(7. června) Po 10 dnech konkurenčních protestů v ulicích Caracasu se oživily vzpomínky na dřívější pokusy svrhnout bolívarskou revoluci Huga Cháveze, která nyní probíhá devátým rokem. Pouliční demonstrace, které vyvrcholily pokusem o převrat v roce 2002 a prodlouženou výlukou v národním ropném průmyslu, se kdysi zdály jako poslední možnost opozice, která se nedokázala prosadit ve volbách. Současné nepokoje jsou však slabou ozvěnou oněch bouřlivých událostí a politický boj se odehrává na menším plátně. Dnešní bitva je o srdce a mysli mladé generace zmatené otřesy nezmapovaného revolučního procesu.
Univerzitní studenti z privilegovaného prostředí se postavili proti nově udělovaným mladým lidem z chudých chudinských čtvrtí, kteří mají prospěch ze zvýšených licenčních poplatků za ropu utracených na projekty vysokoškolského vzdělávání pro chudé. Tyto oddělené skupiny se nikdy nepotkají, ale obě strany obsadí své známé bojiště ve městě, jedna na zelených náměstích východního Caracasu, druhá v úzkých a hemžících se uličkách na západě. Tato symbolická bitva bude v Latinské Americe v nadcházejících letech stále známější: bohatí proti chudým, bílí proti hnědým a černým, přistěhovalci proti domorodým národům, privilegované menšiny proti velké mase obyvatelstva. Historie možná skončila v jiných částech světa, ale na tomto kontinentu jsou historické procesy v plné záplavě.
Argument se zdánlivě týká médií a rozhodnutí vlády neprodloužit vysílací licenci prominentní stanici Radio Caracas Television (RCTV) a předat její frekvence nově zřízenému státnímu kanálu. Jaká jsou práva komerčních televizních kanálů? Jaké jsou povinnosti těch, kdo jsou financovaní státem? Kde by mezi nimi měla být rovnováha? Akademické otázky v Evropě a USA, debata v Latinské Americe je hlasitá a vášnivá. Zde je malá tradice veřejnoprávního vysílání a komerční stanice často získaly licenci v dobách vojenské vlády.
Debata ve Venezuele nesouvisí ani tak s údajnou absencí svobody projevu, než s věčně ošemetnou otázkou, která je místně označována jako „vyloučení“, což je zkratka pro „rasu“ a „rasismus“. RCTV nebyla jen politicky reakční organizací, která v roce 2002 podporovala pokus o převrat proti demokraticky zvolené vládě – byla to také kanál bílé rasy. Jeho zaměstnanci a moderátoři byli v zemi převážně černého a domorodého původu jednotně bílí, stejně jako protagonisté jeho telenovel a reklam, které přinášela. Byla to „koloniální“ televize, odrážející touhy a ambice vnější moci.
Na závěrečném večírku RCTV minulý měsíc byly na obrazovce nejvíce vidět dlouhovlasé a ušlechtilé mladé blondýnky. Takové obrázky umožňují vynikající sledování televize Evropany a Severoamerickými muži a tyto malátné blondýnky jsou skutečně známé postavy ze soutěží Miss World a Miss Universe, ve kterých jsou děti nedávných přistěhovalců z Evropy vždy hlavními kandidáty Venezuely. Přesto jejich všudypřítomnost na obrazovce bránila kanálu, aby představoval zrcadlo společnosti, které se snažil sloužit nebo bavit. Sledovat venezuelskou komerční stanici (a několik jich stále přežívá) znamená představovat si, že jste byli převezeni do USA. Vše je založeno na moderní, městské a industrializované společnosti, vzdálené zkušenostem většiny Venezuelanů. Jejich programy, tvrdí Aristóbulo Istúriz, donedávna Chávezův ministr školství (a Afro-Venezuelčan), podporují rasismus, diskriminaci a vyloučení.
Nové státem financované kanály (a je jich také několik, plus nespočet komunitních rádií) dělají něco úplně jiného a neobvyklého v konkurenčním světě komerčních televizí. Jejich programy vypadají, jako by se odehrávaly ve Venezuele, a zobrazují průřez obyvatel, který lze vidět v autobusech pro běžkaře nebo v metru Caracas. Jako v každé zemi na světě, ani ve Venezuele není každý přírodní krásou. Mnozí jsou staří, oškliví a tlustí. Dnes dostávají hlas a tvář na televizních kanálech státu. Mnozí jsou hluší nebo nedoslýchaví. Nyní mají na každém programu tlumočení do znakového jazyka. Mnozí jsou nevýslovní rolníci. I oni mají svůj okamžik na obrazovce. Jejich bezprostřední a nebezpečný boj o pozemky nesleduje jen dokumentarista z města. Učí je točit filmy sami.
Blanca Eekhout, šéfka Vive TV, vládního kulturního kanálu, který byl spuštěn před dvěma lety, vytvořila slogan „Nedívejte se na televizi, udělejte to“. Kurzy filmové tvorby byly zřízeny po celé zemi. Lil RodrÃguez, afro-venezuelský novinář a šéf TVES, kanálu, který nahrazuje RCTV, tvrdí, že se stane „užitečným prostorem pro záchranu těch hodnot, které ostatní modely televize vždy ignorují, zejména naše afro-dědictví“. Časem vyloučení najdou hlas v rámci hlavního proudu.
Málo z toho se diskutuje v dialogu neslyšících v ulicích Caracasu. Pro protestující univerzitní studenty je argument o médiích jen dalším klackem, kterým mohou zaútočit na stále populárního Cháveze. Přesto, když truchlí nad ztrátou svých oblíbených telenovel, už si uvědomují, že jejich případná ztráta může být podstatnější. Jako děti oligarchie mohli očekávat, že brzy budou řídit zemi. Nyní se z chudinských čtvrtí vynořují nové tváře, aby je vyzvaly, nová třída, která se rychle vzdělává a plánuje se zmocnit svého prvorozenství.
Jen před několika týdny Chavez nastínil své plány na univerzitní reformu, aby podpořil širší přístup a rozvoj jiného kurikula. Nové vysoké školy a technické instituty po celé zemi rozmělní prestiž starších institucí, které jsou stále hájemstvím bohatých, a bitva o média bude brzy ponořena do širšího boje za reformu vzdělávání. Chavez si nevšímá stížností a prostě vojáků, s charakteristikami evangelikálního kazatele: nabádá lidi, aby vedli morální život, žili jednoduše a odolávali lákadlu konzumu. Vydává se na výzvu zavedenému řádu, který již dlouho panuje ve Venezuele a po celém zbytku Latinské Ameriky, a doufá, že poselství jeho kulturní revoluce se brzy rozšíří po celém kontinentu.
Richard Gott je autorem Huga Cháveze a Bolívarské revoluce
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat