Ve většině mediálních zpráv o válce – včetně pekla na Středním východě, kde se rýsuje třetí světová válka – je neprozkoumaným předpokladem, že my, čtenáři, jsme diváci, kteří se dívají na to, jak rakety létají (většinou jedním směrem) a Dobro to vede. zase ven se Zlem.
Paradoxně se dobro a zlo zcela shodují alespoň v jedné věci: Jediný způsob, jak se vypořádat s konfliktem, je násilí.
Poslední věc, kterou obě strany chtějí, je, aby to bylo zpochybněno – bez ohledu na to, že jde o nukleární věk a budoucnost samotného života je k mání.
Zvažte tento zvláštní kousek nedávné reportáže v New York Times, s titulkem: "Americko-íránská chybná kalkulace by mohla vést k větší válce, říkají úředníci." Příběh je o možnosti, že se Írán zapojí do izraelského útoku na Gazu. Konfrontace mezi USA a Íránem, v tichosti označovaná jako „větší válka“, by mohla zatáhnout celý jaderně vyzbrojený svět, Východ proti Západu a... . . jejda . . proměnit v Armagedon.
Jak poznamenávají Times s odkazem na americko-íránskou armádu tam a zpět, která (och tak zdvořile) probíhá:
„Představitelé národní bezpečnosti se obávají, že se při útocích typu prsa za oko přepočítají, v kombinaci s přesvědčením obou stran, že druhá strana nechce větší boj, by mohly vyvolat přesně to: regionální konflikt, jen dva roky poté, co Spojené státy skončily 20 let. války na Středním východě a v jižní Asii."
Pokud jde o mě, hlavní myšlenkou příběhu je toto: Válečná hra je mimo lidskou kontrolu! Šťastní z nás se mohou dívat a opékat marshmallow, zatímco to jde, doufat v to nejlepší. Ti nešťastníci se mohou dívat, jak jejich děti umírají v troskách, nebo jim ustřelí hlavu. A pokud „špatná kalkulace uprostřed útoků sýkorka za oko“ vyústí v použití jaderných zbraní, no, škoda. Bylo dobré tě znát. Jsme diváky našeho vlastního zániku.
As Dennis Kucinich uvedl v nedávném rozhovoru s Chrisem Hedgesem: „Máme téměř uzavřený systém, který zaručuje, že budeme pokračovat ve válce. Neexistuje žádná protiváha pro diplomacii nebo mír. To neexistuje.”
Jinými slovy, válka nedělá nic jiného, než že vytváří jistotu další války. A mír není nic víc než občasná pauza, když se bojovníci dobíjejí. A neexistuje žádné oficiální zpochybňování tohoto světa – rozhodně ne Kongresem, rozhodně ne médii. "Takže existuje jen velmi málo hlubokého myšlení," dodal Kucinich.
Můj bože, je to nejlepší z toho, kdo jsme?
Odpověď zní ne, ale abychom našli to nejhlubší a nejrozumnější z myšlení lidstva – uvědomění a soucit – musíme se prohrabat troskami, které válka vytvořila. Vraťme se do Palestiny.
„Nyní více než kdy jindy musíme všichni odmítnout použití násilí k ospravedlnění dalšího násilí. Neměli bychom dovolit, aby nás naše bolest zaslepila před tím, co je nejvíce potřeba: vzájemně zaručenou suverenitou, bezpečností a důstojností pro Izraelce i Palestince.
Slova jsou ta slova Ali Abu Awwad, spoluzakladatel palestinské odbojové organizace Taghyeer (v arabštině „změna“), který byl zatčen jako mladý muž během první intifády spolu se svou matkou, která byla vůdkyní Organizace pro osvobození Palestiny. Uvězněni v oddělených zařízeních se tři roky snažili, aby se mohli vidět. Nakonec zahájili téměř nepředstavitelnou 17denní hladovku, která vyústila v to, že dostal povolení ji navštívit.
"Tohle začalo," napsal v Daily Beast"Moje strastiplná cesta přijetí nenásilí jako cesty k normální budoucnosti pro všechny lidi v této krvácející zemi."
A dodává:
„Jako vůdce na Západním břehu dělám vše pro to, abych toto šílenství ukončil. Do všeho, co jsem v tomto prohlášení řekl, zapojuji místní a mezinárodní lídry. Snažím se se svými kolegy a partnery – lokálně i po celém světě – zaručit podporu rodinám a aktivistům pod úplným uzavřením a rostoucím násilím vůči nim na Západním břehu. Mnoho lidí se dnes řídí svými emocemi a bolestí. Chápu tuto výzvu až příliš dobře. Stejně jako mnoho lidí, kteří se dostali do tohoto konfliktu, jsem roztrhaný na kusy vnitřním bojem mezi mou palestinskou národní identitou a mou příslušností k celému lidstvu.
Těchto pět posledních slov – „moje sounáležitost s celým lidstvem“ – je to, co začíná povznášet Awwad a Taghyeer z pouhého postavení na jedné straně konfliktu. Co když tito představitelé národní bezpečnosti, tak zdůraznění z možných chybných kalkulací při nepochybně nezbytných útocích mezi Spojenými státy a Íránem, pochopili, že patří celému lidstvu? Co kdyby to pochopili političtí vůdci na celé planetě? Co kdyby toto mimořádné povědomí bylo jádrem naší geopolitiky?
Jedna strana předělu není bezpečná a svobodná, pokud nejsou všechny strany bezpečné a svobodné. Známe to – ne? Ale jsme závislí na válce, militarismu a vojenském průmyslovém komplexu. Globálně závislý. Bohatí a mocní nemají ponětí o změně. Třetí světová válka je již v pohybu. Jak řekl Kucinich: „. . . těžiště, které právě teď drží svět pohromadě, se začíná lámat.“
Zde je další jádro pravdy vynořující se z trosek lidstva. Následující slova jsou součástí Charty nenásilí, kterou Taghyeer uvádí: „Minulost nese nezapomenutelná traumata a bolest napříč zemí a mezi generacemi uprchlíků; přesto jsme se rozhodli proměnit oběti v jednání. Chceme být autory naší budoucnosti.“
Autoři naší budoucnosti? Co myslíš? Máme právo podílet se na našem vlastním vývoji?
Robert Koehler ([chráněno e-mailem]), syndikovaný PeaceVoice, je chicagský novinář a editor. Je autorem Odvaha roste silně na raně.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat