O zásadních otázkách se nediskutuje a nejsou ani myslitelné. Ale na tom není nic nového. Neustále mě šokuje, když slyším, dokonce i od kritiků, o statečnosti médií při odhalování zločinů Vietnamu nebo Watergate nebo jiných velkých momentů tisku – které se i při povrchní analýze ukazují jako většinou podřízení moci, jako v těchto případech. Co se týče Iráku, téměř veškeré mainstreamové zpravodajství se sotva dostane na úroveň domácího tisku o fotbalovém zápase: jak je na tom naše strana? Kdybych měl zdroje, opravdu bych rád udělal srovnání ruského tisku během afghánské invaze a spoustu dalších příkladů a zjistil, jestli je v tom velký rozdíl, kromě změny jmen.
Co se týče aféry Plame, existuje jeden důležitý problém, který se sotva řeší. Úniky o Plame jsou věrohodně chápány jako reakce na Wilsonovo veřejné odhalení podvodu o Nigeru. Jedním očekávaným důsledkem úniku informací bylo, že by to zasadilo další ránu kapacitě CIA shromažďovat informace; Bushité už agenturu demoralizovali a mnoho jejích špičkových vyšetřovatelů zjevně znechuceně odchází, zejména v sekci Blízkého východu. Agenti CIA v terénu reagovali hořce na to, jak odhalení Plame podkopává jejich schopnost získávat informace; jaký informátor jim bude věřit? Odhlédneme-li od našeho vlastního postoje k výkonné moci a k tomu, co dělá se CIA jako jejím nástrojem, je zajímavé sledovat, co nám únik tohoto jména vypovídá o mentalitě radikálních reakčních nacionalistů z Bushovy administrativy. Z jejich pohledu je trestání drobné neposlušnosti důležitější než zachování schopností CIA. To odhaluje hluboce fašistický směr, nebo možná přesněji mentalitu mafiánského stylu. Toto je jeden z mnoha příkladů.
Pokud jde o „opozici“, [demokraty] je poučné vidět jejich neschopnost zaregistrovat jakékoli politické zisky z imploze republikánské pravice. Ať už dosáhli jakýchkoli zisků, lze je vysledovat ke znechucení Bushovým davem, nikoli k podpoře opozice. Autentická opoziční strana by dosáhla značných zisků.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat