"Nejlepší postrádají všechna přesvědčení, zatímco ti nejhorší / jsou plní vášnivé intenzity!"
Existuje lepší popis toho, co se nyní děje v Izraeli?
Přesto tato slova napsal téměř před sto lety irský básník W. B. Yeats.
Yeats psal krátce po hrozném masakru a zničení první světové války. Věřil, že se svět blíží ke konci, a očekával druhý příchod Mesiáše.
V rámci chaosu ve stejné básni předvídal, že „střed nemůže udržet“. Domnívám se, že tuto metaforu převzal z bitevních polí dřívějších věků, kdy byly nepřátelské armády uspořádány ve dvou řadách proti sobě, s hlavní silou uprostřed a dvěma boky, které ji chránily.
V klasické bitvě se každá strana pokusila zničit jeden z boků nepřítele, aby obklíčila střed a zaútočila na něj. Dokud se držel střed, bitva nebyla rozhodnuta.
V Izraeli, stejně jako ve většině moderních demokracií, je centrum složeno ze dvou nebo více establishmentových stran, mírně vlevo a mírně vpravo. Levicová je klasická labouristická strana, která se nyní skrývá za názvem „sionistický tábor“ (který automaticky vylučuje arabskou menšinu, asi 20 % voličů.) Pravicovou stranou je Likud, současná inkarnace staré „revizionistické“ strany založené téměř před sto lety Vladimírem Jabotinským, liberálním nacionalistou, ve stylu italského Risorgimenta.
Toto bylo izraelské centrum podporované některými stranami zrozenými z konjunktury.
Vládla Izraeli ode dne jeho založení. Jedna strana ustavila vládu, druhá se chovala jako loajální opozice a každých pár let si vyměnili role, jak by se ve slušné demokracii slušelo.
Na „bocích“ byly arabské strany (nyní sjednocené pod nátlakem), malý, ale zásadový Merec na levici a několik náboženských a protofašistických stran napravo.
Bylo to „normální“ uspořádání, jako v mnoha jiných demokratických zemích.
Nic víc.
Vlevo od středu převládá nálada rezignace a porážky. Stará strana se dostala do rukou řady politických trpaslíků, jejichž hádky mezi sebou ruší všechny její další funkce.
Současný vůdce Jicchak Herzog, potomek dobré rodiny, má ze zákona slavný titul „Vůdce opozice“, ale ani neví, co je opozice. Někteří jeho party nazývají „Likud 2“. Ve všech zásadních tématech – jako je mír s palestinským lidem a arabským světem, sociální spravedlnost, lidská práva, demokracie, oddělení státu a náboženství, korupce – je strana němá. Pro všechny praktické účely je to skomírající nebo horší.
"Ti nejlepší postrádají veškeré přesvědčení," naříkal Yeats. Nejlepší prvky izraelské společnosti jsou deprimované, poražené, němé.
Vpravo uprostřed je obraz ještě horší a mnohem nebezpečnější. Likud, kdysi liberální, demokratická pravicová strana, se stala obětí nepřátelského převzetí moci. Jeho extremistické křídlo vytlačilo všechny ostatní a nyní straně zcela dominuje. Ve smyslu stejné metafory, pravý bok převzal střed.
"Nejhorší jsou plné intenzity." Tito pravicoví radikálové jsou nyní v plném pláči. V Knesetu uzákonili otřesné zákony. Podporují a podporují odporné činy policistů a vojáků. Snaží se podkopat Nejvyšší soud a velení armády. Mají v úmyslu stavět další a větší sídla. Tito nebezpeční barbaři jsou skutečně „plní intenzity“.
Přidání Avigdora Liebermana do vlády doplňuje děsivý obrázek. Dokonce i bývalý premiér Ehud Barak, odměřený politik, veřejně oznámil, že tato vláda zahrnuje fašistické prvky.
Proč se to stalo? Co je hlavní příčinou?
Obvyklá odpověď je „lidé se přesunuli doprava“. Ale to nic nevysvětluje. Proč se posunuli doprava? Proč?
Někteří hledají vysvětlení v demografickém schizmatu v izraelské židovské komunitě. Židé, jejichž rodiny pocházejí z islámských zemí (tzv. Mizrahim), mají tendenci volit Likud, Židé, jejichž rodiny pocházejí z Evropy (Ashkenazim), mají sklon k levici.
To nevysvětluje Liebermana, jehož stranu tvoří asi milion a půl přistěhovalců z bývalého Sovětského svazu, obecně nazývaných „Rusové“. Proč je tolik z nich extrémních pravicových, rasistických a Arabů-nenávidících?
Třída sama o sobě jsou mladí levičáci, kteří odmítají podporovat jakoukoli stranu. Místo toho se obracejí k nestranickému aktivismu a pravidelně zakládají nové skupiny pro občanská práva a mír. Podporují Palestince na okupovaných územích, bojují za „čistotu našich zbraní“ v armádě a odvádějí skvělou práci pro podobné účely.
Takových spolků, mnoho z nich podpořených zahraničními fondy, jsou desítky, možná stovky, odvádějí skvělou práci. Ale hnusí se jim politická aréna, nevstoupili by do žádné strany, natož aby se za tímto účelem spojili.
Domnívám se, že tento jev se blíží vysvětlení trendu. Stále více lidí, zejména mladých, se k „politice“ – tím míní stranickou politiku – obrací zády. „Nechybí jim všechna přesvědčení“, ale věří, že politickým stranám chybí všechna čestná přesvědčení a nechtějí s nimi mít nic společného.
Nevidí, že politické strany jsou nezbytným nástrojem k dosažení změny v demokracii. Vidí je jako skupiny zkorumpovaných pokrytců, kterým chybí skutečné přesvědčení, a nechtějí být viděni v takové společnosti.
Dostáváme se tedy k ohromující skutečnosti: vývoj v Izraeli připomíná procesy v mnoha jiných zemích, které nemají nic společného s našimi konkrétními problémy.
Před pár dny proběhly volby do rakouského prezidenta. Rakouské předsednictví, ceremoniální úřad jako v Izraeli, se dosud procházelo mezi oběma hlavními stranami. Tentokrát se stalo něco nevídaného: dva poslední kandidáti pocházeli z extrémní pravice a ze Zelených. Voliči právě vyřadili všechny kandidáty z centrálního establishmentu. Ještě horší je, že téměř fašistický kandidát prohrál jen s nepatrným rozdílem.
Rakousko? Země, která teprve před 80 lety nadšeně přivítala (rakouského) Adolfa Hitlera a nesla všechny následky?
Jediným vysvětlením je, že Rakušané mají stejně jako Izraelci plné zuby zavedených stran. Dva stejně velké národy, které nemají nic společného, se cítí stejně.
Ve Francii slaví krajně pravicová protiestablishmentová politička Marine Le Penová. Ve Španělsku, Holandsku a některých skandinávských státech vítězí antiestablishmentové strany.
Ve Spojeném království, matce demokracie, se veřejnost chystá hlasovat pro nebo proti Brexitu, což je kauza ztotožněná s establishmentem. Opustit Evropskou unii vypadá (alespoň pro mě) naprosto iracionálně. Přesto se šance, že se to stane, zdá reálná.
Proč ale mluvit pouze o menších zemích? A co osamocená supervelmoc, Spojené státy americké?
Už měsíce světová veřejnost s rostoucím úžasem sleduje neuvěřitelný vzestup Donalda Trumpa. Drama, které začalo jako komedie, se ze dne na den stává děsivějším.
Co se, proboha, stalo s tímto velkým národem? Jak se mohou miliony a miliony hrnout na prapor hlasitého, vulgárního, ignorantského kandidáta, jehož hlavní – a možná jedinou – předností je jeho odstup od všech politických stran? Jak mohl překonat, vlastně zničit, Grand Old Party, část americké historie?
Na druhé straně je Bernie Sanders, mnohem přitažlivější postava, ale také nenáviděná vlastní stranou, s agendou, která je dost vzdálená agendě většiny Američanů.
Mezi těmito dvěma je pouze jedna podobnost: nenávidí své strany a jejich strany nenávidí je.
Zdá se, že se to stalo celosvětovým vzorem. V celé Jižní Americe, není to tak dávno, byla bašta levice, levicových stran vyhozena a moci přebírají pravicové osobnosti.
Vzhledem k tomu, že se to děje současně v desítkách zemí, velkých i malých, které nemají absolutně nic společného – různé problémy, různé problémy, různé situace – není to nic úžasného.
Pro mě je to hádanka. Každých pár desetiletí přicházejí nové nápady a infikují velkou část lidstva. Demokracie, liberalismus, anarchismus, sociální demokracie, komunismus, fašismus, zase demokracie a nyní tento druh chaosu, většinou radikální pravice, jsou celosvětovými trendy. Ještě nemají jméno.
Jsem si jist, že mnoho lidí, marxistů a dalších, má připravené vysvětlení. Nejsem přesvědčen o žádném. Jsem prostě zmatený.
Vraťme se k nám chudým Izraelcům: Právě jsem v Haaretz zveřejnil praktický plán, jak zastavit potopu a zatlačit ji zpět.
Stále jsem oddán optimismu.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat
1 Komentář
Neměli bychom zaměňovat symptomy – politické strany – za nemoc, nelegitimnost reprezentativních forem vládnutí. Lidé na celém světě touží po sebevládě, přímé participativní demokracii, spíše než po tom, aby jim a nad nimi vládli zvolení loutky, poskoky a lokajové oligarchií. Toto jsou skutečně matoucí časy, interregnum, kdy stará politika hierarchického zastoupení umírá a nová horizontální, přímá participativní demokracie se teprve zrodí – přinejmenším v národních státech (které stejně jako zastupitelské vládnutí ztratily legitimitu).