12. května 2018 kandidátka Muktada al-Sadra nečekaně zvítězila v iráckých parlamentních volbách. Tato událost otřásla celou politickou situací na Blízkém východě. V jiných zemích byl přivítán výrazem překvapení i zděšení – zejména neobvyklými paralelními reakcemi Spojených států, Saúdské Arábie a Íránu.
Nebyl však žádný dobrý důvod k překvapení a tím méně ke zděšení. Vítězství Muqtady al-Sadra by nemělo být žádným skutečným překvapením, protože se připravovalo dlouho. Bylo ještě méně důvodů ke zděšení, alespoň pro každého, kdo si přál vidět progresivní výsledek politických nepokojů v regionu. Některé reakce byly úžasné. Čas časopis dokonce učinil bizarní návrh, že Muktada al-Sadr byl iráckou „verzí Trumpa“.
Naposledy jsem diskutoval o irácké politické situaci ve svém komentáři ze 4. července 2017, který jsem nazval „Dva konkurenční střednědobé scénáře pro Irák“. Tvrdil jsem v něm, že expanze Islámského státu [IS], který byl tehdy na svém vrcholu, nutně narazí na své limity. V tu chvíli by Irák stál před otázkou vybrat si mezi dvěma radikálně odlišnými cestami, kterými se vydat v situaci po IS. Nyní jsme dosáhli tohoto okamžiku.
Jedna cesta byla cestou pseudoetnické separace (buď de facto or de jure) na tři státy: „šíitský“ stát umístěný ve středu a jihovýchodě, „kurdský“ stát na severovýchodě a „sunnitský“ stát na západě. Každé z těchto jmen uvádím do uvozovek, protože každý takový region by byl ve skutečnosti i přes urychlené etnické čistky ve skutečnosti multietnický, byť by v něm dominovala jedna skupina.
Toto rozdělení jednoho státu na tři v minulosti proměnilo relativně bohatý a mocný stát na mnohem chudší a geopoliticky mnohem slabší zónu. Máme nedávné pozoruhodné příklady Jugoslávie a Libye, abychom viděli, jak se tento scénář odehrává. Snadno pochopíme, proč mohou Spojené státy a západoevropské státy považovat tento výsledek za žádoucí. Mohlo by to také přilákat pseudoetnické vůdce ve třech zónách.
Alternativní cestou, kterou Muqtada al-Sadr již dlouho velmi důrazně obhajuje, by bylo vytvoření aliance skupin ve všech třech pseudoetnických regionech a také sekulárních paniráckých sil. Poslední se týká zejména Irácké komunistické strany, která měla historicky významnou organizační základnu i přes vážné represe. Sjednocující politikou této aliance měl být irácký nacionalismus. Její program by byl namířen především proti Spojeným státům a dalším „imperialistickým“ mocnostem. Sekundárně by byla namířena proti íránským nárokům na kontrolu irácké šíitské vlády, založené na náboženské nadřazenosti íránského ajatolláha Chameneího a jeho budoucích nástupců.
Primární opozice vůči Spojeným státům trvala od americké invaze v roce 2003, proti které Muqtada al-Sadr zuřivě bojoval. Složitější je vztah s Íránem.
Šíitská komunita v Iráku je hluboce rozdělena na tři různé a zcela se nepřekrývající způsoby. První z nich by se dala nazvat existence dvou soupeřících klanů. Vzhledem k tomu, že tyto klany mají svůj rodokmen daleko do minulosti a stále existují, je nejjednodušší je definovat dvěma z jejich nejslavnějších vůdců.
Jedním z nich je velký ajatolláh Mohammad Mohammad Sadeqh al-Sadr. Podle národnosti byl Iráčan a jeho organizační základna byla v Bagdádu. Po skončení války v Perském zálivu pokračoval v rebelských aktivitách proti Saddámu Husajnovi a jeho sekularistické politice. Většina lidí se domnívá, že byl zavražděn v roce 1999 agenty Saddáma Husajna, který to popřel. Muqtada al-Sadr je jeho syn.
Druhý klan vedl v té době a dodnes vede velký ajatolláh Ali al-Sistani, národností Íránec, ale sídlící v Nadžafu, kde je předním duchovním v nábožensky velmi důležité mešitě imáma Aliho. Ali al-Sistani měl méně nepřátelské vztahy se Saddámem Husajnem a úzké vazby na kolektiv duchovních v Qom v Íránu.
Druhým štěpením je štěpení třídy. Klan Sadeqh al-Sadr byl obzvláště silný v těch částech Bagdádu (a jinde), kde žili nejchudší šíité. Prosazoval jejich požadavky na lepší přidělování materiálních odměn, na rozdíl od míst spíše střední třídy, která měla tendenci podporovat Ali al-Sistani.
Třetí štěpení, v současnosti méně zmiňované, ale vždy přítomné, je konkurence mezi Nadžafem v Iráku a Qomem v Íránu. Najaf má pravděpodobně lepší nárok na šíitské náboženské prvenství pro šíity jako umístění hrobky Aliho. Íránská revoluce však vyústila v posílení nároků Qomu na prvenství.
Existuje rozpor mezi Ali al-Sistani kontrolou mešity imáma Aliho a jeho úzkými vazbami na, někteří by řekli, podřízenost duchovním v Qomu. Vítězství sadistů ve volbách bylo odměnou za jeho koalici. Jeho seznam získal více hlasů než seznam Alího al-Sistáního, a to i přes podporu Íránu. Na třetím místě se umístil seznam současného premiéra Haidera al-Abadiho podporovaného Spojenými státy.
Uvidíme, zda Muktada al-Sadr bude schopen udržet tuto úroveň podpory v příštích několika letech. Může očekávat velmi rázné úsilí Íránu i Spojených států o jeho podkopání. Na druhé straně být nositelem nacionalistického standardu v zemi, která má takové hospodářské a kulturní potíže, je velmi silný politický postoj.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat