Při čtení 11. výroční zprávy Komise pro zaměstnanost (CEE), která podrobně popisuje stav spravedlnosti v zaměstnanosti v Jižní Africe, jsem si vzpomněl na zprávu, kterou před dvěma lety napsali Dr. Sabie Surtee a profesor Martin Hall. V této zprávě nazvané „Transformace: Afričtí lidé v Západním Kapsku“ dospěli Dr Surtee a profesor Hall k závěru, že trh práce v Jižní Africe zůstává „vysoce nespravedlivý“. O dva roky později uvádí 11. výroční zpráva CEE podobná tvrzení.
Obě zprávy poukazují na to, že běloši dominují na manažerských pozicích v Jižní Africe a že běloši jsou i nadále jmenováni a povyšováni v posilujících pozicích na pracovišti, zatímco černoši jsou neustále přehlíženi. 11th CEE Report dále tvrdí, že zaměstnavatelé častěji zaměstnávají bílé ženy a Indy z určených skupin „ve srovnání s africkými a barevnými skupinami populace téměř na všech úrovních povolání“. Netřeba dodávat, že tyto praktiky zaměstnávání udržují a udržují rasovou hierarchii, která definovala pracovní systém apartheidu.
Zahrnutí bílých žen do „určených skupin“ zákona o rovnosti v zaměstnanosti mi nedává smysl. Během režimu apartheidu si bílé ženy užívaly toho nejlepšího z bílých privilegií. Černé feministky navíc tvrdí, že prostřednictvím bílých mužů měly bílé ženy v této zemi vždy přístup k bohatství a moci.
Ačkoli apartheid Jižní Afrika byla patriarchální společností, bílé ženy, na rozdíl od černochů obecně, měly přístup ke kvalitnímu vzdělání; mohli cestovat v Jižní Africe i mimo ni a měli černé služebné, které jim pomáhaly s domácími pracemi. Bílé ženy v Jižní Africe jsou velmi vzdělanou a mocnou skupinou a není třeba je vnímat jako skupinu, která byla dříve ekonomicky znevýhodněna. Jsou hlavními příjemci systému apartheidu – systému, který Organizace spojených národů prohlásila za zločin proti lidskosti.
V Jižní Africe po apartheidu hrají bílé ženy trochu jinou roli. Bílí muži, kteří dominují na manažerských pozicích v Jižní Africe, preferují zaměstnávání bílých žen jako způsob, jak udržet bohatství společnosti v rámci bílé komunity. Je to mimo jiné tento druh institucionalizovaného rasismu, který činí afirmativní akce v této zemi neúčinnými. Dr. Surtee a profesor Hall by tedy mohli v roce 2009 – 15 let po konci systému apartheidu argumentovat, že v Západním Kapsku nedostávají černí zaměstnanci povyšování prostřednictvím manažerských pozic za „přiměřenou míru“.
Právě uvědomění si toho, jak neúčinná je afirmativní akce, přiměla ministryni práce Mildred Oliphantovou, aby nedávno vyzvala k „drastickým opatřením všech socioekonomických partnerů“, aby se změnil status quo. Problém je však v tom, že některé části společnosti považují afirmativní akce za „obrácený rasismus“. Tato tvrzení se často objevují navzdory skutečnosti, že výzkum ukázal, že afirmativní akce otevírá dveře, které by jinak zůstaly zavřené pro barevné lidi. Dále, na rozdíl od afirmativní akce, je rasismus definován jako přesvědčení, že jedna sociální skupina je ve srovnání s jinými sociálními skupinami ze své podstaty lepší ve schopnostech a morálním postavení.
V občanské společnosti jsou také někteří lidé, kteří tvrdí, že afirmativní akce udržuje „rasismus“, a proto ji považují za problematickou. Například Neville Alexander tvrdí, že vláda je schopna provádět afirmativní akce bez použití rasových kategorií minulosti. Píše, že vláda by měla používat ekonomické pojmy jako „třída“ a „příjem“ místo toho, aby určila lidi, kteří jsou způsobilí pro afirmativní akci. Podle Alexandra jde rasová afirmativní akce proti „nerasovým hodnotám, které jsou zakotveny v § 1 písm. b) jihoafrické ústavy.
Abych byl upřímný, nikdy jsem úplně nepochopil, co nerasismus znamená jako koncept a v praxi. David Everatt, jihoafrický akademik, poukazuje na to, že slabinou osvobozeneckého hnutí v Jižní Africe byla neschopnost definovat nerasovost, „nedat mu obsah nad rámec sloganu nebo samozřejmé ‚dobré věci‘. Způsob, jakým je v současné Jižní Africe používán nerasismus, se zdá být ovlivněn touhou upustit od používání rasových nálepek.
Chápu, že rasa, a tedy i rasová označení, jsou sociálně konstruované. Jsem však toho názoru, že pokud se lidé budou lišit ve fyzickém vzhledu nebo ve volbě náboženství nebo v jejich kulturním přesvědčení, rozdíl mezi námi bude navždy. Proto by nemělo jít o boj proti odlišnosti, ale spíše o boj proti útlaku a rasistickým a sexistickým institucím. Koneckonců, cílem není dosáhnout homogenní společnosti, ale oslavovat odlišnost bez porušení solidarity a rozmanitosti.
Namísto snah o dosažení nerasovosti – špatně definovaného konceptu – bychom si měli spíše vážit rozmanitosti na pracovišti, ve školách a na jiných společenských místech. Argumentovat, jako bychom mohli dosáhnout rozmanitosti pomocí ekonomických pojmů, jako je třída a příjem, je matoucí věci.
Stejně jako institucionalizovaný rasismus pochází diverzita z jiné sféry společnosti, která nemá nic společného s ekonomikou. Odpor k diverzitě není hlavně o ekonomice, a tak navrhnout řešení problému založené na ekonomice znamená pominout podstatu. Michael Albert, americký myslitel, píše, že v institucích definujících neoliberální ekonomiky není nic, co by říkalo, že s černochy nebo ženami by se mělo zacházet jinak než s bílými muži.
Tento druh myšlení je dědictvím koloniálních institucí, které se snaží pokračovat v odkazu bílé nadvlády a koloniálního smýšlení, které v Jižní Africe po apartheidu zůstávají nedotčené. To, co myslím bílou nadřazeností a koloniálním smýšlením, je přesvědčení, že běloši jsou jaksi schopnější než černí, pilnější, lepší vůdci a obecně inteligentnější než černí. To je logika, která pomáhá udržovat rasové hierarchie a útlak v postapartheidu v Jižní Africe. Možná to není oficiální státní politika jako za vlády apartheidu, ale zánik systému apartheidu neznamená, že běloši, kteří mají v této zemi nesmírnou ekonomickou moc, si najednou osvojili nové způsoby myšlení o černoších.
Pokud mohu soudit, tak to statistiky částečně sdělují. Výzkum ukazuje, že 90 % pozic generálních ředitelů ve společnostech kotovaných na JSE stále dominují bílí muži a jak již bylo zmíněno; zaměstnavatelé s největší pravděpodobností zaměstnávají bílé ženy. Podobně bývalé školy Model C, kde žiji v Kapském Městě, jsou stále velmi bílé enklávy.
Cílem afirmativní akce je zpochybnit smýšlení bílé rasy tím, že naruší praktiky zaměstnávání trvale kolonialistických institucí. Není to nejradikálnější nebo revoluční řešení, ale je to dobrá reforma, která má nyní změnit životy lidí. Navíc, rasově založená afirmativní akce zpochybňuje představy bělošské rasy, že běloši jsou lepší vůdci nebo lepší učenci než černoši. Pokud to s dosažením diverzity na pracovišti a ve školách myslíme vážně, je nutné zpochybnit tyto koloniální smýšlení. To by neviděli jen ti nejúzkomyslnější ideologové.
Majavu je vystudovaný aktivista, spisovatel a sociální vědec. Hodně psal o tématech souvisejících s lidskými právy, socioekonomickými problémy, pohlavím a rasou.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat