Příběh o Demokratické republice Kongo (DRC) zahrnuje komplexní, široký diskurz, který vyžaduje, aby člověk přistupoval k tématu jemně. Mainstreamový přístup, který charakterizuje historii země jako o „zakořeněné politické kultuře“ korupce mezi konžskou elitou, nedává úplný obrázek.
Tento přístup rozhodně není užitečný, když člověk chce porozumět tomu, co se dělo v Kongu v posledních deseti letech. Dvě občanské války způsobily smrt asi 5 milionů lidí. Ačkoli druhá válka v Kongu oficiálně skončila v roce 2003, mír je v této zemi stále nepolapitelný.
Co se přesně děje v DRC? Co je řešení? S těmito otázkami se Severine Autesserre ve své knize „Problémy s Kongem: Místní násilí a neúspěch mezinárodního budování míru“ potýká. Autessere hodnotí úsilí „mezinárodní kultury budování míru“ o nastolení trvalého míru v KDR. Autesserre argumentuje tím, že mezinárodní mírotvorné úsilí, včetně největší mírové mise OSN na světě, nedokázalo vybudovat udržitelný mír v KDR.
Poukazuje na to, že mezinárodní selhání při budování trvalého míru v KDR není ojedinělé. Autesserre tvrdí, že výzkum ukazuje, že pro úspěšnou implementaci míru v militarizovaném konfliktu je zásadní významná účast třetích stran. Nicméně „stejně jako v případě Konga, 70 % mírových procesů využívajících významné mezinárodní zprostředkování stále nedokáže vybudovat trvalý mír“ (Autesserre 2010). Autesserre je toho názoru, že důvodem, proč tyto procesy budování míru selhávají, je částečně skutečnost, že mezinárodní zprostředkovatelé mají tendenci zlehčovat nebo ignorovat to, co nazývá „místní agendy“. „Místní agendy – na úrovni jednotlivce, rodiny, klanu, obce, komunity, okresu nebo etnické skupiny – alespoň částečně řídí pokračování násilí při provádění mírové dohody“ (Autesserre 2010).
Po oficiálním ukončení občanské války v DRK v roce 2003 tedy místní agendy nadále podporovaly „povstání“, která destabilizovala provincie Kivu, píše Autesserre. V Severním Kivu bojovaly milice Mai Mai – v součinnosti s konžským prezidentem Josephem Kabilou a také rwandské milice Hutuů proti konžským vojákům rwandského původu, „aby upevnily své nároky na půdu, přírodní zdroje a provinční a subprovinční pozice autority“ ( Autesserre 2010). Na druhou stranu Konžané rwandského původu odmítli jakékoli osídlení, protože se obávali, že by mohli ztratit místní ekonomickou a politickou moc, kterou získali během předchozích válek.
„Tyto konflikty podnítily násilí proti kinyarwandsky mluvící menšině Kivu a udržely přítomnost rwandských povstalců Hutu na konžském území, což oba zůstali hlavní překážkou národního a regionálního usmíření od roku 2003. Jak se ukázalo s prudkým nárůstem násilí v roce 2008, tyto základní problémy měly také potenciál znovu zažehnout národní a regionální války“ (Autesserre 2010).
Autesserre dodává, že k násilí po oficiálním ukončení občanské války přispěly také „příčiny shora dolů“. Poukazuje na to, že konžští a zahraniční politici zmanipulovali místní vůdce a milice, aby se obohatili a shromáždili podporu pro své věci. Právě z těchto důvodů Autesserre tvrdí, že kromě řešení příčin násilí v KDR shora dolů měly být také zavedeny procesy řešení konfliktů zdola nahoru.
Autesserrova analýza je jasná a relevantní, ale postrádá šíři. Zkoumá hlavně to, co nazývá kulturou budování míru, aniž by podrobovala organizace jako OSN institucionální analýze. Institucionální analýza vysvětluje realitu prostřednictvím rolí a dynamiky základních institucí.
Výchozím bodem institucionální analýzy by tedy bylo konstatování zřejmého, a sice: OSN může „sehrát pozitivní roli pouze tehdy, když jí velmoci pozitivní roli nechají“ (Chomsky 2003). Podle Chomského (2003) jsou Spojené státy (USA) největším dlužníkem OSN. OSN tedy spoléhá na USA, že zaplatí své účty. Části OSN, které se USA nelíbí, je přirozeně „prakticky vyřadíme“ (Chomsky 2003).
Z tohoto hlediska můžeme začít chápat, proč se OSN nepodařilo zabránit masovému zabíjení například ve Rwandě. OSN nemohla zastavit zvěrstva ve Rwandě částečně proto, že USA lobovaly za stažení jednotek OSN ze Rwandy, když v dubnu 1994 začalo zabíjení (Herman & Peterson, 2010). Důvod, proč USA lobovaly za stažení sil OSN ze Rwandy, je ten, že usilovaly o změnu režimu v této zemi a USA nechtěly, aby jednotky OSN stály v cestě jejich důvěryhodnému spojenci – Paulu Kagamemu a jeho Rwandské vlastenecké frontě (RPF). , podle Hermana a Petersona (2010).
Právě tento druh podpory vydláždil cestu pro Kagameho a jeho spojence Yoweri Museveniho, „dva nejvěrnější americké klienty v regionu – aby pravidelně napadali a okupovali KDR… a dál bez odporu „mezinárodní komunity““ (Hermann & Peterson 2010). Je třeba zdůraznit, že USA aktivně podporovaly tyto invaze do KDR, „dokonce více, než podporovaly snahu RPF dobýt Kigali“. A jak bylo zdokumentováno mnoha lidskoprávními organizacemi, tyto invaze do Konžské demokratické republiky vedly k zabití mnoha tisíc hutuských uprchlíků v sérii masových vražd... a také poskytly krytí pro větší sérii útoků Kagame-Museveni na Kongo, které destabilizovalo život v této velké zemi…“
Tvrdím, že právě tato základní institucionální dynamika nejvíce přispívá k mezinárodnímu selhání při budování trvalého míru na místech, jako je DRK. A abych zopakoval Autesserre (2010), „pochopení důvodů těchto neúspěchů je víc než jen akademické cvičení.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat