[Kontakt: Joanne Landy, [chráněno e-mailem]]
Po zvolení Baracka Obamy miliony ve Spojených státech a po celém světě doufají v úlevu od nebezpečné arogance a destruktivity zahraniční politiky George Bushe.y Očekává se, že prezident Obama přijme důležité pozitivní iniciativy – jako je uzavření Guantánama a zrušení pravidla, které odepírá mezinárodním organizacím přijímajícím pomoc USA právo informovat ženy o potratech. Až přijde nevyhnutelná pravicová reakce na tyto iniciativy, bude pro nás v mírovém hnutí klíčové je bránit. V některých širších otázkách existuje šance, že se silným pokračujícím tlakem lidu – zevnitř i vně Spojených států – se předvolební naděje mnoha Obamových příznivců mohou naplnit v otázkách, jako je ukončení války v Iráku nebo postup zpět od Bushova pokusu o instalaci „protiraketové obrany“ v Polsku a České republice.
Obamova administrativa bude čelit řadě kritických otázek v zahraniční politice, jako je vztah k Íránu, Afghánistánu a Pákistánu, Izraeli a Palestině, Kubě, Rusku, Číně, Latinské Americe, AFRICOM (nová struktura Pentagonu pro Afriku), Severní Korea, expanze NATO, zbraně ve vesmíru, jaderné a konvenční zbraně – a možná nejdůležitější, mezinárodní ekonomika a globální oteplování. Lidovým hnutím se může podařit pohnout Obamou do určité míry v těchto otázkách, a proto je okamžitá mobilizace nezbytná. Dosažení důkladné a konzistentní progresivní zahraniční politiky však bude vyžadovat podstatnou, nejen rétorickou, transformační politiku ve Spojených státech, která daleko přesahuje to, co máme důvod očekávat od prezidentství Baracka Obamy.
Obamovi poradci pro zahraniční politiku a jmenování, předvolební projevy a webové stránky nám připomínají, že již projevil svou podporu mnoha ústředním zásadám imperiální politiky USA. Ještě podstatnější je, že vzhledem ke korporátním zájmům, s nimiž jsou Obama a Demokratická strana propojeni, existují hranice toho, jak daleko může nebo zajde jeho administrativa při transformaci vztahů USA se zbytkem světa.
Ale lidé byli povzbuzeni rozsáhlým odmítnutím Bushovy politiky a zvolením kandidáta, který široce, i když často vágně hovořil o potřebě změny. Pokud mohou hnutí v této zemi i v zahraničí stavět na lidových nadějích a ukázat, že to, co je zapotřebí, je skutečně progresivní změna, mohou tlačit na USA fzahraniční politiku na tyto limity a zařadit do veřejné agendy hlubší výzvy ve vztahu Spojených států k vlastním lidem a ke zbytku světa. Tím můžeme zahájit proces vytváření radikálně-demokratické transformační politiky, kterou tato země vyžaduje.
Nová zahraniční politika USA
Mírové hnutí již dlouho odvádí mimořádně cennou práci v boji proti mnoha válkám, intervencím a zbraňovým systémům americké vlády. Ale je to také nutné ustoupit od these každodenní obranné bitvy a široce a pozitivně přemýšlet o tom, jak by vypadala progresivní zahraniční politika USA. Kampaň za mír a demokracii se sídlem v New Yorku (jejíž jsem spoluředitelem) přispěl k diskusi o nové zahraniční politice a obhajoval „déten„te from bottom“ přístup k řešení mezinárodního konfliktu vytvořením alternativy k politice velmocí, alternativy založené na hnutích za mír, sociální spravedlnost a demokratické svobody přes národní hranice.[1] Kampaň vyzývá k nové zahraniční politice USA, která:
Obamova zahraniční politika
Lidem na celém světě se po porážce Johna McCaina nesmírně ulevilo a doufají, že to signalizuje odmítnutí osmi let destruktivní politiky Bushovy administrativy. A skutečně, můžeme očekávat, že prezident Barack Obama ukončí macho kovbojský styl George W. Bushe se svou bojovnou rétorikou „Pokud nejste s námi, jste proti nám“, „Přiveďte je na", "Axis of Evil", "Dead or Alive" a "Global War on Terror." Ale konec takových provokací, i když je velmi vítán, nestačí. A přehled některých hlavních bodů Obamových zahraničněpolitických pozic dává důvod k obavám, ba dokonce ke znepokojení.[2]
Obama pohrozil, že se zaútočí na Usámu bin Ládina a další „vysoké“ představitele al-Káidy v Pákistánu, ať už se souhlasem pákistánské vlády nebo bez ní. Zatím není jasné, zda Obama hodlá pokračovat v Bushově politice využívání americké vojenské síly k útokům na síly Talibanu v severních oblastech Pákistánu. V každém případě je americká vojenská intervence v Afghánistánu a Pákistánu odsouzena k neúspěchu, ale kromě toho americké pozemní a letecké války běžně zabíjejí a zraňují velké množství civilistů, v procesu náboru nových příznivců terorismu a fundamentalismu.
Pákistánský generál Kayani po americkém pozemním náletu v září 2008 prohlásil, že Pákistán bude bránit své hranice za „každou cenu“, pokud dojde k dalším nájezdům amerických jednotek, a prezident Bush byl nucen, alespoň dočasně, tyto pozemní útoky zastavit. Nejprve pákistánské úřady naznačily, že by se dívaly jiným směrem, kdyby americké vojenské síly jednaly pouze ze vzduchu. Veřejné mínění v Pákistánu však bylo tak rozhořčeno porušením pákistánské suverenity a ztrátami na životech způsobenými americkými leteckými útoky, že pákistánští politici byli nuceni odsoudit americkou agresi ze vzduchu i ze země. Po setkání s novým šéfem amerického ústředního velení Davidem Petraeusem 3. listopadu 2008 pákistánský prezident Asif Ali Zardari odhalil tlak, který cítil, když řekl: „Pokračující útoky dronů na naše území, které vedou ke ztrátě drahocenných životy a majetek, jsou kontraproduktivní a demokraticky zvolená vláda je těžko vysvětluje. Vytváří to mezeru v důvěryhodnosti.“[3] Přesto Bushovy bombové útoky pokračují.
Afghánský prezident Hamíd Karzáí rovněž protestoval proti leteckým útokům, které zabíjejí civilisty, i když není jasné, zda přímo volal po ukončení používání letectva. Ale pokud by bylo tak snadné vyhnout se zabíjení civilistů při boji proti povstání ze vzduchu, Spojené státy by to pravděpodobně již udělaly. Alternativa, kterou dosud prosazoval Obama, posílat více pozemních jednotek, aby se tolik nespoléhala na letecké útoky[4], však nemá větší šanci na úspěch než předchozí okupace Brity nebo Rusy. A protože americké pozemní jednotky čelí v bojích proti Talibanu téměř nevyhnutelným porážkám, bude těžké odolat tlaku na zavedení letectva.
Naději na podkopání al-Káidy a záchranu Afghánistánu před obnovením vlády Talibanu může nabídnout pouze politické, nikoli vojenské řešení. Ale to je nemožné, pokud je boj proti al-Káidě a Talibanu považován za součást americké imperiální agendy. Musíme připomenout, že al-Káida byla založena především v opozici vůči americké vojenské přítomnosti v Saúdské Arábii po válce v Zálivu – a nebyla to jen osobní námitka Usámy bin Ládina; dokázal využít hlubokého odporu vůči americkým silám na celém Blízkém východě.
Co je potřeba, je přesně ne vnést moc USA nebo NATO do politiky regionu. Mnoho analytiků tvrdilo, že stabilní řešení konfliktu v Afghánistánu bude vyžadovat určitý druh regionálního urovnání zahrnujícího Afghánistán, Pákistán, Indii a Írán. Může tomu tak být, ale jako vnější imperiální síla, které je hluboce a oprávněně nedůvěřováno, by Spojené státy neměly být hráčem v žádné regionální dohodě (kromě poskytování pomoci a záruk nezasahování). Spojené státy nevyhnutelně naruší a otráví proces, když se budou pokoušet nakonfigurovat výsledek tak, aby sloužil jejich vojenským, korporátním a reálpolitickým cílům. Bez americké přítomnosti by mohla časem vzniknout nová, demokratičtější politická uskupení – alternativy ke zkorumpované Karzáího vládě i Talibanu.
Bipartisan Policy Center se sídlem ve Washingtonu vydalo v září 2008 zprávu „Splnění výzvy: politika USA vůči íránskému jadernému rozvoji“, která nejen prozkoumala myšlenku blokády dovozu íránského benzínu, ale také uvedla, že „vojenský úder je proveditelnou možností a musí zůstat poslední možností." Mezi autory zprávy je Dennis Ross, jeden z Obamových hlavních poradců pro Blízký východ. New York Times člen redakční rady Carol Giacomo napsal 3. listopadu 2008 široce šířený redakční komentář, ve kterém vyjádřil znepokojení nad tím, že tato zpráva a další washingtonské diskuse o Íránu až příliš připomínají klima, které předcházelo irácké válce. Na druhou stranu další zpráva, společné prohlášení odborníků o Íránu, ukazuje méně válečným směrem, i když stále vidí roli pro výkon americké moci v regionu. Zda se Obama bude řídit pokyny jedné z těchto dvou zpráv, se teprve uvidí.
Obama často kategoricky říkal, že Spojené státy nemohou dovolit Íránu mít jadernou zbraň. Ale co když, jak je více než pravděpodobné, Íránci při jednáních trvají na tom, aby měli „vše kromě“ jaderné zbraně – jinými slovy, vývoj všech součástí potřebných pro jadernou bombu, aniž by ji skutečně měli? Dne 29 Londýnská recenze knihuznávaný učenec Ervand Abrahamian napsal, že i íránští „minimalisté“, často definovaní na Západě jako „reformisté“, kteří považují Ahmadínežáda za nebezpečně provokativního, by přesto „rádi rozvíjeli [jaderný] program pomalu, čímž by získali znalosti a vybavení potřebné k výrobě zbraní v dlouhodobém horizontu. V nukleární mluvě se tomu říká japonská možnost. Tuto možnost má asi třicet zemí a pravděpodobně to byl v posledních dvaceti letech nevyjádřený cíl Íránu.“[5]
Íránská vláda bude pravděpodobně trvat na prosazování alespoň této „minimalistické“ možnosti, což je pochopitelné, ne-li podporovatelné vzhledem ke skutečnosti, že Spojené státy (spolu s dalšími jadernými mocnostmi) během desetiletí demokratické i republikánské vlády daly jasně najevo svůj závazek udržovat a modernizovat svůj vlastní jaderný arzenál. Jak kampaň za mír a demokracii zdůraznila ve svém prohlášení o přihlášení z roku 2006 „Írán: Ani americká agrese, ani teokratická represe":
Vymaní se konečně Obamova administrativa z této destruktivní historie a otevře cestu skutečnému dvoustátnímu řešení? Během své kampaně zastával Obama postoje k Izraeli a Palestině, které byly v podstatě k nerozeznání od podbízení se izraelské vládní politice Bushovy administrativy, a jeho jmenování Rahma Emanuela náčelníkem štábu není povzbudivé. Je však myslitelné – i když nepravděpodobné –, že Obama se v této kritické otázce vydá novým směrem. Každý, kdo doufá v mír na Blízkém východě, by měl pomoci vyvinout co největší tlak na novou administrativu, aby se tak stalo.
Níže jsou uvedeny výňatky z předvolebních stanovisek k zahraniční politice a obraně z r Web kampaně Obama-Biden.
Během prezidentské kampaně se tvrdilo, že Obama musí tyto věci říkat „aby byl zvolen“, ale ve skutečnosti je nemyslel vážně. Nyní je čas tuto hypotézu otestovat. Pokud budeme postupovat rychle, možná se nám podaří přimět Obamu, aby zvrátil některé ze svých retrográdních předvolebních slibů, ať už je myslel nebo ne.
Dobrým příkladem je navrhovaný americký vojenský radar v České republice a doprovodné střely Interceptor pro Polsko. Prezident Bush již podepsal s oběma zeměmi dohody o instalaci těchto základen. Obama naznačil pozitivní postoj k rozšiřování americké „protiraketové obrany“, ale povolil mezeru – že chce mít jistotu, že takové systémy fungují, než se pustí dál. Mezitím bylo hnutí proti českému radaru překvapivě úspěšné. Proti radaru se staví přes 70 procent obyvatel a vládě se zatím nepodařilo dosáhnout parlamentního hlasování pro jeho přijetí. Hlasování bylo odloženo a pravděpodobně se uskuteční až po Obamově úřadu. Kampaň za mír a demokracii spolupracovala s několika dalšími americkými mírovými organizacemi, aby podpořila své české přátele a odradila Bushovu administrativu od pokračování v tomto projektu.[8] Prezident Obama potřebuje slyšet od opozice k této nebezpečné eskalaci do nové studené války, ne proto, že „to nebude fungovat“, ale protože to prudce zvýší úroveň jaderného napětí ve světě.
Jak zareaguje Barack Obama na toto děsivé dědictví? Obamovy sliby a rétorika naznačují krok zpět od nejbezohlednějších dobrodružství Bushovy administrativy. Ale imperiální politika, kterou přijímá, znamená, že riziko nebezpečné konfrontace zůstává značné. Až příliš často mnozí Obamovi příznivci a někdy i Obama sám zacházejí ještě dále a navrhují, že při odmítání neúspěchů za posledních osm let se musíme vrátit do zlatého věku Clintonovy administrativy a/nebo do více mnohostranný a zdrženlivý modus vivendi prvního prezidenta Bushe.
Stojí za to se tedy vrátit, podívat se na zahraniční politiku Clintonovy administrativy a zamyslet se nad tím, zda je to skutečně to, kam chceme jít. Andrew Bacevich, který má daleko k levičákovi, dobře zachytil odkaz Clintonové zahraniční politiky ve své důležité nedávné knize, Hranice moci:
„… [V roce 1993 Clinton] přistoupil k podpoře Pax Americana-lite, štědře ostřílených americkou vojenskou silou… Bill Clinton vyslal americké vojáky do Somálska, na Haiti a na Balkán, zatímco americké rakety a bomby odpálily Srby, Súdánce, Afghánce, a Iráčany.“[10]
Dnešní dramatický mezinárodní ekonomický kolaps podtrhuje potřebu radikálně odlišného druhu multilateralismu – multilateralismu národů a vlád, které je skutečně zastupují, schopného vytvořit spravedlivý a demokratický globální ekonomický a politický systém. Jedním slovem socialismus. Dnes jsou miliony obětí kolísání korporací, jejich trhů a vlád, které jsou jim podřízeny. I když by měla být požadována větší korporátní regulace, hlavním problémem je, že dynamika kapitalismu má tendenci překračovat regulační omezení, protože samotná logika systému pohání investice do nejhůře placené práce s cílem co největšího zisku, bez ohledu na společenské náklady. Dnes trpíme lidskými a environmentálními důsledky této dynamiky.
Pověst socialismu byla tragicky poznamenána hrůzami byrokratického komunismu a oživit socialistický ideál bude velmi obtížné. Musíme to ale oživit a dát naprosto jasně najevo, že náš závazek k demokracii je nezbytný pro jakýkoli socialismus, který si zaslouží podporu. Zatímco vítězství socialistů dnes není na pořadu dne, stále méně lidí věří v posvátnost trhů a legitimitu korporací, což opět umožňuje začít zpochybňovat posvátnost a legitimitu samotného kapitalismu. Tím v žádném případě nechci naznačovat, že bychom měli zapomenout na bezprostřední domácí a mezinárodní boje. Není čas říkat „revoluce je jediné řešení, reforma je chloroform“, ale naše práce na okamžité reformě musí být naplněna širší vizí.
Je stále těžké uvěřit, že tato země se svým hluboce rasistickým dědictvím skutečně zvolila do prezidentského úřadu Afroameričana. Vítězství Baracka Obamy ukázalo, že americký lid je skutečně schopen změny, a to nás může inspirovat v práci, která je před námi. I když v reakci na sílící krizi a tlak veřejnosti může podniknout radikálnější kroky, než původně zamýšlel, Sám Obama pravděpodobně zklame – už s tím začal. Ale zvýšená očekávání, která Obama vyvolal, mohou skončit podnícením ohromných nových hnutí za sociální změnu. Doufejme, že hnutí nebudou militantní pouze v ulicích, ale pokročí k vytvoření nové politické strany bez korporací, jejíž agendu budou určovat dělníci a jejich spojenci. Taková strana může ve skutečnosti začít přetvářet politickou krajinu naší země.
1. Chcete-li se dozvědět více o kampani za mír a demokracii, navštivte webové stránky CPD.
2. Tento článek se bude zabývat pouze několika klíčovými otázkami zahraniční politiky, kterým bude nová administrativa čelit. Podrobnější popis by se podrobně věnoval americké zahraniční politice vůči Asii, Africe a Latinské Americe.
3. "Petraeus v Pákistánu slyší stížnosti na raketové útoky," od Jane Perlez, New York Times, 3. listopadu 2008.
4. Obama o Afghánistánu během své kampaně slavně řekl: „Musíme tam odvést práci a to vyžaduje, abychom měli dostatek vojáků, abychom jen neútočili na vesnice a nezabíjeli civilisty, což způsobuje obrovské problémy. tam."
5. "Kdo má na starosti?“ od Ervanda Abrahamiana, recenze Ahmadínežád: Tajná historie íránského radikálního vůdce od Kasra Naji and Cesta k demokracii v Íránu od Akbara Ganjiho, Londýnská recenze knih, 29. října 2008.
6. My v mírovém hnutí potřebujeme vážně diskutovat o tom, co máme na mysli, když vyzýváme Spojené státy k jednání nejen s Íránem, ale is dalšími zeměmi. Pruský vojenský historik a teoretik Carl von Clausewitz kdysi řekl, že válka je pokračováním politiky jinými prostředky. Platí to i obráceně, tj. politika — a vyjednávání — mohou být válkou nebo zastrašováním jinými prostředky. Musíme se tedy ptát, jaké jsou cíle naší vlády (nebo jakékoli jiné vlády), když vstupuje do konkrétních jednání. Jsou legitimní? Jsou hodni naší podpory?
7. Viz například „Shirin Ebadi: Don't Attack Iran“ od Roberta Dreyfusse v Národ, 29. dubna 2008
8. Pro popis práce Kampaně za mír a demokracii proti českému radaru přejděte na webové stránky CPD.
9. Hranice moci: Konec amerického výjimečnosti Andrew J. Bacevich, (New York: Metropolitan Books, Henry Holt and Company, 2008), str. 55.
10. Bačevič, str. 116
Joanne Landy je členem Nová politika redakční rada a spoluředitelka Kampaně za mír a demokracii. Tento článek vyjde v zimním čísle 2009 Nová politika.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat