2. ledna 2016 sunnitská vláda Království Saúdské Arábie (KSA) popravila předního imáma šíitské komunity v KSA. Šíitská vláda Íránu tuto popravu odsoudila, stejně jako vlády po celém světě, a přiznala, že to bude mít následky. Od té doby rétorika stále eskaluje a světoví politici a média hovoří o možné přímé válce mezi Saúdskou Arábií a Íránem. Téměř každý má tendenci prezentovat toto napětí jako napětí, které je založeno na náboženském rozkolu mezi sunnity a šíity, o kterém se říká, že má velmi dlouhé kořeny do minulosti, a definuje současnou situaci na základě náboženské rozpory mezi sunnity a šíity.
Zatímco se zdá, že se obě strany před přímou vojenskou konfrontací stáhly, v Sýrii a Jemenu se válčí skupiny, o nichž se říká, že jsou zástupnými zástupci Saúdů a Íránců. Zdá se, že ti, kteří bojují na scéně v Sýrii a Jemenu, nikoho nenabádají, aby jednal jako kvazi neutrální prostředníci. Skupiny v Sýrii i Jemenu jsou k sobě tak hluboce nedůvěřivé, že se zdá, že mediaci považují za neživotaschopnou. To velmi ztěžuje, ne-li nemožné, dát přednost jakékoli strategii, která účinně bojuje proti stále rozšířené síle Islámského státu, kterou Spojené státy (a další) vyhlásily za prioritu číslo jedna.
Naše vzpomínky bývají tak krátkodobé, že jsme úplně zapomněli, že sunnitská Saúdská Arábie a šíitský Írán byly kdysi blízkými geopolitickými spolupracovníky. Nebylo to tak dávno.
Nemusíme se vracet k vytvoření Království Saúdské Arábie v roce 1932, kdy Írán dal novému státu zásadní diplomatické uznání, což vedlo k širokému přijetí Saúdské Arábie ve společenství suverénních států. Zajímavější je období 1960. let. Když světoví distributoři ropy náhle a jednostranně snížili ceny, které byli ochotni platit za ropu, vláda (předchávezské) Venezuely navrhla vládě (před ajatolláhem) Íránu, aby se společně setkali a pozvali také Irák, Kuvajt a Saúdská Arábie, aby zjistili, zda neexistují nějaké kroky, jak tomuto útoku na jejich národní příjem čelit. Byli velmi rozzlobení a obviňovali jak velké banky a distributory ropy (takzvané Seven Sisters), tak americkou vládu, kterou považovali za podporu bank, ne-li přímo podněcování jejich rozhodnutí.
Setkání se skutečně konalo ve Vídni od 10. do 14. září 1960. Těchto pět států založilo Organizaci zemí vyvážejících ropu (OPEC). Pozvali další státy, aby se připojily k OPEC. Postupem času to udělali další: Alžírsko, Angola, Ekvádor, Indonésie, Libye, Nigérie, Katar, Spojené arabské emiráty a Gabon (který se později stáhl).
Zpočátku byl OPEC pouze místem pro diskuse a výměnu informací. Když však Izrael v roce 1973 porazil řadu arabských států v takzvané Jomkipurské válce s rozhodující a otevřenou podporou Spojených států, vyhlásil OPEC globální ropný bojkot. Navrhly to Saúdská Arábie a Írán. Myšlenka militantní akce ze strany OPEC byla již dříve navržena „radikálnějšími“ členy OPEC. Ale až do roku 1973 neměla podporu ani ze Saúdské Arábie, ani z Íránu. Tyto dva státy byly v té době považovány za státy nejbližší Spojeným státům. Jejich společný posun v postavení znamenal zásadní obrat v historii OPEC.
Všimněte si ale ústředního geopolitického faktu. Saúdská Arábie a Írán přímo spolupracovaly. O tisícileté rivalitě sunnitů a šíitů nebyla řeč. Místo toho spolupracovali. A fungovalo to. Následoval výrazný nárůst světových cen ropy, z něhož těžila jak Saúdská Arábie, tak Írán.
V roce 1974 bylo zasedání ropných ministrů OPEC ve Vídni napadeno příznivci palestinských hnutí vedených „Carlosem Šakalem“. Vyhrožoval zastřelením mnoha, zejména íránského ministra ropy. Příběh o tom, jak byli rukojmí nakonec propuštěni a za jakou cenu, nebyl nikdy pořádně jasný. Je tu však jeden zásadní detail. Někdo zaplatil výkupné za íránského ministra ropy. Analytici dospěli k názoru, že to saúdská vláda udělala jménem jejich íránského kolegy. Podivné chování, pokud někdo věří, že obě vlády byly motivovány pouze náboženským nesouladem.
Jeden kuriózní moment na závěr. V březnu 2007 se v saúdskoarabském Rijádu konalo zasedání Organizace islámské spolupráce. Vláda SA výslovně vyzvala Írán, aby někoho vyslal. Tehdejší íránský prezident Ahmadínežád, považovaný v té době za íránského vůdce nejhlasitěji a bezpodmínečně proti jakémukoli spojení se západním světem, pozvání přijal. Na letišti ho potkal saúdskoarabský král Abdalláh, což bylo skvělé gesto. Abdulláh vítal příchod „bratrských národů“. Setkání se nezdařilo, ale znovu naznačilo, že geopolitické vztahy se neřídí výhradně náboženskými kritérii.
Proč byl OPEC schopen dosáhnout bojkotu a růstu světových cen ropy v roce 1973 a poté znovu v roce 1979? Co bylo tehdy na Blízkém východě jiné než dnes? Hlavně dvě věci. Spojené státy byly ještě v roce 1973 tím, čím v roce 2016 již nejsou, rozhodujícím a geopoliticky rozhodujícím národem. Všichni se nakonec museli víceméně přizpůsobit přáním Spojených států.
Na druhou stranu geopolitická moc USA s sebou nesla tlaky. Když dala své imprimatur Izraelcům v jomkipurské válce, potřebovala to okamžitě vyvážit nějakým gestem opačným směrem, aby uklidnila alespoň Saúdskou Arábii, klíčového spojence. Mnoho lidí si myslí, že Spojené státy ve skutečnosti daly souhlas Saúdské Arábii a Íránu k zahájení bojkotu. Kromě jejich usmiřování měla pro Spojené státy ekonomickou výhodu v tom, že posílila své postavení v trojstranné soutěži mezi Spojenými státy, západní Evropou a Japonskem.
Kde jsme tedy dnes? Saúdská Arábie a Írán v minulosti úzce spolupracovaly. Není vůbec nepředstavitelné, že tak mohou učinit v relativně blízké budoucnosti znovu. Geopolitické otřesy jsou velmi velké a žádný analytik by neměl eliminovat jakýkoli možný posun. Geopolitika může opět trumfnout náboženské rozdíly. To platí zejména kvůli vážnému relativnímu poklesu vlivu USA v regionu.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat