Blahopřejeme některým předním představitelům labouristů, kteří tak učinili začal objevovat některé 19th Návrhy století na politické reformy. Proporcionální zastoupení, decentralizace ze středu, zrušení Sněmovny lordů: několik vysokých labouristických politiků nyní podniká radikální krok a odvažuje se uvažovat o těchto „radikálních“ inovacích. I když proti 19 nic nemámth Století řešení pro naše 18th Století vláda, bylo by příliš žádat, s rizikem, že tyto smělé průkopníky uvrhneme do mdlob, aby také mohli začít zkoumat nějaké novější myšlenky?
Bez ohledu na to, který podlézač porazí ostatní podlézačky, aby se stal příštím premiérem, nadřízená moc bude opět udělena někomu, kdo by se k ní neměl dostat. Ale i kdyby měli přední kandidáti na místo Borise Johnsona křídla a svatozáře, stejně by nám nemohli dobře vládnout. Společnost je složitý systém a složité systémy nelze nikdy rozumně a benevolentně ovládat z centra. Centralizovaný, hierarchický systém znamená koncentrovanou moc a koncentrovaná moc upřednostňuje koncentrované bohatství. Systémy, jako je ten náš, jsou pro miliardáře a jejich mediální impéria snadno kooptovatelné.
Lidské nutkání převzít zpět kontrolu, hlasitě slibované vládami, které udělaly opak, je skutečné. V mnohem větší míře, než bylo dovoleno v naší zaznamenané historii, by nám mělo být dovoleno řídit si vlastní životy.
Jinými slovy, možná je čas znovu objevit Murraye Bookchina. Bookchin, který zemřel v roce 2006, byl americký slévač, automobilový dělník a správce obchodu, který se stal profesorem v oboru, který pomáhal rozvíjet: sociální ekologii. I když byl často spojován s anarchismem, na konci svého života tuto tradici porušil. Svou politickou filozofii nazval komunalismem.
Jeho spisy na toto téma vyšly posmrtně v knize s názvem Příští revoluce. Nečetli byste to pro radost. Jeho styl je přísný, neohrabaný a upovídaný, bez vřelosti a humoru. Ale jeho myšlenky jsou mocné.
Dělá zásadní rozdíl mezi státnictvím a politikou. Vidí stát jako sílu k nadvládě a státnictví jako prostředek, kterým se udržuje. Politika je naproti tomu „aktivním zapojením svobodných občanů“ do jejich vlastních záležitostí. Vidí obec (vesnici, město nebo město) jako místo, kde jsme poprvé unikli z kmenového a farního řádu a začali zkoumat naši společnou lidskost. Toto je aréna, ve které se nyní můžeme vyhnout nadvládě a vytvořit „skutečně svobodnou a ekologickou společnost“.
Na rozdíl od klasických anarchistů navrhuje strukturovaný politický systém, postavený na většinovém hlasování. Začíná lidovými shromážděními, svolanými v opozici vůči státu, otevřeným pro každého z okolí, kdo se chce připojit. Jak se tvoří více shromáždění, vytvářejí konfederace, jejichž pravomoci nejsou přeneseny dolů, ale delegovány nahoru. Shromáždění vysílají delegáty, aby je zastupovali na konfederačních radách, ale tito lidé nemají žádné vlastní pravomoci: mohou pouze předávat, koordinovat a spravovat rozhodnutí, která jim byla předána. Mohou být svými shromážděními kdykoli odvoláni. Nakonec v jeho vizi tyto konfederace vytlačují státy, se kterými soutěží.
Vidí, že shromáždění také postupně získávají kontrolu nad klíčovými prvky místní ekonomiky. Občanské banky by financovaly nákupy pozemků a podniky vlastněné komunitou. Cílem je časem nahradit nejen státnické, ale i ekonomické panství.
Bookchinův komunalismus je hlavní inspirací v autonomní region v severovýchodní Sýrii široce známé jako Rojava. Poté, co místní lidé porazili teroristy z ISIL a syrská vláda stáhla své jednotky, aby bojovala v občanské válce jinde, Rojavané využili příležitosti budovat vlastní politiku. Mimořádně pod obtížné okolnostivytvořili místo, kde mají lidé větší svobodu a kontrolu než kdekoli v okolních regionech. V žádném případě to není dokonalá republika, ale její lidé učinili Bookchinovy myšlenky tak, aby fungovaly do té míry, do jaké mnozí věřili, že je to nemožné.
Zdá se, že to je rys deliberativní, participativní demokracie: v praxi to funguje lépe než teoreticky. Mnoho překážek, které si kritici představují, se rozpustí, když se lidé transformují procesem, do kterého se zapojují. Klasickým příkladem je participativní rozpočet v Porto Alegre v jižní Brazílii. Během svých vrcholných let (1989-2004), než byla omezena nepřátelštější místní vládou, změnila život města. Korupce byla téměř odstraněna, lidské blaho a veřejné služby výrazně zlepšila. Rozhodnutí učiněná lidovými shromážděními byla zelenější, spravedlivější, moudřejší a distributivnější než rozhodnutí městské správy.
Proč to funguje lépe, než si dokážeme představit? Možná proto, že nás současný systém nadvlády přesvědčuje o naší vlastní neschopnosti. Nutí nás soutěžit, když bychom měli spolupracovat na řešení našich společných problémů. Hrozné kulturní války rozdmýchané vládami a médii a vedené mezi lidmi s podobnými socioekonomickými zájmy jsou umožněny naším vyloučením ze smysluplné moci: nemáme příležitost se navzájem kreativně zapojit do budování lepších komunit. Disempowerment nás odlišuje. Sdílené, rovnocenné rozhodování nás spojuje.
I tak nevidím Bookchinovy recepty jako všelék. Nevěřím, že se adekvátně zabývá problémy globálního kapitálu, globálních dodavatelských řetězců, obrany proti agresivním státům nebo potřebou globální akce v globálních krizích. Ale přinejmenším můžeme vytvořit enklávy demokracie v krajině nadvlády. Jakmile se projeví výhody skutečné, participativní demokracie, více lidí se bude divit, proč ji nemohou mít. Vzhledem ke zjevnému posunu směrem k celospektrálnímu institucionálnímu kolapsu ve Spojeném království je těžké pochopit, jak bychom my, lidé, mohli v mnoha zásadních otázkách dělat horší práci než stát.
Říká se nám, že státy a nadvláda, kterou ukládají, ať jsou jakkoli nefunkční a destruktivní, jsou nevyhnutelnou a nenahraditelnou formou lidské organizace. Bookchin a ti, které inspiroval, nám pomáhají toto tvrzení zpochybnit.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat