Zadržování Spojených států“ je samozřejmě směšná a protichůdná myšlenka v ideologickém a propagandistickém systému USA a Západu. Všichni víme, že Spojené státy musely v letech 1945 až 1991 „zadržovat“ Sovětský svaz a od té doby mají za úkol udržet Rusko a Čínu. Pouze oni ohrožují, šikanují, agresují a znepokojují země jako Polsko a Vietnam. Obama je musel oba ujistit o našem neochvějném postoji proti ruským a čínským vojenským útokům. NATO se samozřejmě během posledních několika desetiletí značně rozšířilo, navzdory smrti Sovětského svazu a Varšavské smlouvy, ale pouze proto, aby zadrželo obnovené ruské – a íránské, libyjské, syrské a další – vojenské hrozby; a my jsme se „otočili“ do Asie, podpořili japonské přezbrojení, posílili naše vlastní síly v této oblasti a utkali se s Číňany v jejich pobřežních vodách pouze proto, abychom Čínu ovládli.
Dříve jsme byli povinni zadržet Severní Vietnam, nebo to byl ve Vietnamu Sovětský svaz? Nebo Čína? Nebo "komunismus"? Nebo snad všechny? Nebo žádný z nich, ale jen potřebujete záminku k rozšíření moci? (O Vietnamu, ale s širší použitelností, viz Gareth Porter, Nebezpečí nadvlády: Nerovnováha moci a cesta k válce ve Vietnamu, University of California Press, 2005.)
Paralelní propaganda měla mnoho podob. Jedním z předpokladů je přijetí předpokladu, že Spojené státy jednají pouze defenzivně a nemají žádné vnitřní síly a zájmy, které by je hnaly k rozšíření sféry kontroly. V dřívějším článku jsem si všiml, jak Paul Krugman tvrdí, že vnitřní ruské problémy mohou být vysvětlením ruské „agrese“, ale jak ho zároveň ani nenapadne, že obrovské americké nadnárodní korporační zájmy a „obranný“ establishment, a aktivity proizraelské lobby by zde mohly způsobit expanzivní dynamiku (Krugman, „Proč bojujeme ve válkách“, NYT, 17. srpna 2014; Herman, „Krugman, Putin a New York Times," časopis Z, října 2014). To odráží standardní perspektivu establishmentu, že jsme dobří a reagujeme pouze na zlo. To byl názor, který podporoval a ospravedlňoval invazi a okupaci Iráku z roku 2003. Tento útok zde nebyl brán jako zlo, ale jako odpověď na zlo, i když zahrnoval lži a chyby, a proto jej nelze popsat jako „agresi“. Toto rámování má dlouhou historickou historii. Klasickým a poučným případem byla organizace a podpora ze strany Spojených států žoldnéřské armády v Somozově Nikaragui, která s pomocí USA v roce 1954 napadla Guatemalu, svrhla její zvolenou sociálně demokratickou vládu a nahradila ji trvalou, vražednou (a U.S.- chráněná) vojenská diktatura. Stalo se tak na základě lží, že svržená vláda byla „komunistická“ a že samotná její existence představovala sovětskou „agresi“. The New York Times a její mainstreamoví spolupracovníci tyto lži spolkli.
Dalším klíčovým prvkem propagandy establishmentu, který je vždy mobilizován, aby se akce USA jevily jako náležitě defenzivní, je démonizace cílených vůdců zemí, jejichž ničemnost ukazuje, že je potřebovali potlačit. Měli jsme Saddáma Husajna v roce 2003, Jacoba Arbenza (Guatemala) v roce 1954 a Ho Či Mina (Vietnam) v roce 1964 a dříve, za posledními dvěma se vznášeli sovětští a čínští démoni. V současné dekádě máme Muammara Kaddáfího a Bašára Asada a stojí za nimi, ale také za velkou hrozbou samotného, Vladimira Putina. Je to užitečný démon, ale kdyby neexistoval, našli bychom někoho jiného, kdo by sloužil funkci, kterou vykonává.
Dlouhá a neustálá démonizace Putina a verbální a politické útoky na Rusko (včetně utváření sportovního dopingového skandálu) dávno dosáhly komické úrovně a ukazují zkaženost mainstreamových médií i politického systému. Ruská „agrese“ je samozřejmě oblíbená, spočívající z velké části na opětovném začlenění Krymu do Ruska s nulovými oběťmi po převratu na Ukrajině podporovaném USA. Naproti tomu invaze do Iráku s více než milionovými oběťmi, kterou si tato země vybrala, není ve svobodném tisku nikdy popisována jako „agrese“, stejně jako se zde nikdy neoznačuje převrat v Kyjevě v březnu 2014 jako převrat. John Kerry a Paul Krugman také vyjadřují lítost a rozhořčení nad tím, že Putinovo Rusko nedodržuje „mezinárodní právo“, zejména na Krymu, ale také při podpoře domorodých rebelů na východní Ukrajině (pravidelně označovaných jako „podporované Rusy“, zatímco rebelové útok na kyjevskou vládu se nikdy nenazývá „podporovaný USA“, ale podpora legální vlády ze strany USA je naprosto přijatelná, ačkoli ruská podpora legální syrské vlády nikoliv).
Existuje také neustálá snaha připsat sestřelení malajského dopravního letadla MH-2014 nad Ukrajinou v červenci 17 ruskému darebáctví. Ihned po sestřelení John Kerry prohlásil, že máme jasný důkaz, že proruští rebelové sestřelili letadlo. Nikdy však nedodal důkaz o tomto tvrzení a jeho údajné důkazy se neobjevily v neprůkazné předběžné nizozemské zprávě o události. Investigativní reportér Robert Parry cituje zprávu americké tajné služby, která nedokázala zjistit, že ukrajinskí rebelové měli protiletadlovou baterii schopnou dosáhnout výšky MH-17, ale kyjevské síly takovou schopnost mají. (Parry, „Zbytečná záhada MH-17“, Zprávy o konsorciu, 15. ledna 2016.) Přesto, na základě Kerryho a dalších oficiálních tvrzení, vina „Rukem podporovaných rebelů“ (a démona Putina) byla spolknuta mainstreamovými médii. Sestřelení bylo pro kyjevskou a americkou vládu neočekávanou propagandou, takže faktor „kdo má prospěch“ přidává k podstatnému případu, že zde máme další užitečnou „lež, která nebyla sestřelena“.
Jako ďábel dekády establishmentu bylo nevyhnutelné, aby byl Putin přiveden do americké volební soutěže v roce 2016 a připoután k domácímu devil-du-jour Donaldu Trumpovi. WikiLeaks byl příjemcem a bezprostředním zdrojem obrovského množství dokumentů převzatých ze složek Demokratického národního výboru, které odhalily, do jaké míry členové tohoto výboru pracovali na podkopání výzvy Bernieho Sanderse Hillary Clintonové. Přední média, jako např NYT, místo toho, aby uváděl důkazy o zaujatosti a špinavých tricích zasvěcených z DNC, zaměřil se na zdroj úniku do WikiLeaks. Clintonův tábor, Obamovi úředníci a média rychle tvrdili, že hackování a úniky pocházejí od „ruských zpravodajských služeb“, jejichž cílem je zdiskreditovat Hillary Clintonovou a poškodit její volební šance. Takže špinavé triky mohly být prakticky ignorovány a Putin se znovu ukázal jako zlá síla.
Důkazy o účasti Ruska, natož Putina v tomto případě byly problematické. Použila by ruská rozvědka internetová vozidla, která by mohli snadno vysledovat internetoví hledači spojené s vládou USA? Mohli by být zdrojem Rusové, kteří nejsou spojeni s ruskou vládou? (Toto je téma Madhava Nalapata „Ukrajinský převrat v roce 2014 za anti-Hillary DNC e-mailovým hackem,“ Sunday Guardian živě, 31. července 2016.) Byla by ruská vláda tak hloupá, že by riskovala odhalení s taktikou, u které je extrémně nepravděpodobné, že by ovlivnila jakýkoli výsledek voleb v USA? Připomíná to údajný sovětský pokus o atentát na papeže Jana Pavla II. v roce 1981, který by v případě úspěchu měl jistě negativní dopady na sovětské zájmy. Toto spiknutí neexistovalo, ale byl to úžasný propagandistický převrat pro americkou válečnou stranu, za (opět) spolupráce NYT a jejími společníky.
Potenciálně vážným problémem pro Clintonovou je, že její zahraniční politika je propastná, že je zavedeným jestřábem, jehož volební vítězství téměř jistě povede k rychlé eskalaci války v Sýrii a konfrontaci s Ruskem (viz Gareth Porter, „Hillary a její jestřábi“. ,“ Zprávy o konsorciu, 30. července 2016). Neocons, kteří pomohli připravit válku v Iráku a podporovali George W. Bushe a Dicka Cheneyho, jsou pevně v jejím rohu. Má štěstí, že jí mainstreamová média dala v těchto zásadních věcech volný průchod. V jednom laskavém nadpisu NYT říká „Clintonová volá po ‚Více lásky‘; Trump vidí ‚útok na naši zemi‘ (9. července 2016). Navzdory jeho mnoha odpudivým prohlášením a návrhům, zatímco Clintonová nazvala Putina „dalším Hitlerem“ a nejeví sebemenší zájem o nové uklidnění, Trump vyjádřil Putinovi obdiv, navrhl, že by s ním mohl obchodovat, a vyzval ke snížení U.S. přítomnost v zahraničí a větší zaměření na vnitřní potřeby USA.
Tento pozměněný prioritní systém by ve skutečnosti více odpovídal veřejnému zájmu odhalenému v průzkumech, ale ne touhám masivní válečné strany, včetně neoconů, ani posunu skutečného programu Hillary Clintonové. To může přispět k mainstreamovému hněvu na Trumpa a zálibě v Clintonové, stejně jako k tomu, že média odmítají povolit debatu o těchto důležitých zahraničněpolitických otázkách.
Místo toho se média rozhodla představit Trumpa jako obdivovatele a agenta Putina, údajného mandžuského kandidáta, a Putin údajně zasahující do amerických voleb tím, že se snaží zdiskreditovat Clintonovou a prosazuje vítězství svého spojence Donalda Trumpa. Pošetilý Trump nejenže spolkl tvrzení, že se Rusové provinili vytvořením hacknutých dokumentů WikiLeaks, ale veřejně vyzval Putina, aby udělal více toho samého.
To umožnilo mainstreamovým liberálům odsuzovat Trumpa jako zrádce (mezi nimi Kali Holloway, „Donald Trump: Zrádce, lhář, nebezpečí pro svět“, Alternet, 31. července 2016). A Trump se údajně spojil s „diktátorem“ a „silným mužem“ a mužem, „který si nedělá starosti s mezinárodním právem“ (Paul Krugman, „Sibiřské spojení“, NYT, 22. července 2016). Páni, Paule, pokud si Putin nedělá starosti s mezinárodním právem, mohl by si vzít za vzor Hillary, Obamu, Bushe atd.? Vaše ironie je komická. Zasahují Spojené státy do zahraničních voleb? Stalo se tak masivně při znovuzvolení Jelcina v Rusku v roce 1996, a to s velkou pravidelností. Dokonce jsem vymyslel frázi „demonstrační volby“, abych popsal četné případy, kdy zorganizovala volby, aby americké veřejnosti ukázala, že americké intervence byly dobře přijaté a čestné (nebyly; viz Herman a Brodhead, Demonstrační volby, South End Press, 1984; Herman a Chomsky, Souhlas s výrobou, kapitola 3).
Vzhledem k tomu, že Hillary Clintonová má být zvolena a některé pokročilé kádry válečné strany se chystají převzít vedení, kdo zadrží Spojené státy? Americký politický systém selhal své populaci a celému světu a nezabrzdil válečnou mašinérii. OSN a EU jsou stále příliš pod palcem USA. Rusko a Čína jsou příliš slabé a s příliš chatrným aliančním systémem na to, aby ohrožovaly americkou hegemonii a dělaly víc, než aby přímou americkou agresi proti sobě udělaly velmi nákladnou. Můžeme jen doufat, že přesvědčivé vnitřní problémy a rostoucí náklady na rozšíření a dokonce zachování imperiální moci přimějí i vůdce válečné strany, aby následovali tu část Trumpova programu, která vyzývá k obrácení se k vnitřním problémům.
Z
Edward S. Herman je emeritním profesorem financí na Wharton School na University of Pennsylvania a spisovatelem a mediálním analytikem. Jeho nejnovější kniha je Politika genocidy (s Davidem Petersonem).