Ve světle „brexitu“ a do 24 hodin po zveřejnění finále výsledky britského referenda o členství v EU, Sigmar Gabriel, předseda Sociálně demokratické strany Německa (SPD), německý vicekancléř a ministr hospodářství ve vládě Merkelové, a Martin Schulz, předseda Evropského parlamentu, zveřejnili nový strategický dokument analyzující původ hluboké krize legitimity. Evropská unie uprostřed celoevropského vzestupu nacionalistické pravice a nastínění politických cest k překonání této krize legitimity, aby se zabránilo rozpadu EU.[1]
V kontextu nadějí a obav z oslabení tržně-liberálních sil v rámci EU[2] stejně jako četné výzvy vedoucích představitelů EU a představitelů mainstreamových médií o potřebě obnovy,[3] Gabriel a Schulz přijali – někdo by dokonce řekl: ukradli – levicový požadavek „znovuzaložení Evropy“ a spojili jej s vizí sjednocené Evropy, která „patří svým občanům“.[4] Mohlo by se jednat o gramsciovský druh „pasivní revoluce“, tj. pohlcení (levicové) opozice vůči status quo a jeho myšlenkám jako prostředku ke stabilizaci oslabeného mocenského bloku? Nebo je to možná jasná výzva k resociální demokratizaci a tedy revitalizaci SPD – podnícenou možná mezinárodním vzestupem a úspěchem (třídních) konfliktně orientovaných sociálních demokratů proti Třetí cestě Jeremy Corbyn ve Spojeném království a Bernie Sanders ve Velké Británii. Spojené státy?
To by samozřejmě znamenalo docela pozoruhodný politický posun vzhledem k tomu, že v říjnu 2015 sám Gabriel inicioval založení nechvalně známého „Gangu pěti“, který se skládá z francouzského premiéra Manuela Vallse, rakouského kancléře Wernera Faymanna (který rezignoval v květnu ), švédského premiéra a šéfa sociálně demokratické strany Stefana Löfvena a samotných Gabriela a Schulze, jejichž jediným účelem bylo omezit vliv korbynismu (a v menší míře i sanderismu) a sympatií k jiným levicovým silám jako Podemos a Syriza v rámci kontinentální evropské sociální demokracie.[5]
Aliance progresivistů?
Gabriel zároveň čelil rostoucímu vnitřnímu odporu vzhledem k neutěšené situaci SPD po zničujících volebních porážkách ve třech zemských volbách dne 13. března 2016 (v Bádensku-Württembersku, Porýní-Falcku a Sasku-Anhaltsku). poměrně levicový projev na „Hodnotové konferenci: Spravedlnost“ SPD, která se konala v národním ústředí SPD v Berlíně dne 9. května 2016 a která údajně signalizovala obecné programové směřování v kampani před všeobecnými volbami, které se mají konat na podzim 2017 Mezi ně bude patrně patřit i přesunutí otázky důchodů za chudobu, které se podle oficiální německé vládní studie do roku 2030 dotknou téměř poloviny populace,[6] do centra. To by samozřejmě znamenalo alespoň částečně vzít zpět katastrofální částečnou privatizaci důchodového systému („Riester-Rente“), kterou jeho strana po boku Zelených uzákonila na počátku 2000. století. Dále v a Spiegel v rozhovoru oznámil potřebu a svou vůli vytvořit „alianci progresivistů“,[7] což mnozí interpretovali jako pokus – a někteří lidé použili jako výchozí bod – obnovit debaty o „r2g“, tj. národní koalici sociálních demokratů, Zelených a Die Linke. Kvůli chronické slabosti SPD (zaostává za CDU v průzkumech na hranici 25 procent nebo pod ní) a nepříjemnému faktu, že Die Linke neprospělo poklesu SPD, taková koalice nemá ani početní v tuto chvíli většina, natož společná politická platforma nebo mobilizovaná sociální základna, která by to mohla prosadit.
Co tedy Gabrielovo a Schulzovo „znovu-založení Evropy“ vlastně znamená? Snaží se vytvořit takovou společnou politickou platformu? Jako obvykle je ďábel v detailech. Ale abychom jim porozuměli, zdá se užitečné připomenout si původní iniciativu „znovu založení Evropy“.
Levicová myšlenka „znovu založení Evropy“ („Europa neu [be-]gründen”) se vrací k iniciativě z roku 2012 Franka Bsirskeho, prezidenta největšího německého odborového svazu služeb a veřejného sektoru ver.di a sám člen Strany zelených, Anneli Buntenbach z Německé odborové konfederace, Hans-Jürgen Urban, levicová ikona v prezidentské radě průmyslový odborový svaz IG Metall s 2.27 miliony členů, stejně jako levicové učenci Steffen Lehndorff (editor široce šířeného svazku Triumf neúspěšných nápadů: Evropské modely kapitalismu v krizi) a Rudolf Hickel, významný levicový keynesiánský ekonom. Tato iniciativa brzy našla podporu mezi velkými segmenty levého křídla německého dělnického hnutí a jeho organickými intelektuály obecně. Programově bylo jejím cílem zpochybnit neoliberální povahu primární legislativy EU obecně a základy strategie EU „vnitřní devalvace“ odchodu z krize eurozóny, která následovala zejména po přelomu globálních úsporných opatření v roce 2010. To přirozeně zahrnovalo kritiku toho, co Urban nazval „německým krizovým korporativismem“.[8] Strategicky se „Europa neu (be-)gründen“ v podstatě pokusila vytvořit střední cestu nebo třetí alternativu mimo falešnou volbu mezi na jedné straně technokratickou levicovou nadějí na reformu „sociální Evropy“ navzdory zkušenosti s bitvou o Řecko a neoliberální povahou primární legislativy EU (jak ji představuje editor „Blätter für deutsche und internationale Politik“ Albrecht von Lucke), na druhé straně závěry lidí, jako je Wolfgang Streeck[9] or Heiner Flassbeck a Costas Lapavitsas že ve světle těchto důkazů je jedinou vyhlídkou na realistickou obranu zisků dělnické třídy – sociálního státu a demokracie – návrat k národnímu státu.[10]
Nyní, na rozdíl od této „původní“ myšlenky znovuzaložení Evropy, Gabriel/Schulz zjevně chtějí mít svůj dort a sníst ho také. Ve strategickém dokumentu, přeplněném poetickým jazykem o „evropském snu“ a jeho příslibech „míru, prosperity a svobody“,[11] příběh je vždy stejný. Gabriel a Schulz budou například hovořit o nezaměstnanosti mládeže a rostoucí sociální nerovnosti jako o základních důvodech rozšířené politické nespokojenosti a rostoucích protievropských nálad, zejména mezi Evropské dělnické třídy, které vyvrcholily „Brexitem“; nicméně pokud jde o tu hrubší politiku a drobný tisk jejich návrhů, zbylo sotva něco, co by bylo podstatné a co by skutečně mohlo vytvořit alternativní budoucnost k úplnému vlakovému ztroskotání, kterým je dnes z pohledu úsporná Evropa. širších pracujících mas a zejména (jiho)evropské mládeže.[12]
Gabriel a Schulz například kritizují Pakt stability a růstu a jeho nejnovější reinkarnaci jako Fiskální kompakt za to, že selhal z ekonomického i politického hlediska. Tvrdí, že „politické rozdělení“ v Evropské unii a vzestup nacionalistických sil jsou výsledkem „pomalého růstu, nízké investiční aktivity a krize zaměstnanosti“. V důsledku toho požadují „změnu hospodářské politiky a pakt růstu pro Evropskou unii“.[13]
Nakonec se však ukazuje, že Gabriel a Schulz takovou alternativu k fiskálnímu paktu vůbec nehledají. Místo toho prostě kritizují, že Pakt stability a růstu nedělá to, co říká, že dělá (nevytváří růst), a proto chtějí Gabriel a Schulz učinit Fiskální pakt flexibilnějším – umožňujícím anticyklické stimulační balíčky.[14] Tvrdí, že současná hospodářská politika je „příliš složitá, příliš náchylná k chybám a příliš procyklická“.[15] Gabriel a Schulz zároveň hodlají pokračovat v úsporně orientovaném novém ekonomickém řízení v EU, když výslovně požadují zpřísnění národních rozpočtů prostřednictvím neoliberálních úprav o vyrovnaném rozpočtu a „institucionalizovaný mechanismus pro restrukturalizaci dluhu … během fází hospodářského zotavení."[16] Jinými slovy, nejenže přijímají staré předpisy EU „Sixpack“ s automatickým sankcionováním úrovní veřejného dluhu, ale také neokonstituční politiky Memoranda, které se zmocňují kontroly nad národními rozpočty prostřednictvím „stínových rozpočtů“ s jediným účelem směřovat veřejné daně. prostředky do pokladen evropských velkých bank. Návrhy Gabriela a Schulze se v podstatě scvrkají na obecnou strategii odchodu EU o „vnitřní devalvaci“ mínus neúspěšné ortodoxie, nebo jinými slovy jakýsi neoliberalismus s pragmatickou keynesiánskou tváří.
A asi není příliš přitažené za vlasy tvrdit, že tento státnický přístup „líbí se mi to, ale jsem proti tomu“ (Georg Kreisler) nebo „na jedné straně, ale na druhé…“ (Kurt Tucholsky) by mohl pomoci k jejich znovuzvolení, stejně jako tomu bylo v roce 2013, kdy němečtí sociální demokraté také, byť mírně a pouze do konce volební kampaně, kritizovali Memoranda o porozumění, která diktovala a nadále diktují, s vlastní politickou podpora německé vlády na vnitřních periferiích EU škrty v sociálních výdajích na zdravotní péči, důchody a pojištění v nezaměstnanosti, propouštění ve veřejném sektoru a zmrazení náborů, snižování úrovně minimální mzdy, nahrazení národních struktur kolektivního vyjednávání prostřednictvím – mzdových depresivní – decentralizovaný systém podnikových mzdových dohod a výprodejové privatizace veřejného majetku.
Vynechání v plánu
Obecná chabost návrhů Gabriela a Schulze se ukáže, když dojde na otázku, kdo by měl vlastně platit za celoevropskou „aktivní průmyslovou politiku“, kterou navrhují a která na papíře zní jako krok správným směrem, tedy proti - úsporný směr. Zřejmě nikdo! Přinejmenším to je jediný závěr, který jejich strategický dokument umožňuje; protože tam například není jediný odstavec, který by požadoval vyšší daně pro bohaté. Místo toho má zřejmě vše zůstat při starém, s výjimkou uzavírání daňových mezer, upřímné služby placené za boj proti daňovým rájům a Tobinovy daně z finančních transakcí, která by podle starého neoliberálního diskurzu mohla pomoci zaplatit. pro „odlehčení faktorové práce“, ale je, jak každý ví, nepatrný, pokud jde o velikost národních rozpočtů.[17] Takže, nezní to jako obrovský eurokeynesiánský program, který je před námi?!
Mimochodem, obecně platí, že nejzajímavější na jejich návrzích není to, co říkají, ale to, co oni sami ne říci. Co například nezmiňují ani jedinou větou, je role, kterou německý exportně orientovaný model růstu a konkurence se svými obchodními přebytky sehrál při vytváření ohromných a rostoucích nerovnováh v rámci eurozóny. Kromě toho, a jak bylo zmíněno výše, Gabriel a Schulz si stěžují na masovou nezaměstnanost v Evropě, ale je zarážející, že se vyhýbají mluvit o nejistém zaměstnání a masivním nárůstu sektoru s nízkými mzdami. Pojem „dobrá práce“ v jejich papíru chybí. Místo toho, když si pozorně přečtete strategický dokument, zjistíte, že jejich řešením všeho je prostě „růst“ (a výše jsem nastínil, jak málo může tento růst ve skutečnosti dosahovat, vzhledem k tomu, že Gabriel a Schulz ani nechtějí rozluštit Fiskální kompakt ani nechtějí zvýšit daně pro bohaté, aby platili za růstové politiky nesoukromého sektoru). Tím, že mluví o růstu, však nemluví o tom, že berou zpět druh systematické prekarizační politiky, kterou pod přezdívkou „flexibilní trhy práce“ vládnoucí sociální demokraté (z nichž většina stále ve straně střílí …) prosazené v Německu pomocí Agendy 2010 na počátku 2000. století a které jsou nyní podobným způsobem implementovány ve Francii jejich středolevou sesterskou stranou, Francouzskou socialistickou stranou Francoise Hollanda, proti vůli velké většiny populace a proti masivní sociální odpor. Jinými slovy, obecná neoliberální myšlenka konkurenceschopnosti není vůbec řešena. Místo toho, co Gabriel a Schulz navrhují, je opak, totiž že každé uvolnění utažených opasků by mělo být závislé na dodržování s ohledem na další flexibilizaci trhu práce, nebo jak se říká: „příchod k reformním milníkům“.[18]
Nakonec Gabriel a Schulz kritizují, že technokraté z EU to mají všechno špatně a že „technokratické přístupy k reformě a propletení jsou nedostatečné“.[19] Nyní je těžké v tom všem přehlédnout ironii a těžké nenechat se pobavit těmito Němci se smyslem pro humor. Koneckonců, je těžké si představit, že by se nějaké politické duo podobalo technokratům více než Gabrielovi a Schulzovi (kteří byli mnoho let v mocenských pozicích a vládli jako technokraté a nadále mluví jazykem technokratů[20]). Navíc jejich vyslovená „odvaha zkusit něco většího“, jejich údajně smělý návrh „znovu-založení Evropy“ jsou jen o málo víc než typické „mudrování“, které státy v kapitalismu dělají, když se snaží zvládat kapitalistické krize. Poukazovat na to by však bylo laciné.
Vezměme si tedy představu Gabriela a Schulze o tom, jak „obnovit nadšení pro Evropu“[21] v nominální hodnotě. Gabriel a Schulz toho chtějí dosáhnout „demokratizací Evropy“. Přesto, i když stipendia, včetně stipendií od jejich vlastní stranické nadace, ukázala, jakou roli hrála legitimita výstupu, tj. skutečné konkrétní materiální výhody, pokud jde o názory lidí na Evropskou unii, Gabriel a Schulz mají tendenci zůstat v myšlenkovém rámci, který procesní a vstupní legitimita je důležitá při řešení krize legitimity EU a faktu, že pokud by se právě teď konala referenda v jiných členských státech EU, mnoho dalších států by EU také opustilo. Navíc návrhy Gabriela a Schulze stěží překračují obvyklé běžné návrhy, když požadují, aby se parlament EU stal skutečným parlamentem, který volí evropskou vládu stejně jako v národních státech, které dohromady tvoří EU.[22]
Navíc je rozhodně zajímavé poznamenat, že tuto demokratizaci navrhují jako technokratické opatření shora. To je však zásadní, protože to svědčí o jejich obecné technokratické představě politiky shora dolů, která je přesným opakem aktivizačních a pohybově orientovaných přístupů k politice, které ztělesňují například Corbyn nebo Sanders. Demokratizace však přesně tento druh mobilizace předpokládá kvůli společenským silám, které mají zájem na status quo. Není to jen kvůli krátkodobým politickým oponentům skromných institucionálních změn s ohledem na roli parlamentu EU, které Gabriel a Schulz navrhují. Zde je třeba vzít v úvahu nejen osu Merkel-Schäuble atd. Jde o to, že jakákoliv materiální demokratizace by musela řešit otázku rozpočtových práv Evropského parlamentu, jehož schopnost realizovat například evropský Marshallův plán, jak to požadovala Evropská odborová konfederace, by v současnosti skutečně představují porušení stávající primární legislativy EU (např. článek 126 Smlouvy o fungování Evropské unie). V důsledku toho, bez masivní mobilizace – která by mohla dokonce představovat evropskou suverenitu (což Elitami řízená EU nemá a jejíž nedostatek by mohl být největší překážkou pro projekt elit na prohloubení integrace během krize) – tento druh skutečná demokratizace nemá být. A pokud je demokracie bez materiálních základů prázdnou skořápkou, „postdemokratickou“ (jak tvrdil Colin Crouch), předpokládá znovuzaložení Evropy, která je skutečná, namísto pouhého chytlavého hesla. •
Ingar Solty je vedoucím výzkumným pracovníkem v Institutu pro kritickou sociální analýzu Nadace Rosy Luxemburgové v Berlíně. Je autorem několika knih, mj Imperialismus (s Frankem Deppem a Davidem Salomonem, 2011), USA za Obamy: Charismatické vedení, sociální hnutí a imperiální politika v globální krizi (2013) Exportní mistr světa v nucené migraci: Nová německá zahraniční politika, krize a levicové alternativy (2016) a nadcházející Co je třeba udělat v temných časech? Perspektivy proti krizovému kapitalismu, vzestupu pravice a islámskému terorismu (vše vyšlo v němčině). Většinu jeho prací lze stáhnout na yorku.academia.edu/IngarSolty.
Poznámky:
1. Sigmar Gabriel a Martin Schulz, “Evropa není zelená“, strategický dokument, 24. června 2016.
2. Manfred Schäfers, “Den Deutschen wird ein Verfechter offener Märkte fehlen," v Frankfurter Allgemeine Zeitung, 24. června 2016.
3. Viz například přehled v Markus Lippold, “„Europa muss neu gebaut werden“: Pressestimmen zum Brexit," v NTV, 24. června 2016.
4. Gabriel a Schulz, str. 11.
5. Srov. Peter Dausend a Matthias Krupa, “Kampf um odkazy," v Die Zeit, 29. října 2015.
6. "Regierung rechnet mit mehr Altersarmut," v Frankfurter Allgemeine Zeitung, 13. dubna 2016.
7. Sigmar Gabriel, „Im Schafspelz: Eine radikale Rechte sagt der Republik den Kampf an. Jetzt braucht Deutschland ein Bündnis der progressiven Kräfte“, v: Der Spiegel, č. 25/2016.
8. Iniciativě se nicméně podařilo, i když převážně nominálně, získat na palubu celé vedení IG Metall a také vlivné levicově liberální intelektuály včetně Jürgena Habermase. K problematice německého krizového korporativismu viz Hans-Jürgen Urban, „Krizový korporatismus a odborová revitalizace v Evropě“, v: Steffen Lehndorff, Ed., Triumf neúspěšných nápadů: Evropské modely kapitalismu v krizi, ETUI aisbl, Brusel 2012, s. 219-42 a o jeho kontextualizaci v širší a obecnější politické artikulaci globální krize roku 2007 a násl. viz Ingar Solty, “Crisis Interregnum: Od nového pravicového populismu k hnutí Occupy," v: Studium politické ekonomie 91, jaro 2013, 87-114.
9. Wolfgang Streeck, „Vom DM-Nationalismus zum Euro-Patriotismus? Eine Replik auf Jürgen Habermas,“ v: Blätter für deutsche und internationale Politik, č. 9/2013, s. 75-92.
10. Vzhledem k tomu, že EU je třeba chápat jako zhuštění vztahu třídních sil, ze kterého se nelze vymanit, zdá se, že tento „agnostický“ přístup orientovaný na pohyb je nejlepším způsobem, jak vyřešit otázku rozdělující EU. Viz také argument Albana Wernera a můj vlastní argument pro takový strategický přístup u Ingara Soltyho a Albana Wernera, “Der indiskrete Charme des Linkspopulismus," v Das Argument – Zeitschrift für Philosophie und Sozialwissenschaften 316, sv. 58, č. 2 (červen 2016), s. 273-85.
11. Gabriel a Schulz, str. 1.
12. Ve skutečnosti se zdá, že Gabriel a Schulz ani nejsou ochotni uznat, že Evropská unie je pro dělnickou třídu a evropskou mládež ve skutečnosti troskou vlaku. Zdá se, že pro ně je problém spíše v tom, že se to lidem, kteří nyní odmítají následovat jejich vedení ve volebních místnostech, jeví jako ztroskotání – jako by problémem bylo subjektivní vnímání a konkrétní diskurs o EU, spíše než skutečná, materiální realita nezaměstnanosti mládeže, nejisté zaměstnání, klesající reálné mzdy, důchody z chudoby atd. Proto píší: „Evropa nám po desetiletí přinášela mír, prosperitu a svobodu. Evropa nebyla nikdy zpochybněna. Místo toho stále více lidí, celé národy a země umíraly, aby se staly součástí této Evropy. Do dneška. Dnes však mnoho lidí už tomuto slibu nevěřte a stále více lidí má o Evropě pochybnosti“ (str. 1, kurzíva autora). Je zřejmé, že to jde ruku v ruce s tradicí Třetí cesty – sama o sobě výrazem „jazykového obratu“ – prosazování protidělnických politik a představou, že tyto politiky byly nepopulární ne proto, že by byly jednoduše namířeny proti objektivním zájmům pracujících. třídy, ale protože nebyly dostatečně dobře sděleny dělnické třídě. To pak souvisí s mezitřídní představou, že „všichni mají prospěch z Evropy“, kterou Gabriel a Schulz nerozlišují od skutečně existující EU, a že jde jednoduše o „vyživování přesvědčení“, že tomu tak skutečně je ( str. 2).
13. Gabriel a Schulz, str. 5.
14. A někdo by mohl říci, že takové pragmatické stimulační balíčky budou v blízké budoucnosti každopádně nevyhnutelné, vzhledem k tomu, že úsporná opatření, přinejmenším samy o sobě, nefungují, protože ekonomická kontrakce znamená, že veřejné dluhy rostou rychleji, než mohou být veřejné rozpočty. seká – samozřejmě za obrovské lidské náklady.
15. Gabriel a Schulz, str. 6.
16. Gabriel a Schulz, str. 6.
17. Gabriel a Schulz, str. 9.
18. Tamtéž, str. 6.
19. Tamtéž, str. 2.
20. Ve své knize z roku 2009 „Links neu denken“ („Rethinking the Left“), která byla Gabrielovým pokusem bránit třetí cestu proti nové německé levicové straně (Die Linke) a její – nomen est omen – rekultivaci reprezentovat to, co je levicové dnes měl Gabriel dokonce tu drzost postavit vedle sebe (dobrou) „tvarující levici“ („Gestaltungslinke“) – spravující omezení neoliberální politiky – a (špatnou) „protestní levici“ („Protestlinke“), která si prostě ještě neuvědomila, že politiku je nejlepší přenechat technokratům dobré vůle. Gabriel a Schulz ve svém novém strategickém dokumentu ukazují, že se z korbynismu, sanderismu atd. nenaučili vůbec nic, když znovu mluví o „odpovědné politice“ a jednoduše odsuzují levicové kritiky neoliberální integrační cesty Evropské unie jako anti- Evropský. Srov. Gabriel a Schulz, str. 2.
21. Gabriel a Schulz, str. 2.
22. Gabriel a Schulz, str. 4-5.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat