28. ČERVENCE 1989 se oddíl těžce ozbrojených izraelských komand snesl na jiholibanonskou vesnici Jibchit. Byly dvě hodiny ráno. Vtrhli do domu šejka Abdula Karima Obeida, vůdce milicí Hizballáhu, zbili jeho ženu a zastřelili souseda, než šejka a dva další muže svázali do vrtulníku. Jedním ze zadržených byl mladý muž jménem Hashem Fahaf, který neměl žádné spojení s Hizballáhem, druhým byl šejkův bodyguard.
Podle izraelského ministerstva zahraničních věcí, které nese a užitečné, pokud je to usvědčující popis únosu na svých webových stránkách „Izrael doufal, že použije šejka jako kartu k ovlivnění výměny vězňů a rukojmích [v držení Hizballáhu] výměnou za všechny šíity, které drží.
Postup Izraele byl tak drzý, že Rada bezpečnosti OSN jednomyslně schválila rezoluci (č. 638) vyzývající k „okamžitému bezpečnému propuštění všech rukojmích a unesených osob, ať jsou zadržováni kdekoli a kýmkoli“. Netřeba dodávat, že Tel Aviv usnesení ignoroval. Koneckonců, únosy nebojujících osob, včetně nezletilých, a jejich držení jako rukojmí, bylo nedílnou součástí izraelské vojenské strategie. V květnu 1994 unesli izraelští vojáci prominentního libanonského podnikatele a bývalého velitele milicí Shia Amal Mustafu al-Diraniho a přivezli ho do Izraele. Cílem tohoto únosu bylo pokusit se získat informace o poloze Rona Arada, navigátora letectva, který byl sestřelen nad Sidonem v roce 1986 během probíhající izraelské agrese proti Libanonu.
Pan Fahaf, jehož přítomnost Izrael roky odmítal uznat, strávil 11 let ve vězení, než Nejvyšší soud konečně nařídil jeho propuštění. Bylo mu dovoleno vrátit se domů spolu s 18 dalšími libanonskými státními příslušníky, kteří – izraelské noviny Haaretz hlášeno v srpnu 2003 — byl držen „podle oficiální verze… jako ‚vyjednávací tahák‘ pro Rona Arada“. Dva z propuštěných byli jako chlapci uneseni a v zajetí vyrostli do dospělosti.
Sheikh Obeid a pan Dirani byli nakonec propuštěni v roce 2004 poté, co je izraelská vláda držela jako rukojmí po dobu 15 a 10 let. Oba muži strávili delší dobu v táboře 1391, přezdívaném izraelské Guantánamo, ve vězení, k jehož existenci se izraelské úřady svobodně nepřiznávají. Byl tam pan Dirani znásilňován, sexuálně zneužíván a mučen izraelskými vojáky. Jím podaná žaloba na Stát Izrael je aktuálně nevyřízeno před soudcem v Tel Avivu. Žádá odškodné ve výši 6 milionů NIS (1.5 milionu USD).
Propuštění v roce 2004 bylo součástí všeobecné výměny vězňů zprostředkované německou vládou, při níž Hizballáh propustil izraelského obchodníka a plukovníka v záloze zadrženého v roce 2000, aby donutil Tel Aviv osvobodit šejka Obeida. Hizballáh také vrátil těla tří izraelských vojáků zabitých v akci. Výměnou Izrael propustil šejka, pana Diraniho a 33 dalších libanonských a arabských rukojmích a také 400 palestinských vězňů. Rovněž vrátila těla 59 libanonských státních příslušníků zabitých jejími bezpečnostními silami v průběhu let.
Je nutné si celou tuto špinavou epizodu připomenout, abychom uvedli na pravou míru pošetilou akci Hizballáhu, kdy se zmocnil dvou izraelských vojáků přes modrou čáru oddělující Libanon od Izraele. Díky Izraeli se únosy a braní rukojmích – stejně jako cílení na nebojovníky a dokonce i děti – staly „přijatelnou“ vojenskou taktikou v regionu, i když by bylo těžké narazit na jakoukoli zmínku o šejkovi. Obeid nebo pan Dirani v mezinárodním zpravodajství, které následovalo po akci Hizballáhu. Šíitské milice chtějí, aby Tel Aviv osvobodil hrstku libanonských vězňů stále v izraelských věznicích, kterým byla v roce 2004 slíbena svoboda, ale nikdy nebyli propuštěni. Nejvýraznější z nich je Samir Kuntar, zajatý v roce 1978 během partyzánského náletu na izraelskou osadu poblíž libanonských hranic. Kuntar byl shledán vinným ze zabití civilisty a jeho malé dcery a izraelským soudem odsouzen k více než 500 letům vězení. Izraelské úřady se možná zdráhají propustit „usvědčeného vraha dětí“. Ale tím, že Tel Aviv odmítl možnost vyjednaného urovnání a bez rozdílu bombardoval Libanon, proměnil své vlastní vojáky v popravčí dětí. Když dobře označené stanoviště OSN dostane přímý zásah a sanitky jsou zasaženy – podle nedávné odeslání od Roberta Fiska – s raketami, které prorážejí symbol Červeného kříže a půlměsíce přímo uprostřed, je těžké přijmout izraelské tvrzení, že všechna úmrtí civilistů byla neúmyslná.
Skutečné válečné cíle
Připomenout nedávnou historii únosů je také nutné z jiného důvodu: prolomit mýtus, že nepřiměřená a naprosto zločinná izraelská vojenská reakce, která dnes drtí Libanon a jeho lid, je nějakým způsobem vedena touhou osvobodit jeho dva unesené vojáky.
Přečtěte si, co Zbigniew Brzezinski, bývalý poradce pro národní bezpečnost USA, řekl na malém shromáždění ve Washingtonu minulý týden o tom. „Nerad to říkám, ale řeknu to. Myslím, že to, co dnes Izraelci dělají například v Libanonu, je ve skutečnosti – možná ne v úmyslu – zabíjení rukojmích. Zabíjení rukojmích… Protože když zabijete 300 lidí, 400 lidí, kteří nemají nic společného s provokacemi zinscenovanými Hizballáhem, ale ve skutečnosti to děláte záměrně, protože jste lhostejní k rozsahu vedlejších škod, zabijete rukojmí v naděje, že zastrašíte ty, které chcete zastrašit. A s největší pravděpodobností je nezastrašíte. Jednoduše je pobouříte a uděláte z nich trvalé nepřátele s tím, jak bude takových nepřátel přibývat.“
Na stejné úrovni s fantazií, že poslední izraelská agrese proti Libanonu je o ochraně legitimních bezpečnostních zájmů Izraele, je na různých místech vznášen požadavek, aby na libanonské straně hranice byly rozmístěny mírové síly NATO za účelem odzbrojení Hizballáhu. . Často se odkazuje na Rezoluce Rady bezpečnosti 1559 z roku 2004, který vyzval libanonskou vládu, aby prosadila svou suverenitu nad celým svým územím a odzbrojila šíitské milice. Když se to Izraeli a Spojeným státům hodí, rezoluce Organizace spojených národů jako 242 a 338 o Palestině nebo 638 o propuštění rukojmích mohou být ignorovány celé roky. Ale jiná předsevzetí získávají biblickou patinu a vyžaduje se od nich okamžitá shoda. Tím, že hrubě zasahovala do vnitřních záležitostí Libanonu, byla rezoluce 1559 jasně ultra vires Charty OSN. Proto prošlo tou nejholší možnou většinou. Rusko a Čína se raději zdržely hlasování, než aby uplatnily své veto, protože rezoluce nepočítala s žádným donucovacím mechanismem. V každém případě je absurdní, aby Izrael – který podle libosti bombarduje Libanon a posílá své vojáky – mluvil ve prospěch rezoluce, která vyzývá libanonskou vládu, aby prosadila svou suverenitu.
Jako izraelský mírový blok, Gush Shalom, řeklsoučasná ofenzíva proti Libanonu – jako invaze v roce 1982, která vedla ke dvěma desetiletím okupace – byla připravena předem v očekávání vhodné provokace. Únosná razie Hizballáhu poskytla Olmertově režimu záminku, kterou potřeboval k zahájení války za fyzické odstranění milice a případné instalaci poddajného režimu v Libanonu, který by splnil přání Izraele – a USA. V mnoha ohledech se scénář příliš neliší od způsobu, jakým únos izraelského vojáka palestinskými partyzány poskytl Tel Avivu záminku k tomu, aby udělal něco, co ho svrbělo od doby, kdy Hamás vyhrál volby.
V obou případech Izrael a jeho hlavní mezinárodní podporovatel, USA, prokázali, jak falešná je jejich vize „Nového Středního východu“ zaměřeného na dodržování demokracie a lidských práv. Útokem na Gazu a Libanon, které také s tak drtivou a nepřiměřenou vojenskou silou, se Izrael rozhodně obrátil zády k možnosti vyjednat mírové urovnání s Palestinci a Syřany. Olmertův režim nemá v úmyslu vzdát se nezákonné kontroly nad půdou a vodonosnými vrstvami, které patří jiným. USA nechtějí, aby v regionu vzkvétala demokracie. Izrael také ne. Chce to partnery, kteří jsou příliš slabí, izolovaní nebo poddajní na to, aby trvali na svých právech. To, co má na mysli, jsou jednostranné výsledky, vynucené pokud možno prostřednictvím vyjednávání o dělových člunech nebo v případě potřeby prostřednictvím války. V obou případech je nezbytná aktivní podpora Bushovy administrativy a mlčení zbytku světa.
Odmítnutí OSN odsoudit izraelskou agresi proti Libanonu a Palestinské samosprávě, neschopnost dosáhnout okamžitého příměří navzdory rostoucímu počtu civilních obětí a neschopnost přimět Izrael, aby zrušil svou nelidskou blokádu Gazy a propustil ministry Hamasu a Poslanci, kteří byli minulý měsíc uneseni, dláždí cestu lidské tragédii monumentálních rozměrů. Dokud bude svět takto uklidňovat Izrael, lidé v tomto regionu – a zvláště Izraelci – nikdy nepoznají mír.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat