Nová studená válka, která probíhá od přelomu století, nevyvažuje antagonistické socioekonomické a politické systémy jako studená válka ve druhé polovině 20.th století. Nároky na opak jsou pouze projevy stranictví v probíhající globální konfrontaci.
Stoupenci geostrategického Západu a NATO tak prohlašují, že jde o konflikt mezi demokracií a autoritářstvím, zavírají oči před skutečností, že několik chráněnců a spojenců Západu jsou autoritářské režimy a že krajní pravice pokročila na samém srdce západní aliance, včetně samotných Spojených států, kde předchozí prezident patřil ke krajní pravici.
Na druhé straně zastánci Ruska ve válce na Ukrajině tvrdí, že bojuje proti západním imperialistickým zásahům, což je tvrzení, které předpokládá, že Rusko má posvátné imperialistické právo na národy, které si historicky podrobilo, ať už za carismu nebo za stalinismu.
Pravdou je, že nová studená válka se více podobá období napětí a globálního soupeření, které předcházelo první světové válce a postavilo proti sobě stejně imperialistické mocnosti. Washington byl naprosto šťastný, že může podporovat kapitalismus v každém z Ruska a Číny a vycházet vstříc autoritářství, nikoli ho podporovat jako v případě Borise Jelcina v Rusku, pokud to sloužilo jeho zájmům.
Proti těmto státům se to neobrátilo, když se staly více autoritářskými, ale když odmítly zůstat omezeny na podřízený stav. Ještě před několika lety vyjadřoval Vladimir Putin přání vstoupit do NATO. Stal se nelítostným odpůrcem Aliance, teprve když si uvědomil, že její expanze na východ, i když má dveře před Ruskem pevně zavřené, byla postavena na postulátu, že Rusko je atavistickým potenciálním nepřítelem Západu.
Stejně jako jediný skutečný antiimperialismus během první světové války byl ten, který stejně odmítal obě imperialistické strany, jediný konzistentní antiimperialismus v současnosti spočívá ve stejném odmítnutí obou stran nové studené války. To však ani v nejmenším neznamená neutrální postoj k ruské invazi na Ukrajinu: žádný antiimperialista nemůže zůstat neutrální v situaci, kdy je podřízený národ napaden imperialistickou mocností. Solidarita s oběťmi imperialistických agresí je základní povinností antiimperialistů.
Rovnocenný odpor vůči oběma stranám nové studené války znamená, že solidarita s Ukrajinou musí zůstat omezena na hranice jejího práva na sebeobranu. Ukrajina má právo bojovat, aby odrazila pokračující invazi na své území, a tudíž právo získat vhodné obranné prostředky. Nejrozporuplnější postoj k probíhající válce je skutečně ten, který předstírá, že podporuje právo Ukrajiny na sebeobranu, ale staví se proti jejímu právu získat prostředky, které jsou pro tento účel nepostradatelné.
Antiimperialistická solidarita s Ukrajinou však také znamená opozici vůči přeměně ukrajinského odporu vůči agresi na snahu způsobit strategickou porážku ruskému imperialismu jménem západního imperialismu. To není v nejlepším zájmu ukrajinského lidu, protože by si to od nich vyžádalo obrovskou daň, která je mnohem větší než to, co již utrpěli. Antiimperialistická solidarita s Ukrajinou se proto musí postavit proti eskalaci současné války z války sebeobrany ve strategický útok na Rusko, vyžadující dodávku proudových stíhaček a raket dlouhého doletu na Ukrajinu. Bidenova administrativa dosud odmítla překročit tuto hranici, navzdory tlaku ukrajinských nacionalistů a západních válečných štváčů. Nezbývá než doufat, že se toho sebeomezení bude držet.
To znamená, že bez návratu k OSN a jejím zásadám nemůže být spravedlivé a mírové urovnání probíhající války. Dvanáctibodový plán, který Čína oznámila 24. února, znovu potvrzuje princip Charty OSN „suverenitu, nezávislost a územní celistvosti všech zemí“. Místo toho, aby uchopil ruku, kterou Peking takto nabídl, aby společně pracovali na urovnání založeném na OSN, Washington okamžitě odmítl čínský postoj v souladu se zvýšeným protičínským postojem, který přijal od prezidentství Donalda Trumpa. Ukazuje se tedy, že Bidenova administrativa – i když dosud nechtěla využít Ukrajinu ke strategické ofenzivě na Rusko – se spokojila s jejím využitím k opotřebovací válce se svým ruským rivalem.
Důslední antiimperialisté musí spojit svou podporu práva Ukrajiny na sebeobranu s podporou mírového urovnání probíhající války na půdě OSN. Ti, kdo volají po míru a zároveň jsou proti právu Ukrajiny dostat to, co potřebuje pro svou obranu, ve skutečnosti obhajují její kapitulaci. Historie hojně ukazuje, že „mír“ založený na vojenské převaze jedné strany není ničím jiným než dočasnou pauzou ve vleklém nepřátelství, které generuje konflikt.
Ti, kdo podporují dlouhodobé pokračování války za maximalistické cíle, včetně ukrajinské vojenské obnovy Krymu, ve skutečnosti podporují scénář soudného dne ve jménu práva. Důslední antiimperialisté musí zůstat stejně proti oběma postojům.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat