Vzorky Z Oceánu Utrpení
V roce 1992 skupina neurovědců cestovala do Indie, aby zkoumala účinky meditace. V horách nad Dharamsalou trávili vědci čas s mladým mnichem, který šest let intenzivně meditoval. Richard Davidson, psychobiolog z University of Wisconsin, provedl průkopnickou práci, která korelovala drobné posuny ve výrazu obličeje s emocemi. Vysvětlil mnichovi, že mu bude ukázáno video, na kterém jsou tibetské demonstranty bity čínskými bezpečnostními silami. Jeho obličej by byl současně natáčen na video, aby se zaznamenaly jakékoli reakce. Spisovatel Alan Wallace popsal výsledek:
"Když mnich sledoval video, nezaznamenali jsme vůbec žádnou změnu výrazu v jeho tváři, žádnou grimasu, žádné chvění, žádný výraz smutku." (Wallace, Buddhism With An Attitude, Snow Lion Publications, 2001, str. 176)
Mnich byl požádán, aby popsal svůj zážitek při sledování videa. Odpověděl:
"Neviděl jsem nic, o čem bych nevěděl, že se neustále děje nejen v Tibetu, ale po celém světě. Jsem si toho neustále vědom."
Nebylo to tak, že by mnich při sledování těchto brutálních scén nezažil soucit, vysvětluje Wallace: „Byl si vědom toho, že mu prostě ukazovali video – obrazce světla – představující události, které se odehrály dávno. Ale tohle utrpení bylo prostě jedno. epizoda v celkovém utrpení samsáry [existence], které si byl neustále vědom. Když se tedy díval přes oceán utrpení, necítil nic mimořádného, když mu ukázali obrázek sklenice vody“. (E-mail autorovi, 15. července 2005)
Tato zpráva se mi vybavila, když jsem viděl reakci na teroristická zvěrstva ze 7. července v Londýně. V experimentu s videem byla mnichova mysl tak ponořená do soucitu, že se jeho výraz vůbec nezměnil, i když viděl obrazy svých vlastních lidí, jak jsou brutalizováni. Co nám tedy říká, že tolik Britů bylo tak hluboce otřeseno utrpením svých spoluobčanů?
Koneckonců, nečetli jsme a nesledovali jsme v posledních několika letech nekonečné zprávy a záběry téměř identických hrůz v Iráku a Palestině v mainstreamových a internetových médiích? Například utrpení iráckého lidu je téměř neuvěřitelné. Když v březnu 2003 Západ znovu zaútočil na Bagdád, následovaly roky války a sankcí, které rozbily infrastrukturu země. Populace, která byla znovu bombardována, už musela vydržet smrt doslova stovek tisíc dětí na podvýživu, nemoci přenášené vodou a další hrůzy způsobené sankcemi USA a Spojeného království. Bylo to skutečně utrpení nahromaděné na utrpení.
Howard Zinn to po útocích z 11. září uvedl:
„Jedna z věcí, která mě napadla poté, co jsem se dostal přes svou počáteční reakci šoku a hrůzy z toho, co se stalo, bylo, že jiné scény hrůzy se odehrály v jiných částech světa a nikdy neznamenaly příliš mnoho. nám." (Zinn, Terror And War, Open Media Book, 2002, str. 90)
Jedna sekunda za smrt
Nevěřím, že tato komparativní lhostejnost je pevně zakořeněna v lidské přirozenosti. Pravdou je, že jsme vycvičeni k tomu, abychom si více vážili životů našich krajanů, společensko-politickým systémem, který má hodně co získat z omezené, vlastenecké verze soucitu a hodně ztratit z přemíry lidového zájmu o utrpení způsobené „cizinci“ našimi vládami a korporacemi.
Pro americké elity to byla velmi skutečná katastrofa, když byli obyčejní Američané pobouřeni katastrofou, kterou americká moc způsobila lidem ve Vietnamu. Tato obava vážně bránila americké realpolitice, rozdmýchávala dříve dřímající demokratické síly a ohrožovala elitní kontrolu nad společností (viz Howard Zinn a Anthony Arnove, Voices of a People’s History). Slavný boxer Muhammad Ali odmítl bojovat ve Vietnamu a řekl:
"Ne, nepojedu deset tisíc mil od domova, abych pomohl zavraždit a upálit další ubohý národ jen proto, abych pokračoval v nadvládě bílých otrokářů nad temnějšími lidmi na celém světě. Toto je den, kdy musí taková zla skončit." " (Ali, 1966. Citováno, Howard Zinn a Anthony Arnove, Voices of a People’s History, Seven Stories, 2004, str. 431)
V době psaní tohoto článku činí počet obětí bombových útoků v Londýně 56 mrtvých. V podvečer 28. března 2003 přinesla média zprávu o zabití 55 iráckých civilistů (konečné číslo bylo 62) americkou raketou v bagdádské čtvrti al-Shula. O několik hodin později David Sells z pořadu Newsnight na BBC věnoval 45 sekund zvěrstvu po 16 minutách programu – méně než jednu sekundu na smrt.
Těchto 45 sekund představovalo porážku jako anglo-americký problém public relations a navíc předvídatelný: „Je to koneckonců válka,“ poznamenal Sells nevýrazně nad záběry iráckých žen naříkajících žalem a dodal: „Ale koalice Cílem je sesadit Saddáma Husajna získáním srdcí a myslí."
Představte si, že by Sells komentoval bombové útoky v Londýně, že lidé + zemřeli+: „Je to koneckonců teroristická kampaň“, ale cílem atentátníků bylo „získat srdce a mysli“.
Zeptal jsem se George Entwistle, tehdejšího redaktora Newsnight, jak odůvodnil pouhých 45 sekund zpravodajství. Odpověděl: "Jako publicistický pořad vedeme zpravodajský příběh, kde si myslíme, že můžeme přidat analytickou hodnotu, tj. můžeme to převzít? Necítili jsme, že bychom mohli něco přidat." (Rozhovor s autorem, 31. března 2003)
Něco s „analytickou hodnotou“ by se jistě našlo, kdyby oběťmi byli Britové nebo Američané. Můžeme se vymlouvat, jak chceme, ale faktem je, že tragédie tohoto druhu pro nás tolik neznamenají.
Minulý týden deník Independent poznamenal, že zpráva z října 2004 v The Lancet odhadovala smrt iráckých civilistů na téměř 100,000 34, ale že metodika „byla následně kritizována“. (Terry Kirby a Elizabeth Davies, 'irácký konflikt si vyžádá 20 životů civilistů každý den, jak láká "anarchie", The Independent, 2005. července XNUMX)
Ale Johns Hopkins Bloomberg School of Public Health, která průzkum provedla, je jednou z nejprestižnějších světových výzkumných organizací. A The Lancet je jedním z předních světových vědeckých časopisů. Zeptal jsem se Terryho Kirbyho, spoluautora článku Independent, jaké kritiky měl na mysli. Kirby odpověděl: "Pokud je mi známo, byla zpráva Lancetu kritizována ministerstvem zahraničí." (E-mail autorovi, 22. července 2005)
Nemohli jste to vymyslet!
Téhož dne jeden z nezávislých lídrů dodal, že zjištění Lancetu bylo dosaženo "extrapolací z malého vzorku... I když nikdy nebyla zcela zdiskreditována, tato čísla byla široce zpochybňována." (Vůdce, ‚Skutečné měřítko selhání USA a Británie,‘ The Independent, 20. července 2005)
Vedoucí autor Gilbert Burnham ze školy Johnse Hopkinse mi řekl, že velikost vzorku byla zcela standardní:
"Naše údaje byly mezi mnoha recenzenty v Lancetu a zde ve škole (předseda oddělení biostatistiky), takže máme vědeckou sílu říci to, co jsme řekli s velkou jistotou. Pochybuji, že by se nějaký článek Lancet dostal tak v posledních letech tak důkladně prozkoumali jako tento!" (Dr. Gilbert Burnham, e-mail autorovi, 30. října 2004)
Naproti tomu nezávislý web Iraq Body Count minulý týden zveřejnil zprávu, která odhaduje, že od začátku invaze a okupace zemřelo téměř 25,000 XNUMX iráckých civilistů. Zpráva nebyla vypracována předním výzkumným orgánem, nebyla recenzována, a přesto byla široce akceptována a udělila jí status titulku BBC, ITV News, Guardian a mnoha dalších médií. Dokonce i vysocí vládní činitelé rádi zmínili výsledky webu.
Toto je dokonalý příklad toho, jak má establishment tendenci vidět jen to, co vidět chce. To by bylo v pořádku, až na to, že veřejnost proto není schopna pochopit nebo řešit skutečné problémy, které naše vlády vytvořily. To znamená více utrpení pro všechny.
Donekonečna se opakující a v kontrastu s masovým zpravodajstvím o západních obětech teroru nás taková zakořeněná zaujatost nevyhnutelně učí vážit si západních životů nad nezápadními životy. Stejně jako vzduch, který dýcháme, se tento místní soucit jeví jako normální a přirozený do té míry, že si ho sotva všimneme, když naše armády zabíjejí lidi třetího světa v obrovském množství. Noam Chomsky je vzácný hlas ochotný diskutovat o této realitě:
"Pokud nám něco udělají, svět se chýlí ke konci. Ale když to uděláme jim, je to tak normální, proč bychom o tom vůbec měli mluvit?" (Chomsky, Power and Terror, Seven Stories Press, 2003, str. 20)
Brečíme! Žijeme!
Občas jsem vedl diskuse s lidmi na téma altruismus, láska a soucit, kde někdo naznačil, řekněme, jejich manželku a děti a prohlásil: "Obětoval bych svůj život, abych je ochránil."
Alan Wallace nás vyzývá, abychom zvážili, zda je tento druh závazku nutně zakořeněn v soucitu a altruismu, nebo zda může zahrnovat rozšíření sobectví. Bráníme ve skutečnosti to, co vidíme jako součást „já“ a „moje“, rozšíření nás samých?
Média chválí veřejné výlevy soucitu a zármutku pro oběti Londýna, New Yorku a Madridu jako známky lidskosti národa. A určitě jsou. Do jaké míry je však tato obava zakořeněna také v tom, že my – naši lidé, naše bezpečnost, náš způsob života – jsme pod útokem? Do jaké míry je naše reakce ve skutečnosti vyjádřením vlastního zájmu?
Je životně důležité, abychom se snažili rozšířit a vyrovnat náš soucit s utrpením. Ne proto, že je to „hezké“, ne proto, že bychom měli „učit svět zpívat“. Je to životně důležité, protože jinak existuje reálné nebezpečí, že když se budeme hluboce starat o skutečné a důležité „nás“ a ignorovat irelevantní „ji“, staneme se naprosto slepými vůči utrpení, které způsobujeme, a zcela bezohlední při drcení těch, kteří nám způsobují. poškodit.
I když se média ptala, jak proboha mohou lidské bytosti v Londýně zabíjet nevinné dojíždějící, Christopher Hitchens v Daily Mirror napsal: "Vypátráme ty, kdo jsou za to zodpovědní. Státy, které je ukrývají, nebudou znát mír." (Hitchens, 07/07: Válka o Británii, The Mirror, 8. července 2005)
V New York Times minulý týden přední sloupkař Thomas Friedman napsal:
"Musíme posvítit reflektorem na nenávistné projevy, ať se objeví kdekoli. Ministerstvo zahraničí vydává výroční zprávu o lidských právech. Od nynějška by také mělo vydávat čtvrtletní zprávu o válce myšlenek, která by se zaměřovala na ty náboženské vůdce a spisovatele, kteří podněcují k násilí." proti ostatním. Sestavil bych to nediskriminačním způsobem." (Friedman, ‚Dát nenávistníkům žádné místo, kde by se mohli schovat,‘ New York Times, 22. července 2005)
A přesto je to tentýž Thomas Friedman, který se nechal napsat v době vrcholícího bombardování Srbska NATO v dubnu 1999:
„Ať se nám to líbí nebo ne, jsme ve válce se srbským národem (Srbové si to jistě myslí) a sázka musí být velmi jasná: Každý týden, kdy pustošíte Kosovo, je další desetiletí, kdy vrátíme vaši zemi zpět tím, že vás rozdrtíme. chcete 1950? Můžeme udělat 1950. Chcete 1389? Můžeme také 1389.“ (Friedman, ‚Stop the music‘, New York Times, 23. dubna 1999)
Mnoho lidí věří, že mezi etikou a politikou existuje hluboká propast. Ale vlastenecká verze soucitu je často nejúčinnější zbraní realpolitiky. Používá se k tomu, abychom nás přesvědčili, abychom ignorovali své vlastní zločiny a obrátili se proti „zločincům“, oficiálním nepřátelům často vybraným na základě pečlivě skrytých plánů.
Soucit však může být také nejúčinnějším nástrojem osvobození, který přeruší vazby chamtivosti, nenávisti a ignorance, z nichž se formují naše politické řetězy. Moc potřebuje soucit, aby byla částečná, vlastenecká, zakořeněná ve vlastním zájmu. Lidstvo potřebuje soucit, aby bylo univerzální, bezpodmínečné a rovné.
Základ pro tento vyrovnaný zájem je dostatečně přímý: každý je totožný v touze z hloubi svého srdce po ukončení utrpení a po trvalém štěstí. Uvědomění si, že tomu tak je – že ostatní jsou v tomto ohledu skutečně jako my – poskytuje základ pro univerzální soucit. Nebo máme vážně věřit, že utrpení je nějakým způsobem hlubší a důležitější „tady“ než „tam“? Utrpení je prostě utrpení.
Pokaždé, když naše média prezentují lidi třetího světa jako anonymní davy, jako bezvýznamné komparsisty ve velkých západních dramatech, můžeme si připomenout hluboce humánní slova, která pronesl bratranec palestinského muže zastřeleného izraelskou armádou v uprchlickém táboře Nábulus. Muž mluvil o svém šoku z událostí z 11. září, ale pokračoval:
"Vím, co cítí. Ale chci, aby věděli, co cítím já. Myslím, že mnozí z nich o nás nechtějí vědět, nechtějí vědět, co cítíme. Myslí si, že jsme z jiné země, popř. z jiné hvězdy. Také my, jako oni, pláčeme! Žijeme! Cítíme se smutní! Jsme šťastní! A také máme mysl! Chci, aby používali svou mysl a pochopili, co se tady stalo." (Through Muslim Eyes, Channel 4, 6. září 2002)
Chcete-li se přihlásit k odběru Cogitations, klikněte zde a přihlaste se.
http://www.medialens.org/subscribe_cogitations.html
Navštivte webovou stránku Media Lens: http://www.medialens.org