Vzhledem k tomu, že se blížíme ke globálním protestům za klimatickou spravedlnost na konci listopadu a masové občanské neposlušnosti plánované na 12. prosince v Paříži, stojí za to čelit zoufalství, které mnozí lidé cítí z demonstrací. V důsledku neúspěchu kodaňských rozhovorů v roce 2009 mnozí klimatičtí aktivisté pociťují zvláštní zoufalství ohledně mezinárodních jednání a summitů. Jak píšu, panuje obrovská frustrace, protože francouzská vláda zakazuje masové protesty a globální klimatické hnutí hledá způsoby reagovat kreativně a efektivně. Jako někdo, kdo jede na kole do Paříže se 100 dalšími klimatickými aktivisty z Británie a má v úmyslu připojit se k občanské neposlušnosti v Paříži, věřím, že se najdou způsoby, jak v prosinci v Paříži vyjádřit hlad po klimatické spravedlnosti.
Na hlubší úrovni bych se rád vyjádřil k obecnější skepsi vůči protestu samotnému. Tato generace byla poznamenána selháním protiválečného hnutí zabránit útoku na Irák v roce 2003 a způsobem, jakým bylo toto selhání zaznamenáno v mainstreamové kultuře. Jednou z důležitých zbraní ve zbrojnici mocných je vzduch neporazitelnosti, který se jim podaří vytvořit, pocit nevyhnutelnosti, který je utkán kolem jejich vítězství. Je to konformní intelektuální třída, která spolupracuje na vytváření této aury neodolatelnosti a lidové bezmoci.
V případě války v Iráku v roce 2003 působí fakta zcela jiným dojmem. Pokud se vrátíme zpět na začátek krize, přijde to v jistém smyslu 11. září 2001. Zatímco Pentagon po útoku al-Káidy stále hořel, americký ministr obrany Donald Rumsfeld napsal zprávu obsahující tyto slova: „Posuďte, zda je dost dobrý na to, abyste zasáhl Saddáma Husajna ve stejnou dobu. Nejen bin Ládin. Jděte masivní. Všechno to zamést. Věci související a ne."
Americký prezident George W. Bush byl od poloviny roku 2002 jasně oddán válce v Iráku, bez ohledu na nedostatek důkazů, které by Saddámův režim svazovaly s 9. zářím. Problém byl v tom, že americká veřejnost se postavila proti takové agresi. V lednu 11 průzkum v USA zjistil 2003% podporu pro válku podporovanou Spojenými národy a hlavními spojenci USA; ale pouze 83procentní podporu, pokud by invazi podpořil pouze jeden nebo dva spojenci. Pokud by USA jednaly zcela samy, podpora klesla na 47 procent. Podobné výsledky přinesly i další průzkumy.
Navzdory svým unilateralistickým instinktům byl Bush silou protiválečného názoru v USA donucen vytvořit mezinárodní koalici, aby byla jeho invaze do Iráku politicky životaschopná. To znamenalo především britského premiéra Tonyho Blaira. Problém byl v tom, že Blair čelil masivní protiválečné mobilizaci doma, zejména ve své vlastní Labour Party. To ho přimělo k dlouhému, vyčerpávajícímu a nakonec neúspěšnému úsilí o „druhou“ rezoluci Rady bezpečnosti OSN, která by povolila vojenskou akci ze strany USA a Spojeného království.
Jak měsíce plynuly, Blair tvrdil, že kdyby se mu podařilo získat v Radě bezpečnosti devět kladných hlasů, získal by morální vítězství, i kdyby „druhou“ rezoluci vetovala Francie nebo jiný stálý člen. Válka by měla určitou legitimitu ze strany systému OSN. Ale Blair nemohl získat ani tuto pseudolegitimitu, protože menší země tehdy v Radě bezpečnosti se odmítly postavit za rezoluci, kterou navrhoval. Jedním z faktorů byl protiválečný názor. Například Chile bylo otřeseno demonstracemi proti USA a začalo stále více spolupracovat s protiválečným Mexikem.
Bush byl silou protiválečného hnutí v USA donucen učinit z britské vlády nepostradatelného (legitimujícího) spojence. Blair byl silou protiválečného hnutí ve Spojeném království donucen učinit z Rady bezpečnosti OSN nepostradatelnou (legitimizující) autoritu. Globální protiválečná mobilizace pomohla zabránit Radě bezpečnosti, aby seřadila devět kladných hlasů pro válku, čímž byl Blair vystaven nebezpečí. Byl nucen, neochotně, vyvolat hlasování v Dolní sněmovně 18. března 2003, kde si nebyl jistý, že by mohl vyhrát. Blairovým klíčovým testem bylo, zda dokáže získat podporu většiny labouristických poslanců parlamentu.
Za těchto okolností byla mamutí protiválečná demonstrace v Londýně 15. února 2003, které se účastnil snad milion lidí, obrovskou ranou pro Blairovu důvěryhodnost. Blair musel pohrozit rezignací na post premiéra, pokud prohraje, aby si zajistil dostatek labouristických poslanců k pokračování války.
Víme, že Blairova administrativa zpanikařila po pochodu z 15. února.
V úterý 11. března 2003, pouhý týden před hlasováním v Dolní sněmovně, ministerstvo obrany „zběsile připravovalo pohotovostní plány na úplné „odpojení“ britských jednotek od vojenské invaze do Iráku a degradovalo jejich roli na následující fáze kampaně. a udržování míru.“ To je zpráva z Daily Telegraph, britských novin nejvíce spojených s ozbrojenými silami.
Toho dne, 11. března, se tehdejší britský ministr obrany Geoff Hoon pokusil svému protějšku Donaldu Rumsfeldovi vysvětlit rizika, s nimiž se britská vláda vystavuje. Rumsfeld, charakteristické, okamžitě médiím řekl, že jít do války bez Spojeného království je „záležitost, o které většina vysokých úředníků ve vládě diskutuje se Spojeným královstvím denně nebo každý druhý den“. Nebylo „jasné“, do jaké míry by se „mohli zúčastnit akce, kterou se prezident rozhodne použít sílu“ proti Iráku.
Podle Sunday Telegraph na konci tohoto týdne „pan Hoon [zdůraznil politické problémy, které má vláda s poslanci i veřejností", což jsou dvě křídla britského protiválečného hnutí. Premiér Blair musel zatelefonovat prezidentu Bushovi, aby se osobně ujistil, že britští vojáci jsou připraveni „významně přispět“ k invazi.
Tomu se ve Whitehallu, centru britské vlády, říkalo „kolísavé úterý“, okamžik, kdy se globální protiválečné hnutí nejvíce přiblížilo vykolejení války v Iráku. V těch dnech se Tony Blair přiblížil tomu, že ztratil podporu labouristických poslanců kvůli Iráku, což mohlo přinutit Británii stáhnout se z invazních sil. To zase mohlo donutit USA, aby odložily svůj harmonogram invaze (britské síly byly propletené s americkými silami, takže jejich oddělení by nebyla jednoduchá záležitost). Prostor pro dýchání, který tím vznikl, mohl dát zbrojním inspektorům OSN čas získat více času od Rady bezpečnosti OSN, čímž se válka posunula zpět na podzim a zcela ji vykolejila.
V kruzích britských aktivistů se na pochod 15. února vzpomíná jako na ubohé selhání, obrovské zklamání. Místo toho si zaslouží, aby bylo připomínáno jako téměř vítězství, politické zemětřesení, které otřáslo britskou vládou až do morku kostí.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat
1 Komentář
Pokud někdo chápe moc jako kolektivní akci, není těžké vidět potenciální sílu pochodu (mobilizace) jako kolektivní akci. Pochod však nutně nevytváří moc, může také vést k zoufalství. Rai obchází otázku, proč protiválečná hnutí ve Spojeném království a USA po roce 2003 prudce poklesla u moci – s dalšími „blízkými výhrami“, jako je tato ………. Rozdíl mezi pochodem vedoucím k moci nebo zoufalstvím, je otázka pochodu za co? To je klíčová otázka před společnými akcemi na COP 21.
Nejprve trochu kontextu, jde o mnohem víc než o kodaňských rozhovorech v roce 2009, jde o neúspěch 20 konferencí stran, ne jen jedné. Jde o selhání konference reprezentovat nás nebo naši Matku Zemi.
Pochody vedou k zoufalství, kdy kolektivní akce pokorně žádá ty, kteří nám vládnou a nad námi, o nápravu křivd. Po celou dobu s vědomím, že ti, kteří nás zastupují, nemohou a nebudou podnikat smysluplné kroky – platí jen naoko ve prospěch propagandy masových mainstreamových médií. To se stalo s hromadnými protiválečnými kolektivními akcemi navzdory jejich téměř vítězství.
Aby byly kolektivní akce v Paříži posilující, musí pochopit, že strany na COP 21 NEMOHOU a NEZASTUPUJÍ nás ani nejlepší zájmy planetárních systémů podpory života. Očekávat, nebo dokonce požadovat, aby konference stran smysluplně a efektivně přijala opatření v oblasti klimatické spravedlnosti, je přivoláním zoufalství. Klimatická spravedlnost může nastat pouze pochodem, který uznává, že síla přichází prostřednictvím naší společné akce, nikoli jejich.