Varsity: Myslel jsem, že bychom mohli začít nedávnými otřesy na Blízkém východě. Mohl byste probrat nedávné události v Tunisku, Egyptě, Libyi a jinde? Co je podle vás kořenem tohoto regionálního otřesu a jaké jsou jeho možné důsledky pro region a pro zbytek světa?
Noam Chomski: Především je třeba mít na paměti, že převraty ve skutečnosti nejsou nic nového. Je to něco jako nakažlivá vlna, takže jedna začala, pak vypukla druhá a pak se objevila další, ale každá z nich má kořeny sahající hluboko do minulosti. Vezměte si tedy Egypt, nejdůležitější zemi. Demonstraci v Egyptě – náměstí Tahrir, hnutí 25. ledna – zahájila skupina mladých lidí – technicky zdatných mladých lidí, kteří si říkají „hnutí 6. dubna“. Proč hnutí 6. dubna? Důvodem je to, že 6. dubna 2008 byla v největším průmyslovém konglomerátu v Egyptě plánována velká dělnická akce spolu se solidárními akcemi a vše bylo násilím rozdrceno velmi brutálním bezpečnostním systémem.
No, tady jsme o tom moc neslyšeli, ale hodně to tam znamená, takže to dalo název hnutí 6. dubna. To odráží skutečnost, že došlo k podstatným pracovním bojům, dělnické militantnosti proti diktatuře – snaze získat základní práva a některé prvky demokracie. 25. ledna to nějak vybouchlo, ale už to trvá dlouho. A totéž v ostatních zemích: když se podíváte, došlo k protestům, represím, násilí, mučení a dalším protestům. Tato vlna ve skutečnosti začala v Západní Sahaře, ale Maroko ji velmi rychle rozdrtilo. Pak se šlo do Tuniska. Tam se podařilo svrhnout diktaturu, zažehnout jiskru a pak se to rozšířilo po celém kraji.
A je to velmi důležité. Jednak je to v mnoha ohledech nejdramatičtější [a] možná nejvýznamnější demokratické povstání v nedávné historii. A má spoustu příslibů, ale spoustu problémů. Některé problémy jsou vnitřní, jiné vnější. Můžete je vidět, jak se shodují v zemích, které jsou Spojené státy a Západ skutečně znepokojeny: konkrétně v těch, které mají ropu a které mají loajální diktátory. Pokud má země dostatek ropy a loajálního diktátora, Západ bude diktátora až po uši podporovat, a to se stalo v Saúdské Arábii, Kuvajtu a Bahrajnu – což je něco jako odnož Saúdské Arábie.
V Saúdské Arábii a Kuvajtu byly represe tak kruté, že se lidé na demonstrace sotva mohli dostavit, a na Západě to není kritizováno, protože jejich diktátoři jsou v pořádku. V Egyptě se USA a Západ řídily tím, co je ve skutečnosti známý herní plán, kdy se nemůžete držet oblíbeného diktátora. To, co děláte, je, že vydržíte co nejdéle. Když je to nemožné, typicky když se proti němu obrací armáda, což se stalo v Egyptě, pak ho [vy] odložíte a pokusíte se co nejvíce obnovit staré pořádky, a to je ve skutečnosti to, co se děje v Egyptě a Tunisku.
Jiný případ je Libye – spousta ropy, ale ne loajální diktátor, takže Západ by se ho rád zbavil, i když ho podporovali až do konce. Chci říct, že USA a Británie ho silně podporují až do současnosti. Nemám čas zabíhat do detailů, ale jsou zajímavé. V každém případě, pokud je šance se ho zbavit, rádi to udělají. Takže ve skutečnosti západní mocnosti zasáhly na podporu povstání. Všemu se samozřejmě říká „humanitární intervence“… Ale například nevyzývali k příměří pro obě strany – vyzývali k příměří pro vládní síly.
TV: Primárním impulsem pro povstání v Egyptě – zmínil jste dělnické hnutí – ale zdá se, že zde byla také složka sekulárního nacionalismu. Co je podle vás primárním impulsem pro hnutí proti Kaddáfímu v Libyi?
NC: Nenávist ke Kaddáfímu – je to brutální, krutý diktátor. Je tam už dlouho, '69. Došlo k mnoha protestům, většinou potlačeným. Má také velkou podporu, to můžete poznat ze zpráv, ale proti diktatuře je silný odpor veřejnosti, stejně jako v celém regionu... Diktátoři nejsou populární. Někdy jsou dostatečně silní a dostatečně silně podporovaní Západem, aby dokázali rozdrtit opozici – jako například v Saúdské Arábii. A Kaddáfí to dělal po dlouhou dobu, mimochodem se spoustou západní podpory. Tentokrát to ale prorazilo a Západ by se ho docela rád zbavil. Proto západní mocnosti zasahují na podporu povstání.
TV: Rád bych nyní přešel k tématu vaší přednášky na U of T v dubnu, která se jmenuje „Komplex státu a podniků: Hrozba svobodě a přežití“. Mohl byste mluvit o „státně-podnikovém komplexu“? Jak se dnes projevuje ve Spojených státech a jinde a proč je hrozbou?
NC: No, je to tam navždy. Myslím tím, že stát [a] interakce mezi státní mocí a koncentrací soukromé moci sahá stovky let zpět, ve skutečnosti o tom mluvil Adam Smith. Ale v různých dobách má různé podoby. A od 1970. let XNUMX. století existuje jakýsi začarovaný kruh, který byl [tehdy] zahájen. Začalo to financializací ekonomiky a exportem výroby, což vedlo k těžké koncentraci zisku ve finančním kapitálu, což se přetavilo v politickou moc. Politická moc ji pak posílila zavedením celé řady politik, od daňové politiky po deregulaci, která dále posilovala korporační moc, stále více finanční moc.
Nyní, aniž bychom procházeli detaily, výsledkem je, že ve Spojených státech, jak každý ví, panuje obrovská nerovnost. Co je však méně známé, je, že nerovnost primárně pochází ze stratosférické koncentrace bohatství ve zlomku jednoho procenta populace. Když to vyjmete, je to nerovné, ale ne šíleně nerovné, a to je výsledek tohoto procesu.
Mezitím pro většinu populace příjmy do značné míry stagnovaly, pracovní doba se zvýšila a podmínky jsou prohnilé. Od začátku deregulace dochází k opakovaným finančním krizím a velké korporace jsou pouze vypláceny daňovými poplatníky […], jsou zachráněny. Pak jsou bohatší než kdy jindy a připraveni na další krizi. To je opravdu vážná hrozba. Málem to zhroutilo ekonomiku a příště to bude horší. Nehledě na to, že téměř totálně podkopává jakékoli demokratické fungování státu – a v jiných zemích je to dost podobné – Spojené státy jsou náhodou extrémní.
TV: Zdá se, že mnohé z toho se odehrávají právě teď ve Wisconsinu, kde jsou Tea Party, státní vláda a odbory v přímém konfliktu ohledně kolektivního vyjednávání. Nedávno se objevil článek v New Yorker, který tvrdil, že hnutí Tea Party dostává velkou část své finanční podpory od bratrů Kochových, kteří jsou také finančními podporovateli guvernéra Scotta Walkera. Tea Party je často charakterizována jako „hnutí obyčejných lidí“. Souhlasíte s tímto hodnocením a jak byste charakterizoval události ve Wisconsinu?
NC: No, je pravda, že mezi Tea Party a lidovým hnutím dochází ke konfrontaci, ale to je poněkud zavádějící. Chci říct, že protestující mají ohromnou podporu. Za prvé, je to velká událost… Tea Party nikdy ani nesnilo o tom, že každý den vystaví desítky tisíc lidí do ulic a obsadí hlavní město státu… Je to velké povstání. A má velkou podporu. Když se podíváte na průzkumy veřejného mínění, velká většina lidí ve Wisconsinu podporuje protesty a je proti legislativě.
Tea Party je vlastně docela malé hnutí. Je to v jistém smyslu základní. Vychází ze staré nativistické tradice, která je relativně bohatá, bílá, proticizincům, proti přistěhovalcům, má rasistické prvky. Je to proti „velké vládě“ – no, oni tvrdí, že jsou proti velké vládě. Na druhou stranu jejich hrdina Ronald Reagan byl velkým zastáncem velké vlády. Je to tedy intelektuálně dost zmatené, ale oslovuje a vyrůstá z dlouhé nativistické tradice.
Na druhou stranu je malý a relativně bohatý a je pravda, že dostává masivní financování z podnikového sektoru. Pro ně jsou to jejich bouřkové jednotky. Dochází tedy ke konfrontaci, ale v drtivé většině jde o lidové povstání proti snaze zničit poslední zbytky odborového hnutí.
TV: V roce 1970 jste měl přednášku „Vláda budoucnosti“, která byla o budoucnosti liberálně demokratického státu. Vzhledem k nesmírným nerovnostem v bohatství a příjmech, o kterých jste mluvil ve Spojených státech, a událostem, které se právě odehrávají, jaká je podle vás budoucnost liberálně demokratického státu? Myslíte si, že to přežije dalších 25 nebo 30 let? Jaké jsou podle vás alternativy?
NC: Myslím, že odpověď na tuto otázku se ve skutečnosti odehrává v ulicích Madisonu ve Wisconsinu. Záleží, která z těchto sil zvítězí. Existují prodemokratické síly, které protestují, existují antidemokratické síly, které se snaží zavést určitý druh úzké korporátní tyranie. A jak to dopadne, uvidíme.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat