Tito samozvaní pragmatici, kteří hanobí levici za to, že se drží tak zdánlivě zjednodušených hesel jako „násilí plodí násilí“, trvají na tom, že někdy je nutná masivní síla a že v případě Usámy bin Ládina a al-Káidy by nic jiného nemohlo sloužit ke snížení hrozba teroristického útoku. Bere mě to zpět, všechna ta sebejistá důvěra v hodnotu preventivního útoku. Zejména do roku 1986, kdy můj spolupracovník trval na tom, že ačkoli naše bombardování Libye nezabilo plukovníka Quadafiho, zabitím jeho dcery jsme přesto posloužili věci míru.
Samozřejmě, pojďte zjistit, že Libye nebyla zapojena do teroristického incidentu, kvůli kterému jsme tvrdili, že na ni útočíme, ale proč se obtěžovat podrobnostmi? A samozřejmě, pouhé dva roky poté, co můj kolega trval na tom, že náš útok na Libyi nás učinil bezpečnějšími, 259 lidí v letadle nad Lockerbie ve Skotsku – a jedenáct dalších na zemi – zjistilo, jak nebezpečně ignorantská taková víra ve skutečnosti je. Jak se ukázalo, stali se oběťmi skutečných libyjských teroristů rozzuřených předchozím americkým útokem na jejich zemi.
Být naivní, na druhé straně, znamená věnovat pozornost moderní historii, která nám jasně říká, že bombardování lidí spíše podněcuje jejich hněv, zášť a touhu po pomstě.
Být naivní znamená poukázat na to, že teroristé se nespoléhají na to, že operují v jedné nebo dokonce několika zemích, a jako takoví bychom mohli zítra vyhladit každého člena Talibanu, aniž bychom o den zdrželi jakékoli budoucí útoky na naše pobřeží.
A to, co udělali, když tvrdili, že Sověti stavěli vojenskou základnu na Grenadě, nebo že Sandinisté v Nikaragui provozovali drogy (ve skutečnosti to dělali naši kluci, kontra). A pokud jde o dnešní titulky, tak to udělali, když se rozhodli nazvat jistou kapelu fundamentalistických hrdlořezů známých jako mudžahedínové, „bojovníci za svobodu“.
Být realistou znamená říci: 'zkusili jsme mír a mír selhal'. Být naivní znamená ptát se, kdy přesně se USA pokusily o mír: v regionu, nebo konkrétně v Afghánistánu? Bylo to, když jsme Mujům prodávali střely Stinger, abychom jim pomohli bojovat proti Sovětům?
Nebo to bylo v době, kdy jsme se uchylovali k Talibanu, protože slíbil, že zakročí proti pěstování opia pomocí osvědčených protizločineckých technik extremistického islámu?
Koneckonců jsme kryli a dokonce učili teroristy a vůdce eskader smrti na School of the Americas ve Fort Benning ve státě Georgia. V Miami jsme ukryli známé kubánské teroristy. Dokonce jsme na několik let udělili osvobození od daní neonacistické „církvi“ přidružené k Národní alianci, jejíž vůdce volal po celosvětových rasových čistkách, jejíž slova jsou připisována inspiracím Timothymu McVeighovi a jejíž členové páchali bombové útoky, vraždy a ozbrojené loupeže po celé zemi.
Být naivní znamená poukázat na to, že kapky jídla – podle humanitárních agentur – nestačí k uspokojení potřeby, zvláště když naše bombardování zhoršilo uprchlickou krizi do ohromujících rozměrů.
Být naivní až k neloajálnosti, předpokládám, by znamenalo zeptat se, zda by se američtí vojáci v Pearl Harboru cítili lépe z bombardování 7. prosince 1941, kdyby japonští piloti provedli druhý pokus, aby shodili sushi a edamame.
Být naivní znamená poukázat na to, že nikdy v historii žádný národ, který byl napaden, neobviňoval z útoku své vlastní vůdce, ale spíše přesně naopak. Koneckonců, po 9. září Američané nepsali masově prezidentovi a žádali, aby přistoupil na přání Usámy bin Ládina.
Být naivní znamená poukázat na to, že pokud budeme pokračovat v bombardování, zejména během svatého měsíce ramadánu, bude na světě jen málo muslimů, kteří tomu uvěří. Možná jsem to jen já. Ale něco se zdá nebezpečně Alenka v říši divů, když Clintonův poradce Dick Morris může v národní televizi říci, že bychom měli vyhlásit válku Afghánistánu a poté Iráku, Libyi, Súdánu a Kolumbii – a ne být považováni za vzor duševní choroby – ale kvakery a pacifistům se vysmívají jako neinformovaní prsa.
Ale hej, králi, Ghándí, Ježíši: co věděli? Všichni snílci: naivní, zjednodušující, nevinní a zdaleka ne tak informovaní nebo s jasnou hlavou jako řekněme Donald Rumsfeld nebo Stephen Ambrose nebo Tom Clancy nebo mluvčí Bílého domu Ari Fleischer.
Richard Falk – dlouholetý odborník na mezinárodní mír – nazval operaci Trvalá svoboda „první skutečně spravedlivou válkou od druhé světové války“. A to navzdory skutečnosti, že podle měřítek, které on sám stanovil pro spravedlivou válku, bombardování Afghánistánu – a samotnou uprchlickou krizi, to zcela propadlo ve zkoušce spravedlnosti (viz Stephen Shalom, Spravedlivá válka? Kritika Richarda Falka.“ na, http://www.zmag.org/shalomjustwar.htm).
A člověk sotva ví, co si myslet o Eleanor Smealové, o Fondu pro feministickou většinu. Nedávno svědčila v Kongresu o Afghánistánu, nikoli proto, aby prosila o ukončení v současnosti probíhajícího macho militarismu, který pravděpodobně urychlí hladovění možná milionu tamních žen a dívek, ale pouze proto, aby navrhla, aby se na ženy z Afghánistánu nezapomnělo v jakákoli rekonstrukční vláda.
Opět, možná jsem to jen já. Nebo možná je to rok 1984 a válka je mír a otroctví je svoboda a nevědomost je síla. Nebo možná všechno to jsou jen kecy, podávané na stříbrném podnose, zatímco nám servery říkají, že je to opravdu paštika z husích jater. Připomíná mi to něco, co jednou řekla moje babička: 'Můžeš svému zadku říkat krocan, ale to z toho nedělá Den díkůvzdání.' Stejně tak můžete svou válku nazvat spravedlivou a my ostatní loď, ale tím to tak nebude.