Vládní útoky na BBC odrážejí vládní totalitu, nikoli radikalismus BBC
Absent Furores
Je jasné, že útoky britské vlády na BBC jsou záměrným pokusem odvrátit pozornost od a) dramatického neúspěchu najít žádnou stopu zbraní hromadného ničení v Iráku, b) skutečnosti, že vláda jasně lhala parlamentu a zemi o hrozba, kterou tyto fiktivní zbraně hromadného ničení představovaly, a c) skutečnost, že celá řada médií otevřeně spekuluje o tom, že vláda lhala, aby přiměla zemi k válce.
BBC neměla na výběr a s velkou vervou hájila svou pověst, zejména zdání nezávislosti. Tato priorita převážila úzké vazby mezi vrcholovým managementem a vládou. Předseda BBC, Gavyn Davies, byl jmenován New Labour v roce 2001. Jak Davies, tak generální ředitel Greg Dyke nejsou jen labouristy, ale oba dali straně peníze. V případě Daviese jsou vazby ještě intimnější – Daviesova žena vede kancelář Gordona Browna. Jeho děti sloužily jako pážeč a družička na Brownově svatbě a Tony Blair zůstal ve svém prázdninovém domě. "Jinými slovy," napsal Richard Ingrams v Observer v roce 2001, "bylo těžké najít lepší příklad Tonyho kamaráda." (Ingrams, The Observer, 23. září 2001)
Poválečné mediální zpochybňování vládní politiky rozhodně není samozřejmé. V roce 1999 USA a Spojené království bombardovaly Srbsko po dobu 78 dní, počínaje 24. březnem, v reakci na údajnou „genocidu“ probíhající v Kosovu. Po válce média vznesla málo otázek o absenci důkazů o tolik diskutované „genocidě“. V létě 2000 Mezinárodní tribunál pro válečné zločiny oznámil, že bylo nalezeno asi 2,788 2000 těl, včetně Srbů, Romů a bojovníků. V tisku nevznikl žádný rozruch, který by čtenářům připomínal, že v rozhovoru v červnu XNUMX George Robertson, britský ministr obrany během bombardování, řekl:
"Byli jsme postaveni před situaci, kdy probíhalo toto zabíjení, probíhalo toto čištění - druh etnických čistek, o kterých jsme si mysleli, že zmizely po druhé světové válce. Viděli jste tam lidi přicházet ve vlacích, v dobytčích vlacích, s uprchlíky." ještě jednou." (Jonathan Dimbleby, ITV, 11. června 2000)
Americký ministr obrany William Cohen během války řekl:
"Nyní jsme viděli asi 100,000 2000 pohřešovaných mužů ve vojenském věku... Možná byli zavražděni." (Citováno, Degraded Capability, The Media and the Kosovo Crisis, edited Philip Hammond and Edward S. Herman, Pluto Press, 139, str.XNUMX)
Že šlo o příklady toho, co by Clare Shortová mohla popsat jako „čestný podvod“ a „mimořádnou lehkomyslnost“, se nediskutovalo – neexistovaly žádné rezignace na vysoké úrovni, které by přinutily tisk osvětlit propast mezi moralizující rétorikou a realitou.
Nebyly vzneseny žádné otázky ohledně skutečnosti, že Robertson řekl:
"Představte si, že by téměř dva miliony uprchlíků byly vyhnány z Kosova a byli v okolních zemích a rozptýleni po Evropě. Jen si představte, že by Miloševič uspěl s tou etnickou čistkou."
Ve skutečnosti, jak Robertson jistě věděl, záplava uprchlíků začala okamžitě + poté, co NATO zahájilo svůj útok. Před bombardováním a následující dva dny nehlásil komisař OSN pro uprchlíky (UNHCR) žádné údaje o uprchlících. 27. března, tři dny po bombardování, UNHCR oznámilo, že 4,000 5 uprchlo z Kosova do sousedních zemí Albánie a Makedonie. Do 350,000. dubna New York Times uvedly, že „více než 24 1999 opustilo Kosovo od XNUMX. března“ (viz Noam Chomsky, The New Military Humanism, Pluto Press, XNUMX). Robertson naznačoval, že NATO reagovalo na příčinu, která nastala po účinku – na absurditu.
Po útoku na Srbsko byl Robertson v srpnu 1999 jmenován generálním tajemníkem NATO. Úvodník Guardian komentoval Robertsona a jeho jmenování:
„Je těžké odolat pýše, že Brit byl uznán za hodného předsedat nejvyššímu stolu… I kdyby byl George Robertson spíše zářivou hvězdou administrativy než kompetentním umělcem, kterého události prověřily a zjistily, že má ty správné věci, jeho ztráta byla by to malá cena za přetvoření NATO." (‚Brit pro NATO? Robertson má spoustu správných věcí‘, Leader, The Guardian, 2. srpna 1999)
Všechny britské noviny kromě Independent v neděli zaujaly proválečný postoj ve svém redakčním sloupku. Pokud jde o BBC, veterán vysílání korporace, John Simpson, odpověděl na tvrzení, že byl hlásnou troubou bělehradské vlády, slovy:
"Proč... veřejné mínění zůstalo skálopevné kvůli bombardování, navzdory chybám NATO? Protože věděli, že válka je správná. Kdo jim dal informace? Média." (Hammond a Herman, op., cit., str. 126)
V reakci na zjevné závěry Philipa Hammonda z londýnské South Bank University nedošlo k žádnému mediálnímu pobouření:
"Možná se nikdy nedozvíme skutečný počet zabitých lidí. Ale zdá se rozumné dojít k závěru, že zatímco lidé umírali při střetech mezi UCK a jugoslávskými silami... obrázek namalovaný NATO - systematické kampaně genocidy v nacistickém stylu prováděné Srby." - byl čistý vynález." (Hammond a Herman, op. cit., str. 129)
Čistý vynález, jako 45minutová hrozba, kterou představují irácké mýtické zbraně hromadného ničení. A přesto, typickým stylem, Blair popsal zásah NATO jako „bitvu mezi dobrem a zlem: mezi civilizací a barbarstvím; mezi demokracií a diktaturou“ (tamtéž, str. 123). To, když bomby NATO proletěly 33 nemocnicemi, 344 školami, 144 velkými průmyslovými závody a hotely, knihovnami, sídlišti, divadly, muzei, farmami (zapálená pole), mešitou v Djakovici, bazilikou v Niši, kostelem v Prokuplje, vlaky, traktory, elektrárny a tak dále. Podle jugoslávských úřadů tvořily civilní cíle 60 procent z celkového počtu zasažených bombami NATO.
Amnesty International tvrdila, že během bombardování: "Síly NATO... se dopustily vážného porušení válečných zákonů, což v řadě případů vedlo k nezákonnému zabíjení civilistů." (‚Porušení válečných zákonů NATO během operace Allied Force musí být vyšetřeno‘, tisková zpráva Amnesty International, 7. června 2000)
Amnesty se zaměřila zejména na bombardování sídla srbského státního rozhlasu a televize z 23. dubna, které si vyžádalo 16 mrtvých civilistů, a označila jej za „úmyslný útok na civilní objekt“, který tedy „představuje válečný zločin“. Zpráva také poznamenala, že požadavek, aby letadla NATO létala nad 15,000 XNUMX stop, aby byla zajištěna maximální ochrana letadel a pilotů, „prakticky znemožnil plné dodržování mezinárodního humanitárního práva“.
Z nějakého důvodu v roce 1999 nehrálo roli skutečnost, že toto masové vraždění bylo založeno na řadě lží – lží stejně pobuřujících jako ty, které jsou nyní odhaleny. Irák.
Podobně v roce 2001 vlády USA a Spojeného království vědomě riskovaly životy 7.5 milionu hladovějících lidí v Afghánistánu, když se blížila zima a konvoje s pomocí se zastavily v reakci na hrozbu bombardování. Po pádu Kábulu a Usámovi bin Ládinovi média prostě ignorovala varování agentury pro pomoc před možným masovým úmrtím. O morálnosti akce bylo vzneseno několik otázek – média se nezajímala o zjištění, kolik civilistů zemřelo v zimním sněhu, ačkoli Guardian konzervativně odhadoval 20,000 XNUMX mrtvých. Kate Stearman, vedoucí komunikace v britské pobočce Care International, řekla:
"Po 11. září zavládla v Afghánistánu rozšířená panika s prudce rostoucími cenami potravin a masovým útěkem z měst... Bombardování a zhoršující se bezpečnostní situace znamenaly obrovské a do značné míry nezaznamenané pohyby obyvatelstva. Zatímco očekávaný více než milion uprchlíků v Pákistánu se neobjevil, toto samo o sobě bylo znepokojivé, protože naznačovalo, že mnoho dalších bylo uvězněno v Afghánistánu, jejich situace neznámá." (Jonathan Steele, ‚Zapomenuté oběti – Úplné lidské náklady na americké letecké útoky nebudou nikdy známy, ale zemřelo jich mnohem více než těch, kteří byli zabiti přímo bombami‘, Guardian, 20. května 2002)
Polykání vládní linie
Útok New Labour na BBC je zjevně iracionální – podobná tvrzení o vládním prolhanosti se objevila v médiích. Navíc myšlenka, že BBC sledovala „protiválečnou“ agendu – jak tvrdil vládní ředitel komunikace Alastair Campbell – je dalším příkladem „čistého vynálezu“.
BBC ve skutečnosti věrně odrážela vládní propagandu před válkou, a ještě více během války samotné. Nyní zuří problém, zda byla BBC nestranná nebo protiválečná. Dopad této lživé debaty zasáhl i disidentské kruhy. V článku publikovaném na ZNet, Danny Schechter z MediaChannel píše:
"BBC se chlubí, často legitimně, nestranností, kterou přináší do zpravodajství." (Schechter, ‚Behind Blair vs The Beeb The BBC’s Next War – Why The Knives Are Out for Aunty‘, www.zmag.org, 23. července 2003)
To je pozoruhodné. Jak Schechter sám uznává, zpráva Cardiffské univerzity zjistila, že BBC „zobrazovala nejvíce ‚proválečnou‘ agendu ze všech televizních stanic“ (Matt Wells, ‚Studie zasadila ránu tvrzením o protiválečné zaujatosti ve zprávách BBC‘, Guardian , 4. července 2003). Během tří týdnů konfliktu bylo 11 % zdrojů citovaných BBC původem z koaliční vlády nebo armády, což je nejvyšší podíl ze všech hlavních televizních stanic.
BBC s menší pravděpodobností než Sky, ITV nebo Channel 4 News použila nezávislé zdroje, které také měly tendenci být nejskeptičtější. BBC také kladla nejmenší důraz na irácké oběti, které byly zmíněny ve 22 % jejích příběhů o iráckém lidu, a nejméně pravděpodobně informovala o irácké opozici vůči invazi.
Je snadné náhodně vybrat příklady, které ukazují, jak BBC spolkla a poté znovu vyvrhla vládní propagandu. Jane Corbinová z BBC v pořadu Panorama uvedla, že zbrojní inspektoři Unscom „byli vyhozeni [v roce 1998]… a rozdělená Rada bezpečnosti OSN nechala Saddáma, aby to prošlo“. (Panorama, Případ proti Saddámovi, BBC1, 23. září 2002) V Lunchtime News BBC James Robbins uvedl, že inspektoři byli „požádáni, aby odešli“ poté, co se vztahy s Irákem zhroutily. (BBC1, 17. září 2002) Ve skutečnosti byli inspektoři OSN staženi poté, co irácký režim spolupracoval na dodání 90-95% odzbrojení ZHN.
V listopadu 2002 odvysílala BBC pořad Panorama: ‚Saddam: Varování z historie‘, (BBC1, 3. listopadu 2002). Název byl jasně zamýšlen tak, aby rezonoval s předchozím seriálem BBC: ‚Nacisté – varování z historie.‘ Porovnejte a porovnejte naznačenou paralelu s tímto Blairovým prohlášením v rozhovoru pro ITN:
"Co nás učí celá naše historie, mám na mysli zejména britské dějiny? Že když se rozhodnete, že když čelíte hrozbě, krátkodobě jí nebudete čelit, pak vše, co se stane, je, že z dlouhodobého hlediska musíte postavit se mu a postavit se mu ještě smrtelnější formou." (Zprávy ITN v 6:30, 31. ledna 2003)
Guto Hari z BBC byl typickým představitelem zpravodajů BBC tím, že vypadal přesvědčeně, že Blair usiluje o mírové urovnání, i když do Perského zálivu proudily statisíce vojáků, přičemž „koalice“ byla jasně zaměřena na válku. O mírovém řešení Hari řekl:
"Samozřejmě to je jeho [Blairova] preferovaná možnost. Stále říká, že je to jeho preferovaná možnost. Ale nevyloučí ji [válku] v případě, že ji OSN, možná, nepodpoří, a on cítí, že se válka stane nezbytně nutné; nevylučuje to jako poslední možnost. Proč? No soukromě labouristickým poslancům – kteří po něm touží – se říká, že to nemohl udělat z taktických důvodů, protože by to znamenalo dát signál pro Saddáma Husajna, že mezinárodní společenství začíná být měkké.
V současné době si Saddám Husajn myslí, že by mohl hrát OSN, ale nebude schopen odvrátit útok z USA a Británie. A pokud si myslí, že je to způsob, jakým si myslí, že s větší pravděpodobností upadne, a to je to, co Tony Blair chce, aby se stalo." (Guto Hari, BBC1 News at One, 23. ledna 2003)
To vše je velmi rozumné a racionální. Bohužel, zasvěcenci kabinetu od té doby odhalili, že Blair se již dávno dohodl s Bushem, že půjde do války, aby svrhl Saddáma Husajna – „diplomacie“ OSN byla fantazijní PR cvičení.
Andrew Bergin, tiskový mluvčí koalice Stop The War Coalition, řekl o BBC:
"Zástupci koalice byli pozváni, aby vystoupili na všech televizních kanálech kromě BBC. BBC přijala vědomé rozhodnutí aktivně vyloučit lidi z koalice Stop the War Coalition ze svých programů, i když každý ví, že jsme ústředním bodem organizace masivních anti- válečné hnutí… Korporace je absolventská elita z Oxbridge, která nechápe, že miliony mužů a žen v této zemi skutečně rozumějí argumentům pro válku – a odmítá je.“ (E-mail Media Lens, 14. března a The Mirror, 10. února 2003, ‚Fury at BBC gag on war demoners‘, Gary Jones a Justine Smith)
Nechvalně známý politický redaktor BBC Andrew Marr řekl o Blairovi, když Bagdád padl:
"...bylo by naprosto nemilosrdné, dokonce i pro jeho kritiky, kdyby neuznali, že dnes večer stojí jako větší muž a v důsledku toho silnější premiér." (Marr, BBC 1, News At Ten, 9. dubna 2003)
Online vyhledávání zpráv BBC pro období od 1. ledna 2002 do 31. prosince 2002 zaznamenalo následující zmínky:
George Bush Irák, 1,022. Tony Blair Irák, 651. Dick Cheney Irák, 102. Donald Rumsfeld, 302. Donald Rumsfeld Irák, 164. Richard Perle Irák, 6. George Galloway Irák, 42. Tony Benn Irák, 14. Noam Chomsky Irák, 1. Denis Halliday, 0.
To je sotva vědecké, ale dává to představu o tom, do jaké míry jsou oficiálním mluvčím poskytována obrovská úroveň pokrytí, zatímco hlasy disidentů jsou z velké části vyloučeny.
Okrajové odchylky
Navzdory tomu všemu je možné tvrdit, že drtivá národní a globální (včetně establishmentu) opozice vůči jednostranné vojenské akci bez druhé rezoluce OSN v kombinaci se záplavou e-mailových stížností od členů veřejnosti měla dopad na BBC. Také ředitel BBC News, Richard Sambrook, se zdá být neobvykle upřímný, když usiluje o nějaké zdání vyváženého a poctivého zpravodajství.
Je možné, že se tyto faktory spojily, aby zvýšily úroveň výkonu BBC, byť jen okrajově, nad její obvyklou úroveň služebnosti. Protože je to tak neobvyklé, tento zlepšený výkon mohl pomoci přilákat nepřiměřenou míru nepřátelství ze strany vládních mediálních pozorovatelů, kteří vzhledem ke svým zkušenostem z útoků na Srbsko a Afghánistán pochopitelně považovali mediální podporu za samozřejmost. Ale jak bylo diskutováno, hlavním motivem útoku na BBC je jistě přetavení rozšířeného skepticismu vůči vládě jako mnohem lokalizovanějšího problému, který má kořeny v „nerozumné“ BBC „protiválečné zaujatosti“.
Konečný efekt vládní šikany médií nelze předvídat, závisí na neznámých událostech, odhaleních a výsledcích. Pokud by novináři a dokonce i vysocí manažeři v BBC rezignovali, nepochybně by to mělo na média obecně kárný účinek. Odměny za podřízenost a tresty za nesouhlas jsou již velmi reálné a silně pociťované –
Stačilo by jen málo k tomu, aby povzbudilo novináře, aby byli při předkládání vládní verze událostí ještě „nestrannější“. Na druhou stranu rezignace vysokých představitelů ve vládě a/nebo trvalý pokles politického bohatství Bushových a Blairových režimů by mohly povzbudit čestné a rozumné novináře, kteří se snaží říkat pravdu v hlavním proudu.