Bylo léto téměř před půl stoletím, když jsem nasedl do té dodávky Volkswagen a začal svou cestu napříč zemí s Peterem, přítelem fotografem. Oficiálně jsem to dělal jako reportér pro malou zpravodajskou službu v San Francisku, když jsem byl vyslán, abych ovlivňoval náladu národa v politicky napjatém okamžiku. Vietnamská válka se všemi domácími protesty a nepokoji právě končila. Severovietnamští vojáci by brzy vstoupili do Saigonu, hlavního města Jižního Vietnamu; prezident Spojených států, Richard Nixon, byl poté uvězněn v eskalujícím skandálu zvaném „Watergate“.
A tady byla ta zvláštní věc. Také jsem se cítil v pasti. Svým způsobem jsem se cítil ztracený. Jak jsem tehdy řekl (a to by mělo mít známý zvuk, i když jsem v roce 1973 odkazoval pouze na televizní verzi zpráv): „Ta obrazovka mi pronásledovala život. Nějak jsem to chtěl rozbít a objevit nové, lidštější referenční body, skutečné těžiště.“ Měl jsem nutkání vypadnout z toho mého světa a udělat vše americkou věc Věc s Jackem Kerouacem: jít „na cestu“.
A tak jsme se s Peterem vydali na onu slavnou americkou cestu, cestovali jsme od kempů k restauracím rychlého občerstvení, karnevalu uprostřed k Old Faithful, jen abychom se ocitli v pasti toho, co jsem nazval „rostoucí korporační kontrola nejen nad lidmi v práci, ale na dovolené, ve volném čase." Přistihl jsem se, že dělám rozhovory a on fotografuje to, co jsem si myslel, že je „populace dezorientovaných nomádů“ – většinou Američané z nižší střední třídy a dělnické třídy, zmatení a rozzlobení, „odstrčení“, jak jsem tehdy napsal, „sílami, o nichž mají pocit, že jsou mimo jejich kontrolu“. Ukázalo se, že jsme byli úplně na cestě někoho jiného.
V Milwaukee se k nám připojila Nancy, která se později stala mou ženou, a pak trávili týdny sledováním těch až příliš neromantických dálnic (bez Jacka Kerouaca v dohledu) a zpovídali každého, kdo by s námi mluvil. Nakonec se pokus 29letého mladíka osvobodit se od vlastního života, zjistit, „kde (nebo zda) zapadám do americké společnosti“, se stal mou první knihou, Beyond Our Control: Amerika v polovině sedmdesátých let. Když se na to zpětně podívám, kniha o naší podivné cestě do země reorganizované pro věčnou spotřebu a blahobytu obřích korporací se stala mým vlastním – jak bych to pak nazval – „dokumentem snů vykopaným z naší nedávné minulosti“.
A ano, i před tak dlouhou dobou to byl již neklidný okamžik v neklidné zemi. Musím ale přiznat, že jsem se na to nedíval Mimo naši kontrolu za několik let, až do chvíle, kdy jeden přítel nedávno našel kopii, přečetl si ji a poslal e-mail, přičemž mi citoval můj vlastní starověký text, abych poukázal na to, jak děsivě relevantní to stále bylo, jak – v jistém smyslu – trumpovské části té Ameriky již byly v roce 1973 .
Zdůraznil zejména rozhovor na konci této knihy s „Frankem Nelsonem“ – všechna jména jsem změnil, takže kdo teď ví, jaké bylo jeho skutečné – o kterém více za chvíli. Ta zpráva mě zaskočila. Zapomněl jsem na všechny ty Franky Nelsony a možná i na Toma Engelhardta, který s nimi tak dávno dělal rozhovor.
A tak jsem zvědavý na to své dávno ztracené já a na svět, který jsem tehdy obýval, vzal jsem tu starou knihu a znovu si ji přečetl, abych potkal mladého Toma Engelhardta na cestě v jiném americkém vesmíru. A jak divná se ukázala ta cesta zpět do mé vlastní – a naší – minulosti.
Pravý vítr ženoucí z pláně
Takže, pokud máte trpělivost na trochu cestování časem, vraťte se se mnou do července 1973 a dovolte mi, abych vám řekl o Franku Nelsonovi, kterého jsem potkal na stopě v Yellowstonském národním parku s jeho ženou a třemi dětmi. Byl to „odpovědný, sympatický rodinný muž“, který – bez ohledu na to, jak moc jsem na něj tlačil – „žádnou vizi lepší budoucnosti“. Instalatér a odborový stevard z Clevelandu a také předseda odborového vyjednávacího výboru ve své továrně mi hrdě řekl: „Celý život jsem se skutečně věnoval dělnickému hnutí a věřím v něj.“
Přesto už tehdy mluvil o rostoucím „konzervativním přístupu“ odborového hnutí a možnosti, že bude zničeno, jak se domníval, „záležitostí ras“. Byl zjevně jak antisemita, tak rasista. („Být bílý, preferoval bych pokračující nadvládu bílé rasy místo této homogenizace, která přichází.“) A když se mnou diskutoval o tom, co cítil jako rostoucí americkou krizi, řekl mi také, že „vaši liberálové věří v jeden svět vláda... a vaši konzervativci“ – za které se jasně domníval – „věří především v Ameriku, americkou nadvládu“.
A pamatujte, tohle byl červenec 1973, ne červenec 2019. Byla to Amerika Richarda Nixona, ne Donalda Trumpa.
Frank a jeho žena Helen byli otevření, povídali si a byli tak potěšeni zážitkem z rozhovoru, že mi dala jejich adresu a požádala mě, abych jim poslal kopii všeho, co jsem napsal. Jinými slovy, neřekl nic, o čem by cítil, že je mimo rozsah slušnosti. Moje reakce, když jsem ho opustila, byla: „Tento rozhovor mi připadal jako crescendo, ke kterému se postupně utvářely střípky našeho výletu.“
Jak jsem v těch týdnech rozhovorů zjistil, Nelson, stejně jako mnoho dalších na té prázdninové smyčce, byl až po okraj naplněn napůl vyřčenými a nevyřčenými obavami z budoucnosti, ve které, jak jsem to tehdy řekl, „[korporace] posunovači přežijí, možná i vydělají. Jsou to tito lidé, se kterými jsme mluvili, obrovská masa prostředních lidí, kteří se sotva dostali na špičku v systému, kteří budou odříznuti na kolenou. A protože jsou napojeni [na ten systém], nevědí, co mají dělat.“
Potom jsem přemýšlel o Nelsonovi (a jemu podobných, které jsme potkali), dodal:
„Dalším krokem Franka Nelsona však může být ven z této pasivity a jít do ulic… Motivace, frustrace, hněv tam jsou. Objevuje se dokonce nová ideologie, ideologie rasy a nacionalismu. Chybí jen ten správný vítr, který se žene z pláně, kombinace sil na vrcholu společnosti ochotná mobilizovat Franka Nelsona.
„...Potápějící se lidé obvykle nemají ostrou analýzu reality. Jediné, co požadují, je slib, že jejich těžce vydobytý pocit postavení nezmizí; a vysvětlení, jakékoli vysvětlení, na kterém mohou vkládat své naděje. Americká společnost zanechává lidi tak zmatené a realitu tak nesourodou, že téměř jakýkoli vzorec, který předstírá, že dává dohromady kousky a apeluje na to, co lidé považují za svůj vlastní zájem, se může ukázat jako přijatelný.
Na těchto stránkách jsem již zmínil Německo z éry Výmaru – okamžik, tedy před nástupem Hitlera k moci – a pak jsem dodal:
„V Německu ve třicátých letech fungoval vzorec antisemitismus, antikomunismus a zuřivý nacionalismus v kombinaci s plnou zaměstnaností a návratem k domácí stabilitě. Pokud je nějakým kritériem Franka Nelsona, vzorec se zde nemusí o tolik lišit... Nacionalismus by klidně mohl být praporem, pod kterým přijdou boje a nevyhnutelné oběti, a závodit s strašidly, jako byli Židé v Německu. Identifikovatelní (černí) chudí jsou pro Franka Nelsona symbolem toho, co musí ztratit, co by se mu mohlo vyrvat z rukou. A bude se proti tomu bránit, i když se k tomu bude muset spojit s ‚židy a bohatými pohany‘.
"Frank Nelson a miliony dalších Američanů jsou připraveni na sběr, pokud skupina na vrcholu vidí v úrodě zisk."
Vítejte v extrémnějším světě
V době Donalda Trumpa, Hrdý kluciA Wolverine Watchmen, hodně z toho by vám mělo připadat podivně povědomé. Pokud však mé zpravodajství bylo nějakým způsobem prorocké, musím přiznat, že jsem si to celé ty roky neuvědomoval – až když mi napsal můj přítel. Přesto by mělo být při zpětném pohledu zřejmé, že jakkoli se současný okamžik může zdát bizarní, nepřišlo to z čista jasna, ani slabě. Jak to mohlo být?
Ostatně ani Donald Trump nepřišel z čista jasna. Na začátek, jen pár měsíců poté, co jsem se vrátil do San Francisca z toho našeho výletu na běžkách, udělal jeho první vystoupení na přední straně New York Times. Bylo mu 27, byl o dva roky mladší než já a už byl prezidentem Trump Management Corporation. Titulek, odstíny budoucího Donalda a bílého nacionalismu, který ho provázel, zněl: „Major Landlord obviněn z Antiblack Bias in City.“ Ministerstvo spravedlnosti tehdy obvinilo jeho otce Freda a něj z toho, že odmítli „pronajímat nebo vyjednávat o pronájmu ‚kvůli rase a barvě‘“ v budovách, které tehdy vlastnili a spravovali. A jeho první slova o těchto obviněních citovaná v tomto dokumentu byla, dost správně: „Jsou naprosto směšné... Nikdy jsme nediskriminovali a nikdy nebudeme.“ Samozřejmě že ne! A co od té doby na našem celoamerickém světě není stále více, směšně Trumpovější?
Když se nad tím zamyslíte, s ohledem na ten okamžik v roce 1973 by si Trump sám mohl být přestaven jako nějaká extrémní kombinace Richarda Nixona (muž s vlastní odhalovací pásky stejně jako Donald) a George Wallace. Rasistický guvernér Alabamy a kandidát třetí strany roku Nixon proklouzl Demokrat Hubert Humphrey, který poprvé vyhrál Bílý dům, Wallace byl muž nejlépe známý pro formulaci „segregace nyní, segregace zítra, segregace navždy“.
Nixon převzal prezidentský úřad v roce 1968 a znovu v roce 1972 se svou vlastní formou rasismu, „jižní strategií“, poprvé propagovanou republikánským prezidentským kandidátem Barrym Goldwaterem v roce 1964 (a poté nazvaný mnohem lichotivěji: „Operace Dixie“). Rasově zakódovaným a výrazně nacionalistickým způsobem Nixon přivedl jižní bílé v bývalých demokratických baštách Jihu definitivně do republikánského stáda. V roce 1980 by Ronald Reagan nepřemýšlel dvakrát o zahájení vlastní prezidentské volební kampaně projevem o „právech států“ (tehdy ještě kódovým výrazem pro segregaci) poblíž Philadelphie ve státě Mississippi, jen míle od hliněné přehrady, kde zavraždili tři občanská práva. dělníci byli nalezeni pohřbeni v roce 1964. A v uplynulých letech se také Republikánská strana vydala (tak říkajíc) na jih a stala se forma neliberality to bylo i v Nixonově éře dostatečně nápadné.
Do roku 2016 se tato jižní strategie samozřejmě stala něčím více jako národní strategií v (kočička-popadat) rukou Donalda Trumpa.
Mezitím korporatizace země, kterou jsme s Peterem, Nancy a já cestovali, již byla v plném proudu. Zároveň se v těch letech začal projevovat nový druh celoamerické nerovnosti. Dnes, kdy první miliardář v Bílém domě a další miliardáři, dokonce i uprostřed pandemie, pokračují udělat absolutní mátu zatímco tolik Američanů trpí, nerovnost, která Franka Nelsona a jeho vrstevníky tak zoufale znepokojovala, se nikdy nepřestala zvyšovat ohromující úrovně.
Věřte, že i kdyby Donald Trump musel 20. ledna 2021 opustit Oválnou pracovnu, stále budeme v jeho Americe. A 47 let po mé dlouhé, podivné cestě, myslím, že vám mohu zaručit jednu věc: nebýt pandemie, která má tuto zemi v dosahu a tolik z nás smetla z jakékoli cesty, nějaký mladý reportér, bláznivý a nešťastný, stále by byl schopen vydat se na „silnici“ jednadvacátého století a najít spoustu aktualizovaných verzí Franka Nelsona (překvapivé množství z nich by mohlo být dobře vyzbrojený a naštvaný).
Vítejte v Americe! Není pochyb o tom, že tak dlouho poté, co jsme Peter, Nancy a já cestovali tou nepříliš otevřenou cestou, jsou naše životy a tato země mimo naši kontrolu.
Když jsem psal o lidech, se kterými jsem tehdy dělal rozhovory (o kterých jsem – s jedinou inspirativní výjimkou ředitele muzea, kterého jsem potkal v Twin Falls v Idahu – nevěděl jsem nic víc), řekl jsem: „Nepochybuji o tom, že mě mají rádi, stále zdráhavě míří k budoucnosti, která způsobí, že léto 1973 bude skutečně neskutečné a nechá nás všechny přemítat: Mohl život někdy skutečně být takový?
V Americe Covid-19 se západním pobřežím stále hoří, Colorado v historické plameny, je záznam 11 bouře, které v této hurikánové sezóně zasáhly pobřeží Mexického zálivu i jinde, a stoupající horko všeho druhu všude, ani na vteřinu nevěřte, že fráze „mimo naši kontrolu“ nemůže v příštích desetiletích získat nový význam.
Vítejte v extrémnější verzi světa, který jsme s Frankem Nelsonem obývali již v roce 1973.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat