Před válkou v Iráku na zasedání Ligy arabských států generální tajemník Amr Moussa prohlásil, že americká válka proti Iráku „otevře brány pekla“.
V Iráku tyto brány zejí širší než kdy předtím – alespoň pro Spojené státy.
"Sunnité a šíité jsou nyní jedna ruka, spolu proti Američanům," řekl mi muž na ulici v převážně šíitském slumu Shuala na západní straně Bagdádu, když jsme si povídali ve stínu spáleného- americký tankový transportér. Tyto pocity se odrážely v místním ústředí organizace Moqtada al-Sadr, která se jeden den předtím stala terčem útoku amerických sil.
A skutečně, všichni v oblasti souhlasili s tím, že když byly tyto síly vyhnány ze Šualy, provedli to sunnité a šíité, kteří spolu bojovali – a neorganizovaní místní obyvatelé, nikoli al-Sadrova Mahdího armáda.
Ať už zde odpor naroste do rozsahu, který Spojené státy nemohou kontrolovat – a to je spíše v rukou velkého ajatolláha Aliho al-Sistaniho než Paula Bremera nebo George Bushe – je již jasné, že události posledních deseti dny znamenají kritický bod obratu v okupaci Iráku.
O těchto událostech je nám vyprávěn pohodlný a samoúčelný příběh. V tomto příběhu několik barbarských „izolovaných extrémistů“ z „saddámské pevnosti“ ve Fallúdži zabilo čtyři kontraktory, kteří hlídali konvoje s potravinami, v aktu nevyprovokovaného bezpráví. Moqtada al-Sadr právě teď bojuje proti americkým silám, protože se slovy George Bushe rozhodl, že „nedovolí demokracii vzkvétat, použije sílu“.
Pravda je poněkud jiná. Fallúdža, i když silně sunnitská Arabka, byla stěží v Saddámově kapse. Jeho imámové se dostali do problémů, protože odmítli uposlechnout jeho příkazů, aby ho osobně chválili během modliteb. Mnoho obyvatel byli salafisté (wahhábismus je podmnožinou salafismu), skupina vytipovaná pro politické pronásledování Saddámem.
Ve skutečnosti během války nebyla Fallúdža ohniskem odporu. Její obrat k odporu začal 28. dubna, kdy američtí vojáci zahájili palbu na skupinu 100 až 200 pokojných demonstrantů a zabili 15. Tvrdili, že střelbu opětují, ale Human Rights Watch to vyšetřovala a zjistila, že díry po kulkách v oblasti byly nekonzistentní. s tímto příběhem – a navíc každý irácký svědek tvrdil, že dav byl neozbrojený. O dva dny později byli zabiti další tři demonstranti.
Tyto incidenty způsobily, že se mnoho lidí v této oblasti připojilo k odboji a vytvořilo své vlastní skupiny (viz rozhovor s jednou v San Francisco Chronicle zde — http://sfgate.com/cgi-bin/article.cgi?file=/c/a/2003/10/07/MN953.DTL&type=printable).
Násilí tam a zpět a častá opatření kolektivního trestu uvalená na ty dva z něj rychle udělaly místo kypící hněvem proti okupaci – v ještě větší míře než jiná místa.
Nejnovější incident, při kterém čtyři žoldáci z Blackwater Security, společnosti tvořené bývalými Navy Seals (lidé z Blackwateru plní mnoho stejných funkcí jako vojáci v Iráku a zapojují se do bojů), nevznikl ve vzduchoprázdnu. Ve skutečnosti jen týden předtím američtí mariňáci podnikli těžké nálety na Fallúdžu a zabili nejméně sedm civilistů, včetně kameramana. Obyvatelé o tom mluvili jako o důvodu útoku na obyvatele Blackwater a hrůzné podívané, která následovala.
Vzhledem k nedávným bojům ve Fallúdži, ohraničující město, ve kterých bylo zabito 12 příslušníků námořní pěchoty, dva další vojáci a nejméně 66 Iráčanů, není šance se v dohledné době dostat z této cesty.
CPA však nebyla spokojena s tímto masivním problémem se sunnity a rozhodla se ve stejnou dobu bojovat se šíitskými stoupenci Moqtada al-Sadra.
Ať už jsou al-Sadrovy názory na demokracii jakékoli, Bushovo tvrzení, že zahájil toto násilí, aby demokracii vykolejilo, je směšné. Za prvé, přes veškerou al-Sadrovu ohnivou rétoriku, on a jeho stoupenci se vždy zastavili před otevřeným násilím proti okupačním silám. Za druhé, incidentem, který urychlil celé toto kolo násilí, bylo uzavření jeho novin al-Hawza, očividně nedemokratický čin. Ve skutečnosti nebyly noviny uzavřeny pro přímou obhajobu násilí, ale jednoduše pro sdělení jednoho očitého svědka tvrzení, že údajný bombový útok na auto, který zabil mnoho dobrovolníků pro nové irácké obranné síly, byl ve skutečnosti proveden letadlem (a tedy Spojenými státy).
Obecně platí, že neexistuje rychlejší způsob, jak Iráčana rozesmát, než mluvit o tom, jak Spojené státy přinášejí zemi svobodu nebo demokracii. Je standardní, když mluvíme o nejnovějším problému, který Američané způsobují, říkat posměšně: "To je svoboda." Když jsem se na Bushova tvrzení zeptal Rasoola Gurawiho, mluvčího kanceláře al-Sadra v Thawře, slumu se dvěma miliony obyvatel, který je možná nejsilnější základnou podpory al-Sadra, řekl: „Toto je demokracie? Útok na pokojné demonstrace?
Zabíjet lidi a ničit budovy?"
Vzhledem k tomu, že okupace současně ztrácí kontrolu v Basře, Nadžafu, Kerbale, Nasiriyah, Kufa, Kut, Diwaniyah a v Thawře, Shuale a Kadhimiyah v Bagdádu, Bremer a Bush trochu ustoupili. Místo toho, aby chtěli al-Sadra pro jeho politickou roli, nyní říkají, že je hledaný v souvislosti s vraždou šíitského duchovního Abdula Majida al-Khoei loni v dubnu. A skutečně, jedním z dalších urychlujících faktorů nedávného násilí bylo zatčení Mustafy Yacoubiho, předního Sadrova pobočníka, za stejnou vraždu. Dokonce tvrdí, že to s nimi nemá nic společného – zatykač vydal irácký soudce, který jednal nezávisle.
Toto vysvětlení se tady nikomu moc daleko nedostane. Již bylo odhaleno, že soudní příkazy byly napsány již dávno a zůstaly nevyužity až do správného času. Ve skutečnosti, tvrdil Gurawi, irácký ministr spravedlnosti veřejně prohlásil, že nemá žádné informace o Sadrově nebo Yacoubiho zapojení s al-Khoei a že je nechce irácká vláda.
Ať už je to jakkoli, militaristická reakce a prázdná rétorika administrativy nepřinesly žádným Iráčanům ledy a je jisté, že jen zhorší situaci, která se Spojeným státům již vymkla kontrole.
Ačkoli se zdá, že situace s Fallúdžou byla většinou náhodná (taková, která byla nevyhnutelná při neustálých potyčkách), zdá se, že náznaky naznačují, že krok proti al-Sadrovým lidem byl záměrně načasován. Pokud ano, byl to pravděpodobně pokus vytlačit ho z politické sféry před symbolickým „převodem suverenity“ 30.
Obrátilo se to tak, jak to mohl předvídat každý, kdo sám čte noviny, místo aby si je nechal vysvětlovat poradci. Když byli včera v bagdádské čtvrti Kadhimiyah zabiti tři američtí vojáci, bylo to jasné znamení. Ačkoli příznivci al-Sadra jsou pravděpodobně většinou v Thawře a velmi početnou menšinou v Shuale, jeho vliv byl v Kadhimiyah vždy zanedbatelný.
I když násilí, které vypuklo, je právě teď hlavní zprávou, v jistém smyslu to není skutečný příběh. Zabití více než 100 lidí za posledních deset dní je tragédií, ale i každodenní život za okupace.
Lidé v šíitských slumech v Bagdádu, kteří nyní zuřivě vzdorují Američanům, Saddáma s vášní dodnes nenávidí. Trpěli jeho represemi a také trpěli zanedbáváním, zejména v rámci sankcí – vzácné zdroje a opravy šly do politicky výhodnějších oblastí. Když Spojené státy převzaly moc, očekávaly velké zlepšení.
Shaykh Sadun al-Shemary, bývalý člen irácké armády, který se účastnil povstání v roce 1991 a nyní mluvčí organizace al-Sadr v Shuale, mi řekl: „Věci jsou úplně stejné jako za Saddámovy doby – možná ještě horší.“
To je vše, co potřebujete vědět o okupaci Iráku.
Rahul Mahajan je vydavatelem weblogu Empire Notes (http://www.empirenotes.org) a v současné době píše a bloguje z Bagdádu. Jeho poslední knihou je „Full Spectrum Dominance: U.S. Power in Ireland and Beyond“. Je k zastižení na [chráněno e-mailem]
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat