Byla to téměř neuvěřitelná zpráva: Ministerstvo školství se rozhodlo propustit stovky učitelů, aby snížilo státní rozpočet. Soukromá společnost dostala úkol doručit hořké zprávy propuštěným učitelům.
Dva dny před Pesachem – jedním z vrcholů židovského kalendáře, jak pro náboženské, tak pro světské Židy, kdy rodiny spolu sedí u stolu při radostném sederovém obřadu – se poslové společnosti rozešli, aby vykonali svou práci. O půlnoci zaklepali na dveře a doručili oznámení.
I izraelská veřejnost, kterou už nic nevzrušuje, byla na chvíli v šoku. Jak se něco takového mohlo stát? Nemohli počkat až po hostině? Jaká brutalita!
Pro mě to bylo mnohem víc než chyba nějakého úřadu vlády. Jde o symbolický akt, který odráží vše špatné v dnešním Izraeli.
Za prvé, krutost. Nebylo to samozřejmě úmyslné. Ministr školství soukromému dodavateli neřekl: předejte jim výpověď co nejbolestnějším způsobem. Ani dodavatelé neseděli a nerozhodli: udělejme to těsně před Pesachem a zaklepejme na jejich dveře uprostřed noci jako Stalinova tajná policie nebo naši tajní vojáci v Nábulusu.
Ne, nikdo nerozhodl. Nikdo o tom nepřemýšlel. A to je opravdu to nejšokující: naprostá necitlivost.
Ještě před třemi nebo čtyřmi lety by to nebylo možné. Někdo by včas zasáhl a zakřičel: „Co to děláš? Zbláznil ses?"
Židé se vždy definovali jako „soucitní synové soucitných“. Věřili, že soucit je židovský vynález, a citovali staré texty (jako je sabatní příkaz v Desateru, nařizující Židům, aby každý sedmý den vysvobodili své otroky a tažná zvířata.) Nietzsche, který si nenáviděl lítost, obvinil judaismus z vytváření morálky soucitu.
Nová hebrejská společnost, která v této zemi vznikla, byla vždy hrdá na svou „vzájemnou odpovědnost“, na to, že v naší společnosti nikdo nehladověl, že nemohoucí, nemocní, staří a nezaměstnaní byli chráněni celou společností. Jednou, když se mě ptali, co pro mě v dětství znamenalo být Židem, zmínil jsem se o soucitu spolu s hledáním spravedlnosti, nenávistí k násilí, snahou o mír a láskyplným vzděláním.
Už ne. Po dvou letech intifády al-Aksa se smysly izraelské společnosti téměř úplně otupily. Strašné věci, které se denně dějí na okupovaných územích, pominou bez zmínky. „Uzávěry“ a zákazy vycházení, které trvají měsíce, hlad a žízeň, nemocní lidé umírající na nedostatečnou léčbu, demolice domů a vyklučení hájů – to jsou „malé změny“, rutinní záležitosti. Muži, ženy a děti zastřelené ostřelovači v jejich domovech a na ulicích? Koho to zajímá. Mladá Američanka rozdrcená k smrti obřím buldozerem, když se snažila zabránit demolici palestinského domu? No a co. Každopádně si to zasloužila. Palestinský chlapec, který házel kameny, zastřelený tankem? Tři řádky v novinách. Možná ani to ne.
Bezcitnost se z okupovaných území rozšířila i do samotného Izraele. Fotografie v novinách ukazují lidi, jak se hrabou v odpadkových koších? No, je to tak. Vládní úřady posílají hladové chudé lidi, aby dostali jídlo zdarma do soukromých charitativních organizací? Koho to zajímá.
Nový ministr financí Binyamin Netanjahu, muž, který dostává 50 tisíc dolarů za jedinou přednášku ve Spojených státech, předložil ekonomický plán, který ubližuje těm nejchudším z chudých. Snižuje měsíční starobní příspěvky (na méně než 300 USD), přídavky na děti, platby v nezaměstnanosti, dotace pro domovy pro retardované děti a seniory a rozpočty na školství a zdravotnictví.
Vzbouří se veřejnost? Vycházejí do ulic masy studentů? Vybuchují média hněvem? Otřásá opozice v Knessetu (pokud takové zvíře existuje) nebem a zemí? Vůbec ne. Odborová federace (Histadrut), zastupující nejsilnější a nejbohatší dělnické výbory, hrozí generální stávkou. Co jiného? Tu a tam nějaký politik vydá prohlášení v naději, že se dostane do titulků. Tu a tam protestuje hrstka lidí svědomí. Tu a tam nějaký fejetonista napíše rozhořčený článek. A tak to je. Takže chudí budou o něco chudší a bohatí o něco bohatší. To je toho.
Když je sám Netanjahu dotázán na plán, přejde na dobře zavedenou izraelskou linii: Neexistuje žádná alternativa. Izraelská ekonomika se propadá. Za všechno může Arafat. Intifáda zničila naši ekonomiku.
A to je zcela nová věc s dalekosáhlými důsledky.
To vyžaduje vysvětlení: po více než pět desetiletí se izraelská společnost těšila sladké iluzi, že mezi naší politikou vůči Arabům a naší ekonomickou situací neexistuje vůbec žádná souvislost. To je základní kámen našeho národního vědomí.
Během deseti let v Knesetu jsem k tomuto jedinému bodu pronesl nejméně sto projevů. V ekonomických debatách jsem poukazoval na bezpečnostní politiku a okupaci. V debatách o bezpečnostní politice jsem vznesl otázky o ekonomické ceně.
Každý z těchto projevů vzbudil zuřivou a netrpělivou reakci všech částí sněmovny. V bezpečnostních debatách na mě křičeli: „Co to má společného s ekonomikou? Teď mluvíme o terorismu!" V ekonomických debatách křičeli: "Diskutujeme o ekonomice, tak proč do toho zatahujete své Palestince!" (Pouze jednou za ty roky si mě vzal náměstek ministra financí na chodbu stranou a řekl: „Jsi jediný, kdo měl rozum.“ (Nebýt ekonoma, byl jsem polichocen.)
Toto ignorování ceny války a okupace mělo kuriózní výsledky: nejchudší lidé, nezaměstnaní a obyvatelé zchátralých takzvaných „rozvojových měst“ vždy volili Likud. V posledních volbách hlasovali solidně pro Sharona. Měli jen dva požadavky: podělat Araby a ukončit ekonomickou krizi. Neviděli mezi nimi žádný rozpor.
Ale už několik měsíců dochází ke změně ve veřejném povědomí. Aby čelili obvinění, že hospodářská politika vlády způsobila depresi, museli obyvatelé Sharonu přiznat, že hlavní příčinou je intifáda, i když se k ní přidala celosvětová krize. Intifáda zasadila strašlivou ránu cestovnímu ruchu, jednomu z nejdůležitějších odvětví naší ekonomiky. Zahraniční investice, které jsou nezbytné pro hospodářský růst, se téměř zastavily. Obří armáda nezbytná pro boj proti intifádě spolu s osadníky pohltí obrovskou část našeho HNP (mnohonásobně více na hlavu než v USA).
Někteří lidé věří, že pokud se deprese prohloubí, „slabé vrstvy“ (jak se chudým v Izraeli říká) jednoho dne povstanou proti Sharonově vládě, masy se vyvalí do ulic a svrhnou ji. To může být příliš optimistické. Ale aspoň se dá snít o noci, kdy lidé o půlnoci zaklepou na dveře vlády a podají ji
oznámení o propuštění.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat