Od té doby, co Hamas před téměř třemi lety triumfoval v palestinských volbách, se v Izraeli traduje, že se blíží rozsáhlá pozemní invaze do pásma Gazy. Ale i když veřejný tlak narostl na rozhodující úder proti Hamásu, vláda ustoupila od frontálního útoku.
Nyní svět čeká, až Ehud Barak, ministr obrany, pošle tanky a vojáky, protože logika této operace neúprosně tlačí k pozemní válce. Úředníci se však zastavili. Na hranicích Gazy se shromažďují značné pozemní síly, ale v Izraeli se stále mluví o „strategiích odchodu“, klidech a obnovení příměří.
I když se izraelské tanky dostanou do enklávy, odváží se přesunout do skutečných bojišť střední Gazy? Nebo budou jednoduše použity, jako tomu bylo v minulosti, k terorizaci civilního obyvatelstva na periferiích?
Izraelci jsou si vědomi oficiálního důvodu Barakovy zdrženlivosti následovat letecké útoky rozsáhlou pozemní válkou. Donekonečna jim bylo připomínáno, že nejhorší ztráty, které armáda utrpěla během druhé intifády, se odehrály v roce 2002 během invaze do uprchlického tábora Jenin.
Gaza, jak Izraelci až příliš dobře vědí, je jeden mamutí uprchlický tábor. Jeho úzké uličky, které tanky Merkava nemohou prorazit, vyženou izraelské vojáky do otevřeného prostoru. Gaza je v izraelských představách smrtelná past.
Stejně tak nikdo nezapomněl na vysokou daň na izraelských vojácích během pozemní války s Hizballáhem v roce 2006. V zemi, jako je Izrael, s armádou občanů, se veřejnost stala pozitivní fobií z války, ve které bude velký počet jejích synů umístit do palebné linie.
Tento strach jen umocňují zprávy v izraelských médiích, že Hamas se modlí za šanci zapojit izraelskou armádu do vážného boje. Rozhodnutí obětovat mnoho vojáků v Gaze není jedno, které pan Barak, vůdce Strany práce, vezme na lehkou váhu s volbami za šest týdnů.
Ale je tu další obava, která mu dala stejný důvod k váhání.
Navzdory populární rétorice v Izraeli žádný vysoký představitel skutečně nevěří, že Hamás lze zničit, ať už ze vzduchu nebo pomocí brigád. V Gaze je prostě příliš zakořeněná.
Tento závěr je potvrzen v zatím vlažných zdůvodněních izraelských operací. „Vytvoření klidu na jihu země“ a „změna bezpečnostního prostředí“ byly upřednostňovány před předchozími favority, jako je „vykořenění infrastruktury teroru“.
Invaze, jejímž skutečným cílem bylo svržení Hamásu, by, jak pan Barak a jeho představitelé pochopili, vyžadovala trvalou vojenskou reokupaci Gazy.
Ale zvrátit stažení z Gazy – nápad v roce 2005 Ariela Sharona, tehdejšího premiéra – by znamenalo obrovský vojenský a finanční závazek ze strany Izraele. Znovu by musela převzít odpovědnost za blaho místního civilního obyvatelstva a armáda by byla nucena k zrádné policejní kontrole hemžících se táborů v Gaze.
Invaze do Gazy s cílem svrhnout Hamás by ve skutečnosti byla obrácením trendu v izraelské politice od procesu z Osla na počátku 1990. let.
Tehdy Izrael dovolil dlouho exilovému palestinskému vůdci Jásiru Arafatovi vrátit se na okupovaná území v nové roli šéfa palestinské samosprávy. Arafat naivně předpokládal, že vede úřadující vládu. Ve skutečnosti se prostě stal hlavním izraelským bezpečnostním dodavatelem.
Arafat byl v 1990. letech tolerován, protože udělal málo pro to, aby zastavil izraelskou účinnou anexi velkých částí Západního břehu prostřednictvím rychlého rozšiřování osad a stále tvrdších omezení pohybu Palestinců. Místo toho se soustředil na budování bezpečnostních sil svých věrných Fatahu, ovládl Hamas a připravoval se na stát, který nikdy nedorazil.
Když vypukla druhá intifáda, Arafat dokázal, že přežil svou užitečnost pro Izrael. Jeho palestinská samospráva byla postupně oslabena.
Od Arafatovy smrti a stažení z Gazy se Izrael snaží upevnit fyzické oddělení Pásma od tolik žádaného Západního břehu Jordánu. I když si to Izrael původně nepřál, převzetí Gazy Hamásem k tomuto cíli významně přispělo.
Izrael nyní čelí dvěma palestinským národním hnutím. Fatah se sídlem na Západním břehu a vedený slabým prezidentem Mahmúdem Abbásem je do značné míry zdiskreditovaný a podřízený. To druhé, Hamas, sídlící v Gaze, získalo sebevědomí, protože prohlašuje, že je skutečným strážcem odporu proti okupaci.
Izrael nedokázal zničit Hamás a nyní zvažuje, zda bude žít s ozbrojenou skupinou vedle.
Hamás dokázal, že dokáže prosadit svou vládu v Gaze stejně jako to kdysi udělal Arafat na obou okupovaných územích. Otázkou, o které se diskutuje v izraelském kabinetu a válečných místnostech, je, zda lze stejně jako Arafata přimět Hamás, aby spolupracoval s okupací. Ukázalo se, že je silné, ale může být užitečné i pro Izrael?
V praxi by to znamenalo spíše zkrotit Hamás než ho rozdrtit. Zatímco Izrael se snaží vybudovat Fatah na Západním břehu pomocí mrkve, využívá současné masakry v Gaze jako velký klacek, kterým má porazit Hamás, aby vyhověl.
Konečným cílem je další příměří, které zastaví raketovou palbu z Pásma, jako právě skončilo šestiměsíční příměří, ale za podmínek ještě výhodnějších pro Izrael.
Divoká blokáda, která připravila obyvatele Gazy o to nejnutnější na mnoho měsíců, nedokázala tohoto cíle dosáhnout. Místo toho se Hamás rychle ujal pašeráckých tunelů, které se staly záchranným lanem pro Gazany. Tunely stejnou měrou zvýšily finance a popularitu Hamasu.
Nemělo by být žádným překvapením, že Izrael se sotva obtěžoval zasáhnout vedení Hamásu nebo jeho vojenské křídlo. Místo toho vybombardovala tunely, pokladnici Hamasu a zabila značný počet obyčejných policistů, garantů zákona a pořádku v Gaze. Nejnovější zprávy naznačují, že Izrael nyní plánuje rozšířit své letecké útoky na sociální organizace Hamasu, charitativní organizace, které jsou základem jeho popularity.
Letecká kampaň omezuje schopnost Hamasu efektivně fungovat jako vládce Gazy. Podkopává politické mocenské základny Hamasu. Ponaučení není, že Hamas lze zničit vojensky, ale že jej lze oslabit na domácí půdě.
Izrael zjevně doufá, že přesvědčí vedení Hamasu, jako to na chvíli udělal Arafat, že jeho nejlepším zájmům slouží spolupráce s Izraelem. Zpráva zní: zapomeňte na svůj lidový mandát vzdorovat okupaci a místo toho se soustřeďte na to, abyste s naší pomocí zůstali u moci.
Ve válečné mlze mohou události ještě eskalovat takovým způsobem, že se nelze vyhnout vážné pozemní invazi, zvláště pokud bude Hamás pokračovat v odpalování raket na Izrael. Ale ať se stane cokoli, Izrael a Hamás si jsou nakonec téměř jisté, že budou souhlasit s dalším příměřím.
Otázkou bude, zda tím Hamás, stejně jako předtím Arafat, ztratí ze zřetele svůj primární úkol: donutit Izrael ukončit okupaci.
Jonathan Cook je spisovatel a novinář žijící v Nazaretu v Izraeli. Jeho poslední knihou je „Mizející Palestina: Izraelské experimenty v lidském zoufalství“ (Zed Books). Jeho web je www.jkcook.net.
Tento článek se původně objevil v The National (www.thenational.ae), publikované v Abu Dhabi
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat