké Hamula (rozšířená rodina), která ovládá několik vesnic poblíž Nazaretu. Dva Zuabové byli členy Knessetu v jeho počátcích – jeden byl vazalem (tehdy) vládnoucí Sionistické labouristické strany, druhý členem levicové sionistické strany Mapam. Byl to on, kdo vymyslel památnou větu: "Moje země je ve válce s mým lidem!"
Haneen Zuabi je členkou strany Balad („domovina“), arabské nacionalistické strany založené izraelsko-palestinským intelektuálem Azmi Bisharou. Bishara byl obdivovatelem Gamala Abd-al-Nassera a jeho panarabské vize. Když se ho Shin-Bet chystala pod nějakou záminkou zatknout, uprchl ze země a tvrdil, že kvůli těžkému onemocnění ledvin by ho vězení ohrozilo na životě.
Zanechal po sobě tříčlennou frakci Knesetu, jednu ze tří arabských frakcí podobné velikosti. Všichni byli svým židovským kolegům neustálým podrážděním, a tak vymysleli lék. Byl přijat nový zákon, který odepřel členství v Knesetu každé straně, která nezískala dostatek hlasů pro čtyřčlennou frakci. (Větší minimum mohlo ohrozit ortodoxní židovskou stranu.)
Logika byla jednoduchá: tři malé arabské frakce se navzájem nenáviděly. Jeden byl komunista (s jedním židovským členem), jeden islamista a jeden nacionalista (Balad).
Ale ejhle, pod hrozbou vyhlazení se i Arabové mohou sjednotit. Vytvořili „Joint List“ („Joint“, nikoli „United“) a společně získali 13 mandátů – o tři více než dříve. Nyní jsou třetí největší frakcí v Knessetu, hned po Likudu a Labouristech, což je pro mnoho jejich kolegů bolestí očí.
To je pozadí posledního pobouření.
Již několik měsíců se Izrael zmítá v malé intifádě. Ve dvou bývalých intifádách jednali „teroristé“ ve skupinách na příkaz organizací, které byly snadno infiltrovány. Tentokrát jednají jednotlivci sami nebo společně s bratranci, kterým by se dalo věřit, bez jakýchkoliv předchozích známek. Izraelské síly (armáda, policie, Shin Bet) nemají žádné informace, a proto nejsou schopny těmto činům zabránit.
Mnoho dnešních „teroristů“ jsou navíc děti – chlapci a dívky, kteří jen vezmou nůž v maminčině kuchyni a z popudu vyběhnou a zaútočí na nejbližšího Izraelce. Některým z nich je 13, 14 let. Některé dívky ovládají nůžky. Všichni vědí, že je s největší pravděpodobností na místě zastřelí vojáci nebo projíždějící ozbrojení civilisté.
Preferovanými oběťmi jsou vojáci nebo osadníci. Když je nemají, zaútočí na každého Izraelce, muže nebo ženu, v dohledu.
Mocné izraelské bezpečnostní síly jsou proti tomuto druhu „infantifády“ (jak tomu říká můj přítel Reuven Wimmer) nepochybně bezmocné. Bezpečnostní složky ve své tísni dělají to, co v takových situacích vždy dělají: používají metody, které již mnohokrát selhaly.
Kromě zkrácených poprav na místě (oprávněných či neoprávněných, tyto způsoby zahrnují demolici rodinného domu za účelem odstrašení ostatních, jakož i zatčení rodičů a dalších členů rodiny.
Upřímně řečeno, tato opatření nesnáším. Připomínají mi nacistický výraz, který si pamatuji z mládí: „Sippenhaft“ („příbuzná odpovědnost“. Je to barbarské. Je to také vysoce neúčinné. Chlapce, který se rozhodl obětovat svůj život pro svůj lid, takové věci neodrazují Nikdy nebyl předložen jediný důkaz o opaku, naopak je logické, že takové barbarské činy zvyšují nenávist a motivují k dalším útokům.
Ale nejhroznějším a nejhloupějším opatřením je zadržování mrtvých těl. Skoro se příliš stydím, abych to uvedl.
Téměř po každém „teroristickém“ činu je tělo pachatele – dospělého nebo dítěte – vyzvednuto bezpečnostními složkami. Podle muslimských zákonů a zvyklostí musí být mrtvá těla pohřbena ten samý den nebo další den. Jejich zadržování je nejvyšším aktem krutosti. Naše bezpečnostní služby věří, že to přispívá k prevenci. Pro muslimy je to nejvyšší svatokrádež.
To je pozadí posledního skandálu. Tři členové baladské arabské frakce navštívili rodiny pachatelů „teroristického pobouření“, jejichž těla byla zadržena. Jejich verze je, že přišli diskutovat o tom, jak získat těla. Bezpečnostní složky trvají na tom, že také vyjádřili soustrast a dokonce minutu mlčky stáli.
Gamala Zahálka považuji za osobního přítele. Jednou jsme se oba zúčastnili konference v Itálii a podnikli jsme s manželkami nějaké túry. Mám ho moc ráda.
Tři členové Balad byli na několik měsíců vyloučeni z Knesetu, s výjimkou práva účastnit se hlasování v Knesetu (právo, které nelze popřít). Nyní nový zákon navrhuje, aby Kneset mohl tříčtvrtinovou většinou zcela vyloučit členy z Knesetu.
To znamená, že – pokud Nejvyšší soud neprohlásí tento zákon za protiústavní – bude Kneset brzy arabskými otěžemi bez Arabů. Čistě židovský Kneset pro čistě židovský stát.
Pro Izrael by to byla katastrofa.
Každý pátý Izraelec je Arab. Arabská menšina v Izraeli je jednou z největších národnostních menšin v přepočtu na obyvatele na světě. Vytlačení takové menšiny z politického procesu oslabí samotnou strukturu státu.
Když stát vznikl, věřili jsme, že po jedné či dvou generaci se propast mezi oběma komunitami uzavře, nebo téměř ano. Stal se opak.
V prvních letech byla politická spolupráce mezi Židy a Araby ve společném mírovém táboře silná a sílila. Tyto dny jsou dávno pryč. Záliv se rozšířil.
Byl – a je – i opačný trend. Mnoho Arabů je integrováno do důležitých profesí, jako je medicína. Když jsem byl naposledy hospitalizován, nemohl jsem odhadnout, zda hlavní lékař mého oddělení byl Žid nebo Arab. Musel jsem se zeptat své (arabské) sestry, která potvrdila, že velmi jemný lékař byl Arab. Zjistil jsem, že arabský lékařský personál je obecně mírnější než židovský.
V několika profesích jsou Arabové více či méně integrovaní. Obecný trend je ale opačný. Tam, kde kdysi existovaly srdečné vztahy mezi čtvrtěmi nebo mezi politickými organizacemi, se kontakty uvolnily nebo úplně zmizely.
Byly doby, kdy jsme s přáteli navštěvovali arabská města a vesnice téměř každý týden. Už ne.
Není to zcela jednostranný proces. Arabští občané, tak dlouho urážení a odmítaní, ztratili chuť ke spolupráci. Některé z nich se staly více islamistickými. Události na okupovaných územích je hluboce ovlivňují. Třetí a čtvrtá generace izraelských arabských občanů se stává hrdějším a sebevědomějším. Jsou velmi zklamáni neúspěchy židovských mírových hnutí.
Vyhodit arabské členy z Knesetu je, jak kdysi slavný francouzský politik řekl: „To je horší než zločin – je to chyba!
Přerušilo by to vazby mezi izraelským státem a více než 20 % jeho občanů. Někteří Izraelci možná sní o úplném vystěhování Arabů z historické země – všech šest milionů ve vlastním Izraeli, na Západním břehu Jordánu a v pásmu Gazy – ale to je jen pouhý sen. Svět, ve kterém to bylo kdysi možné, už neexistuje.
Co je možné a skutečně již existuje, je plíživý apartheid. Je to již realita na západním břehu a ve východním Jeruzalémě a – jak ukazuje tato epizoda – stává se realitou i ve vlastním Izraeli.
Hysterie, která zachvátila zemi po „návštěvě „rodin teroristů“, se dotkla labouristické strany a dokonce i Meretze.
„Teroristy“ dávám do uvozovek, protože jsou teroristy pouze pro Židy. Pro Araby jsou to hrdinové, šahídi, muslimové, kteří obětují své životy, aby „svědčili“ o velikosti Alláha.
Otázkou samozřejmě je, jaká je práce arabského poslance? Naštvat Židy? Nebo zúžit propast a přesvědčit Izraelce, že izraelsko-palestinský mír je možný i hodnotný.
Obávám se, že úsměv Zuabi nepomůže s druhým cílem.
Pokud něco, tato záležitost posílila argumenty pro dva státy. Ať má každý z těchto dvou států svůj vlastní parlament, kde může páchat všechny hlouposti, jaké chce, a seriózní společnou koordinační radu, kde lze přijímat závažná rozhodnutí.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat