Pham To vypadal skvěle na 78 let. (Přinejmenším tolik, kolik si myslel, že je starý.) Jeho vlasy byly tenké, šedivé a ustupující na spáncích, ale jeho oči byly živé a jeho postava robustní – o to pozoruhodnější vzhledem k tomu, co prožil. Napjatě jsem naslouchal, jako už tolikrát předtím tolika podobným příběhům, ale stále to bylo nad mou schopnost pochopit. Pravděpodobně je to i mimo vás.
Pham To mi řekl, že letadla zahájila své bombardování v roce 1965 a že periodické dělostřelecké ostřelování začalo přibližně ve stejnou dobu. Nikdo se nikdy nedozví, kolik civilistů bylo zabito v následujících letech. "To číslo je nespočítatelné," řekl jednoho jarního dne před několika lety ve vesnici v horách na venkově středního Vietnamu. "Tolik lidí zemřelo."
A bylo to jen horší. Na řadu přišly chemické defolianty, které pustošily zemi. Kulometníci z vrtulníků začali střílet na místní obyvatele. V roce 1969 byly bombardování a ostřelování ve dne v noci. Mnoho vesničanů uprchlo. Někteří zamířili dále do hor a vyměnili hrůzu z bezprostřední smrti za každodenní boj o strádání; jiní byli nuceni do špinavých oblastí přesídlení uprchlíků. Ti, kteří zůstali ve vesnici, trpěli více, když tudy procházely jednotky. Domy byly vypalovány jako samozřejmost. Lidé byli kopáni a biti. Muži byli zastřeleni, když ve strachu utíkali. Ženy byly znásilněny. Jednoho rána masakr amerických vojáků vyhladil 21 vesničanů. To byla vietnamská válka pro Pham To, stejně jako pro tolik venkovských Vietnamců.
Jeden, dva... Mnoho Vietnamů?
Na začátku války v Iráku a ještě roky poté reportéři, vědci, veteráni, politici a obyčejní Američané zeptal se zda se opakoval americký debakl v jihovýchodní Asii. Bylo by to"další Vietnam“? Stalo by se z toho „bažina