Edward S. Herman
a David Peterson
Teď
o něco více než rok po ukončení 78denního bombardování NATO
Jugoslávie a začátek kontroly Kosova NATO (10.–12. června 1999),
mainstreamová média jsou velmi zdrženlivá, když nabízejí veřejnosti seriózní
retrospektivy války a jejích následků. Jedním z důvodů může být to
Bombardovací kampaň NATO a celoroční okupace nejenže většinu nedokázaly realizovat
cílů proklamovaných NATO, ale intervence také přinesla mnohem vyšší
míra etnického násilí, než tomu bylo dříve – nejprve proti etnickým skupinám
Albánci, později proti všem etnickým menšinám. Jako norský cizinec
analytik Jan Oberg poznamenává, že jde o „největší etnické čistky v
Balkán [v procentech uprchlíků] se odehrál přímo pod očima 45,000 XNUMX lidí
Vojska NATO“ v okupovaném Kosovu.
Skutečný,
NATO se nakonec podařilo přimět Bělehrad ke stažení srbské armády
Kosovo. Během toho však bombardovací kampaň NATO spustila srbskou armádu
reakce proti etnickým Albáncům, kterou sami představitelé NATO předpovídali
došlo by; odpověď, která nebyla založena na nevyprovokované ohavnosti Srbů
ale spíše na racionálních vojenských výpočtech. Vyhoštění bylo největší kde
boje byly nejtěžší, hlavně na územích kontrolovaných osvobozením Kosova
armáda (UCK). Skutečně, slovy OBSE, velká část toku uprchlíků byla
navržený „k udržení hlavních komunikačních cest otevřených pro zásobování srbských sil
s materiálem, palivem a jídlem." Navíc, ačkoli NATO jakékoli popíralo
Spolupráce s povstaleckými silami během bombardování, připouštějí nyní nejvyšší představitelé NATO
že partyzáni UCK byli „neustále na telefonu NATO“ a to
NATO „podnítilo“ velkou ofenzívu UCK (Paul Richter, LA Times,
10. června 2000). Prezident Clinton možná oznámil, že hlavním účelem je
bombardování mělo „odradit ještě krvavější ofenzivu proti nevinným civilistům
v Kosovu“ (24. března 1999), ale jak bombardování exponenciálně vzrostlo
(stejně jako přidání příspěvku NATO k albánské bolesti), tento cíl byl jasný
nesplněno.
S
Představitelé NATO rychle oznámili nárůst násilí po bombardování
že k srbským útokům a vyhnání by stejně došlo podle a
předem připravený plán, který Srbové údajně nazývali „operace Podkova“.
Před bombardováním však o takovém plánu nebyla žádná zmínka a a
předválečná zpráva německého ministerstva zahraničí dokonce popírala srbské akce v Kosovu
představovaly „etnické čistky“; místo toho zpráva zjistila, že
Srbská vojenská kampaň byla navržena k potlačení povstání. Zvláštní vyslanec OSN
Totéž říká Jiří Dienstbier: „Před bombardováním Albánci nebyli
zahnáni na základě etnického principu. [Byli] oběťmi brutálního
válka mezi jugoslávskou armádou a Kosovskou osvobozeneckou armádou“ (ČTK National
News Wire, 20. dubna 2000). Skutečnost, že Bělehrad byl ochoten povolit 2,000
pozorovatelé OBSE do Kosova (ačkoli kontingent OBSE nikdy nepřesáhl 1,400 XNUMX),
a že ostře protestovalo proti jejich odstranění předtím, než NATO zahájilo bombardování,
je také v rozporu s plánovanou "operací Podkova." Jako
německý brigádní generál ve výslužbě a nyní poradce OBSE D. Heinz
Loquai argumentuje ve své nedávné knize Der Kosovo-Konflikt Wege in einen Vermeidbaren
Krieg ("Kosovský konflikt: Cesta k válce, které se dá předejít"),
Odhalení německého ministerstva zahraničí dva týdny po válce, které vlastnilo
inteligence potvrzující existenci "Operace Horseshoe" byla an
přímý výmysl získaný ze zpráv bulharských tajných služeb a
představivost vojenských propagandistů NATO. Nic z toho však nezabránilo
ospravedlňuje válku NATO z opakování lži, kterou byla operace Allied Force
odůvodněno brzkým uskutečněním tohoto mýtického plánu
„etnicky vyčistit“ Kosovo od jeho albánského obyvatelstva. (Dne 11. června
V roce 2000 požádal nevýslovný George Robertson Jonathana Dimblebyho v britské ITV, aby
„Představte si, že by byly vyhoštěny téměř 2 miliony uprchlíků… kdyby to udělal Miloševič
s touto etnickou čistkou uspěli.)
In
tvář nárůstu násilí vyvolaného NATO v březnu a dubnu 1999, NATO
úředníci změnili kurz a prohlásili, že jejich novým hlavním cílem je
rychlý a bezpečný návrat kosovských Albánců do jejich domovů; a s
s pomocí médií NATO úspěšně vykreslilo bombardování jako reakci na
masový exodus spíše než jeho příčina. Ale i tento nový cíl byl splněn až v
část – Albánci, kteří uprchli z Kosova, se rychle vrátili, ale jejich bezpečnost a
blahobyt byl ohrožen několika faktory. Jedním z nich bylo, že bomby NATO zabily
a vážně zranil mnoho stovek prchajících Albánců. NATO také použilo obojí
smrtící kazetové bomby a munice s ochuzeným uranem v Kosovu, z čeho vybírat
zbraně, které nepřispívají k dlouhodobé bezpečnosti navrátilců. K dnešnímu dni an
odhaduje se, že při výbuchu bylo zabito 100 lidí a mnoho stovek zraněno
tříštivé bomby. Mýto z ochuzeného uranu – vyvolaného zářením
nemoc – přijde později, jako tomu bylo v Iráku.
NATO
bombardování také silně přispělo k poškození infrastruktury a rekonstrukci
byl pomalý. Štědrost NATO byla do značné míry vyčerpána při poskytování zdrojů
zničit a zabít – odhadované náklady na vojenské operace proti
Jugoslávie přesáhla 10 miliard dolarů, zatímco prostředky vynaložené na
humanitární pomoc a rekonstrukce v Kosovu byly výrazně pod 1 miliardou dolarů.
Statisíce tak zůstávají bez domova, práce a postrádají základní věci
zařízení.
NATO
okupace také nedokázala vnést do Kosova právo a pořádek. Toto bylo částečně a
důsledkem ničení, chudoby a vyhrocené nenávisti způsobené
válka. Bylo to ale také důsledkem toho, že v přímém rozporu s OSN
Rezoluce 1244, která vyzývala k „demilitarizaci“ UCK,
pod vedením NATO byla UÇK začleněna do „Kosova
Ochranný sbor“, čímž legalizuje a legitimizuje to, co do té doby mělo
byla ozbrojená rebelská síla. To plus zaujatost NATO ve prospěch UCK a
proti Srbům, pomohl institucionalizovat systém násilí a
všudypřítomný strach, poškozující především menšinové Srby, Romy a Turky, ale také
nepříznivě postihující většinu kosovských Albánců. Kromě toho má organizovaný zločin
stoupal po celém regionu. Britský Jane's Intelligence Review
uvádí, že „nyní hledá velké množství mezinárodních zločinců
útočiště v Kosovu“ (Paul Harris, 1. června 2000). Podle studie The
International Crisis Group, oblasti jihozápadního Srbska (jak Kosovo, tak jeho části
Srbska), kde vliv UCK zůstává největší, se staly
preferovaná „balkánská cesta“ pro „heroinovou stezku“ mezi
Turecko a západní Evropa („Co se stalo s UCK“, 3. března 2000),
It
nutno však připustit, že NATO skutečně uspělo v tom, že „učil Srby a
lekce." Ale co přesně ta lekce byla? Rozhodně ne taková etnická
očista je pro západní svědomí nepřijatelná. I když NATO údajně
vedl válku s cílem ukončit etnické čistky v Kosovu, a přestože došlo k dohodě o
9. června 1999 stanovilo, že NATO „zřídí a udrží bezpečný
prostředí pro všechny občany Kosova,“ někde pod okupací NATO
60 až 90 procent Srbů a Romů opustilo Kosovo, především kvůli
Obtěžování UCK, vypalování domů a zabíjení a velká část Kosova
Židé a Turci také uprchli. To je největší příběh 12 měsíců NATO
okupace spočívá v tom, že pod dohledem NATO byly etnické menšiny v Kosovu
podrobeny skutečně masivní multietnické čistce. Pro média však
NATO se v obtížných podmínkách snaží udělat to nejlepší, a Miloševič
zůstává jediným padouchem v dohledu. A nevidí to jediné poučení
naučilo Srby NATO bylo „Nezahrávejte si s námi“ – lekce
postrádající morální obsah.
Teď
o rok později politika NATO nepřinesla Kosovu mír a stabilitu
a Balkán. Kosovo je stále legálně součástí Jugoslávie, ale zatímco je NATO
protektorátu byla předána Albáncům a UCK. To umožnilo
odvedli dobrou práci etnických čistek, ale z Kosova udělali kotel
nenávist a násilí a pravděpodobný základ pro další nestabilitu a válčení.
NATO není ochotno poskytnout velké zdroje na obnovu a nemá žádná řešení
žádná zjevná „strategie odchodu“. Nebylo to „humanitární“.
intervence,“ bylo to nezodpovědné zneužití moci, které způsobilo zlo
situace ještě horší, pozlacená vznešenou rétorikou.
Edward
Herman je spolueditorem s Philipem Hammondem Degraded Capability: The Media
a kosovská krize (Pluto, 2000); David Peterson sídlí v Chicagu
výzkumník a novinář.