Téměř vždy je to špatná zpráva, když jsou u moci armády. V Egyptě je armáda rozhodující silou od roku 1952. Nedávná bída egyptskou armádou prezidenta Mohameda Mursího nebyla státním převratem. Člověk proti sobě nemůže spáchat státní převrat. Stalo se jednoduše to, že armáda změnila způsob, jakým vládla Egyptu. Na krátkou dobu armáda dovolila Muslimskému bratrstvu činit některá omezená státní rozhodnutí. Když začali mít pocit, že kroky Morsího vlády by mohly vést k výraznému nárůstu moci Muslimského bratrstva na úkor egyptské armády, generál Abdel Fattah el-Sisi rozhodl, že už toho bylo dost, a jednal nemilosrdně, aby zvýšil den... dnešní moc armády.
Armády u moci jsou obecně vysoce nacionalistické a velmi autoritářské. Z hlediska světové ekonomiky bývají velmi konzervativními silami. Kromě toho vyšší důstojníci nejenže umožňují armádě mít přímou podnikatelskou roli, ale mají také tendenci využívat svou vojenskou sílu jako způsob osobního obohacení. Tak tomu bylo jistě po většinu času od převzetí přímé moci egyptskou armádou v roce 1952 – nebo řekněme, přinejmenším od roku 1952.
Je možné, aby armády hrály progresivní roli v národní a světové politice? Ano, jistě. Někdy je nacionalismus armády vede k tomu, že se hlásí k antiimperialistické linii v geopolitice a populistické roli při podpoře potřeb spodní vrstvy. To byl případ počáteční role Gamala Abdel Nassera. Progresivní populismus je však nepřirozený pro armády, pro které je obtížné zapojit se do procesu vyjednávání, který to nutně vnitřně zahrnuje. A progresivní populismus vede k ochotě vnutit názory armády sousedním zemím, čímž podkopává právě to, co bylo progresivní v jejich geopolitických postojích. To platilo o Násirovi stejně jako o Napoleonovi.
Co je na zásahu egyptské armády proti Muslimskému bratrstvu zajímavé, je reakce, kterou vyvolal v zemi i mimo ni. Nejprve si pamatujte, že než v roce 2011 začalo na náměstí Tahrir počáteční povstání proti Husnímu Mubarakovi, Muslimskému bratrstvu se podařilo získat omezenou roli v politickém životě (malá menšina křesel v zákonodárném sboru a určitá omezení jeho represe) tichým jednat s Mubarakovým režimem, což znamená s armádou.
Takže když obyvatelstvo začalo proudit na náměstí Tahrir a požadovalo změnu, ani armáda, ani Muslimské bratrstvo je příliš nepodporovaly. Když se však zdálo, že se lidové povstání rozjíždí, jak armáda, tak Muslimské bratrstvo se rychle rozhodly se k němu připojit, aby ho zkrotily přivlastněním. A když druhé kolo v prvních prezidentských volbách omezilo výběr na volbu mezi Mursím a bývalou vůdčí postavou Mubarakova režimu, jak sekulární levicoví a centrističtí voliči, tak armáda zvolili Morsího, což mu umožnilo s malým náskokem vyhrát.
Když se Mursí rozhodl přistoupit k zavedení nové ústavy s rozhodně muslimským sklonem, sekulární voliči se vrátili na náměstí Tahrír, aby ho odsoudili. Armáda se k nim znovu přidala, aby měla situaci pod kontrolou. A sekulární voliči nyní fandili právě té armádě, kterou před dvěma lety odsuzovali.
Politická situace je jednoznačná. Jak Muslimské bratrstvo, tak egyptská pravice (síly, které Mubaraka dlouho podporovaly) disponují dostatečným počtem voličů, takže jakékoli přiměřeně čestné volby umožní jednomu nebo druhému zvítězit. Sekulárních sil – mnohonásobných socialistických stran a středostavovských centristů, jejichž vůdčí postavou je v současnosti Mohamed el-Baradei, je příliš málo. Nakonec musí spojit síly s jedním nebo druhým, přičemž ve skutečnosti nechtějí ani pravici, ani Muslimské bratrstvo. A egyptští salafisté se připojili ke koalici proti Morsímu v naději, že tím posílí svou vlastní ruku mezi muslimskými aktivisty.
Ve zbytku světa jsou nadšenci pro akce armády zvláštní partou: Izrael, Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty, Rusko, Alžírsko a Maroko a pravděpodobně i Bašár al-Asad. Těmi nešťastnými jsou Hamas, Ennahda v Tunisku, Turecko a Katar. Pokud jde o Spojené státy (stejně jako západní Evropa), prohrávají, kdo vyhraje, a staly se irelevantními.
Pro Izrael představoval Mursí hrozbu, zatímco egyptská armáda zachová relativní uvolnění. Pro Saúdskou Arábii představovalo Bratrstvo jejich velké soupeře v arabském světě. Pro al-Asada bylo Bratrstvo velkými zastánci Svobodné syrské armády. Alžírsko i Maroko tvrdě pracují na omezení islamistických sil, a proto je třeba tleskat Mursího pádu. Pro Rusko pravděpodobně pád Mursího nezaručuje žádný zásadní posun v geopolitice regionu, což si Rusko přeje.
Pro Turecko (stejně jako pro Ennahdu v Tunisku) pád Mursího podkopává argumenty pro „umírněnou“ islámskou vládu. Pro Katar oslabuje pád Mursího jejich ruku v boji se Saúdskou Arábií.
Americká vláda chce především stabilitu v regionu. Bylo připraveno spolupracovat s Morsím, bude-li to nutné. Ta má dlouhodobě nejužší možné vazby s egyptskou armádou. Pokoušel se mezi nimi kolísat a urážet obě strany, stejně jako neokonzervativci a zastánce lidských práv ve Spojených státech.
Jediný předpokládaný vliv USA na Egypt – jeho finanční pomoc, z níž jde 80 % armádě – nelze použít. Za prvé, Saúdská Arábie a Emiráty už poslaly více peněz, než dávaly Spojené státy. A za druhé, vláda USA potřebuje egyptskou armádu více než naopak. Egyptská armáda ráda nakupuje její vybavení ze Spojených států. Ale pokud je od toho odříznuta, může najít vybavení jinde. Americká vláda potřebuje egyptskou armádu pro práva na přelet, zpravodajskou pomoc, ujištění o zajištění s Izraelem a mnoho dalších věcí, za které neexistuje žádná náhrada. Obama je tedy zredukován na symbolická gesta bez zubů.
Egyptská pravice zvítězila, egyptská levice prohrála (i když si to zatím neuvědomuje) a Muslimské bratrstvo přejde do ilegality, ze které se ještě může znovu vynořit, posíleno.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat