"Padesáté výročí historického zproštění viny Angely Davisové z vraždy, únosu a spiknutí, obvinění, která kdysi hrozila její popravě, bylo letos v červnu málo uznáváno, ale jako myslitelka může být dnes stejně vlivná jako kdykoli předtím." píše Keeanga-Yamahtta Taylor v eseji v našem čísle z 22. září 2022. Taylor tvrdí, že Davisovy příspěvky k černému radikalismu 1960. let a později byly často přehlíženy, a to jak kvůli jejímu pohlaví, tak kvůli jejímu neochvějnému přesvědčení, že kapitalismus je základní příčinou útlaku v Americe a nelze jej reformovat.
Mezi Davisovou prací a Taylorovou – Taylorovou knihou z roku 2019 existuje příbuznost, Závod o zisk, který byl finalistou Pulitzerovy ceny za historii, podrobně popsal, jak ekonomická politika domněle navržená tak, aby pozdvihla černošské majitele domů po zrušení legální diskriminace v oblasti bydlení, ve skutečnosti otevřela nové cesty pro finanční predaci a pouze dále zakořenila rasovou segregaci a rozdíly v příjmech. Profesor afroamerických studií na Northwestern University, bývalý bytový aktivista a organizátor a přispívající spisovatel na The New YorkerTaylor píše o nejnaléhavějších politických problémech naší doby – o bytové krizi, právu na potrat, policejním násilí – a také o minulých a současných společenských hnutích. Tento týden jsme si e-mailem dopisovali o debatách o dnešní levici, Reaganismu, ao tom, co četla.
Willa Glickman: Jak jste se dostal k tomu, že jste se zaměřil na bytový aktivismus? A co vás přivedlo k akademické práci?
Keeanga-Yamahtta Taylor: Když jsem se v roce 1998 přestěhoval do Chicaga, rasová segregace po celém městě na mě zapůsobila jako cihlová zeď. Nikdy jsem nic takového neviděl a vyrostl jsem na jihu. Začalo to tedy zájmem o to, jak geografie města živila a formovala jeho politickou kulturu. Přečetl jsem spoustu knih o Chicagu a jeho politice a pak jsem v roce 2005 začal pracovat pro organizaci, která pomáhala nájemníkům obcházet jejich vystěhování u soudu. Byl jsem advokátem nájemníků a dobře jsem se orientoval v chicagském nájemním právu. To se časově shodovalo s počátkem bytové krize v černošských komunitách, která se nakonec v roce 2007 zvrhla v plnohodnotnou bytovou krizi. Tato krize se většinou týkala vlastníků domů, ale chudí nájemníci a nájemníci z dělnické třídy jsou na soukromém trhu vždy v krizi. Pro mě je nejistota bydlení, která prostupuje životy obyčejných lidí, neuvěřitelně osobní a politicky je to epicentrum selhání kapitalismu. Moje máma byla vyloučena z našeho domu, když mi bylo dvanáct. Stěhovali jsme se, když jsem byl v sedmé, osmé a deváté třídě a pak znovu ve druhém ročníku střední školy – pak jsem se odstěhoval úplně. Moje práce advokáta bydlení během největší katastrofy na americkém trhu s bydlením mě přiměla pochopit, proč se to mohlo stát. Poté, co jsem dvakrát opustil vysokou školu, vrátil jsem se do školy, abych dokončil studium, abych mohl jít na postgraduální školu a odpovědět na otázku.
Vaše esej popisuje neshody ohledně antikapitalismu v radikální černé levici 1960. let. Jak si myslíte, že se tyto argumenty změnily (nebo ne) mezi aktivisty a akademiky, kteří dnes pracují pro osvobození černochů?
To, k čemu tyto debaty v 1960. letech skutečně směřovaly, bylo: "Jak změníme tuto společnost?" Někteří mohli mít pocit, že problémy, kterým čelí černoši, jsou zdrcující, a tak bychom se měli zaměřit na ty problémy, které můžeme ovlivnit. Získáte tak důraz na komunitní kontrolu a komunitní politiku na jedné straně a na druhé straně některé, kteří se hluboce ponořili do kulturní politiky. Jiní, jako Strana černých panterů nebo podobní revoluční černošští nacionalisté, věřili, že kapitalismus je příliš mocná síla na to, abychom to zkusili obejít, a že naše politika musí být zaměřena na boj proti kapitalismu. Ale ani to nevytvořilo politický konsenzus, jak by ten boj měl potom vypadat: Zapojíme se do ozbrojeného konfliktu proti americkému státu, jak kdysi tvrdili Panteři? Měli bychom zaútočit na kapitalismus v místě výroby v národních továrnách, jak tvrdila různá vyjádření revolučního odborového hnutí? Nebo budujeme socialistické hnutí na základě solidarity, které se snaží sjednotit různé frakce, jak tvrdil Combahee River Collective na konci 1970. let po příchodu a odchodu radikalizace?
Diskuse se dnes změnily, ale stále jsou zakořeněny v otázce, jak změnit naši společnost. Nyní se více potýkáme s tím, zda můžeme použít peníze a zdroje nadací a nevládních organizací k budování revolučních nebo radikálních projektů. Jaký je vztah radikální levice k Demokratické straně, otázka velmi aktuální v 1960. letech, ale dnes prodchnutá důležitými rozdíly? Hlavní rozdíl je v tom, že před padesáti nebo tak lety se objevila černošská volební politika. Dnes jsme prožili dvě období černošského prezidenta a nejvyšší koncentraci černošských volených představitelů v Kongresu i mimo něj v americké historii. Takže otázka, zda můžeme volit svou cestu k osvobození, již není abstrakcí. A co je nejdůležitější, jak vybudujeme demokratické, odpovědné politické organizace, které skutečně zastupují obyčejné lidi? Byla to zásadní otázka v 1960. a 1970. letech a je to zásadní otázka, před kterou stojíme dnes.
Píší právě teď vědci o osvobození černochů, jejichž práce vás obzvláště vzrušuje? Nebo myslitelé z minulosti, kteří jsou dnes opět aktuální?
Protesty roku 2020 odhalily, do jaké míry jsou naše politická hnutí nebo aspirace na politická hnutí na skutečné křižovatce. Vkládáme i nadále velkou většinu svých nadějí, očekávání, času a závazků do konvenční politiky, která přináší výsledky nedostatečné pro krize, kterým naše společnost a druhy čelí? Nebo se skutečně začneme zapojovat do nezbytného projektu přestavby radikální, dokonce revoluční levice, která chce nahradit kapitalistické vykořisťování a útlak rovnostářskou politikou a principy socialismu, vzájemné hojnosti a kolektivního společenství v rámci multirasové demokracie? Zdá se, že je to ostře polarizující, a přesto jsou to volby, kterým čelíme.
Myslím, že abolicionistická literatura, která dnes kvete, nám dává nahlédnout do těchto možností a výzev, jak změnit základní architekturu naší společnosti sama o sobě. To zahrnuje díla Mariame Kaba, Derecka Purnell, Ruth Wilson Gilmore, Robyn Maynard a samozřejmě pokračující psaní a veřejné rozhovory Angely Davisové, mezi rostoucí skupinou dalších. Pak je tu širší konstelace psaní a výzkumu, který dokumentuje historii bojů a mnoho příspěvků černých radikálů. Zásadní zůstává dílo Robina DG Kelleyho, zejména nejnovější vydání jeho klasiky Sny o svobodě. Filosof Olúfẹ́mi O. Táíwò napsal kritickou knihu, Elitní zachycení, že každý, kdo investoval do obnovy radikální levice v této zemi, musí věnovat pozornost.
Také bych vyzval lidi, aby hledali nové vydání ctihodné Saidiya Hartmanové Scény předmětu; nejnovější sbírka historičky Donny Murch, Assata mě naučil: Násilí ve státě, rasový kapitalismus a hnutí za černé životy; psaní politoložky Naomi Murakawy o rase a politice zločinu; a Eddie Glaude je čtivý Začni znovu: Amerika Jamese Baldwina a její naléhavé lekce pro naše vlastní.
Pracujete na nových projektech?
Jsou dva projekty, na kterých jsem v různých fázích práce. Jeden pohled na proměny politického a společenského života Černé Ameriky v první generaci po vítězstvích za občanská práva v 1960. letech. Zajímají mě významné změny v černošském životě v 1980. letech, kdy dochází k dozrávání černošských volených představitelů po první generaci poválečné černošské politické moci. Jsem zvědavý, jak vznik černošské celebrity a malé, ale vlivné černošské elity zastírá dopady Reaganovy drogové války na černošskou dělnickou třídu a černošské chudiny a bipartistické války proti černošským ženám označeným jako „královny blahobytu“, dospívající matky, a další znevažování zakořeněné v rase a pohlaví. Chci pochopit, jak návrat nomenklatury černošské spodní vrstvy pomohl rozpustit svazky Černé Ameriky a zároveň sjednotil bipartijní a multirasovou politickou třídu při podpoře drogové války a ideologicky rozložil křehký americký sociální stát. Oba tyto vývojové trendy připravily půdu pro obrovský přesun bohatství ze spodní části společnosti na vrchol, který definoval reaganismus, ale také definoval politiku Demokratické strany na konci dvacátého století.
Můj druhý projekt je jakási politická biografie Angely Davisové. Chci napsat knihu, která se snaží porozumět a rozšířit význam „tradice černého radikála“, jak ji zprostředkoval život Davis. Je jednou z mála postav, jejichž politický život spojuje nejkritičtější období černošského radikalismu. Její dětství mezi černošskými komunisty organizujícími se v Alabamě předznamenalo organizaci občanských práv, která převládala v 1960. letech. Jejich práce také naznačila růst antikapitalistické politiky, která byla srdcem černého radikalismu v 1960. letech, poháněného radikalizací Davisovy generace. Proslavila se vstoupila do komunistické strany, ale díky své angažovanosti v černošské pobočce spolu s jejím případným uvězněním vyvinula svůj vlastní eklektický přístup k politice, která se stala centrem instituce vězení a útlaku žen jako zvláště důležitých míst. politický boj. Nakonec se pro Davisovou tato politika vyvinula ve zrušení vězení a to, co ona a její spolupracovníci popsali jako „zrušení feminismu“. To nejsou jen politické sklony Angely Davisové – ve své nedoceněné roli veřejné intelektuálky, spisovatelky a řečnice pomohla utvářet veřejné povědomí a přenést kritiku masového věznění, policejní práce a systému trestního soudnictví do hlavního proudu. .
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat