Pravděpodobně méně nápadů je v dnešním světě zacházeno s větším despektem než . . . ehm: jednostátní řešení pro Palestinu a Izrael, kde, dobrý bože, každý obyvatel bude stejně ceněný a stejně svobodný.
"Šňupat! Tohle nikdo nechce! To není možné – to není pravda!“
Moje odpověď cynikům je tato: Nevstoupíme do budoucnosti s uzavřenou myslí. Bezpečí nenajdeme – nebudeme se vyvíjet – pokud se rozhodneme zůstat podřízeni lineárnímu myšlení my vs. oni. Pokud se rozhodneme zůstat v kleci ve své vlastní spravedlivé jistotě, nestaneme se sami sebou ani nebudeme mít přístup ke svému vlastnímu kolektivnímu lidskému vědomí. Náš bůh je lepší než tvůj bůh!
Od začátku uznávám: Toto není jednoduchý proces, stejně jako neochotné americké hnutí za občanská práva bylo nebo je jednoduché. Ale ozbrojená dehumanizace – což znamená válka, nenávist, etnické čistky, kulturní vymazávání, nekonečné vraždění, vraždění dětí, genocida – není ani „jednoduchá“, ani ani trochu účinná při vytváření světa, který je bezpečný pro kohokoli. Válka a nenávist neudržují nic jiného než samy sebe. Víš to, že?
Ale co dvoustátní řešení? Ani jedna strana si to ve skutečnosti nepřeje a vzhledem k tomu, že Západní břeh je zaplaven izraelskými osadníky, je to stejně sotva možné. Koncept dvoustátního řešení, Samer Elchahabi píše na webu Arab Center. "Bylo použito k delegitimizaci palestinských aspirací na rovnost a svobodu, umožnilo neúnavné rozšiřování osídlení na palestinské půdě a nabídlo fíkový list pro zachování okupace s podporou Západu."
Všímám si také bystrých slov manažerského konzultanta a sociálního filozofa Mary Parker-Follett, která ve své průlomové eseji z roku 1925 „Konstruktivní konflikt“ poukázala na to, že existují tři základní způsoby řešení konfliktu: nadvláda, kompromis a to, co bych nazval transcendence.
Nadvláda je zjednodušující. Já vyhrávám, ty prohráváš. To je podstata každé války a zjevně podstata pokračující devastace Gazy Izraelem. Pokus o nadvládu se nikdy nedotkne jádra konfliktu, ale spíše se jej pokouší zabít. Tohle nikdy nefunguje. Kompromis je obvykle vnímán se sžíravou neochotou jako jediná další možnost, la jakési dvoustátní řešení. Obě strany se něčeho vzdávají; ani jedna strana nedostane, co chce. "Kompromis," zdůraznil Parker-Follett, "nevytváří, ale zabývá se tím, co již existuje." A konflikt vlastně nezmizí. Jen to má jinou podobu.
Ale třetí možnost, kterou ve své eseji nazvala „integrací“, řeší potřeby a přání všech stran konfliktu a vytváří něco – řešení – co dříve neexistovalo. Zkrátka vytváří lepší svět.
„Jelikož konflikt – rozdíl – je tady na světě, nemůžeme se mu vyhnout, měli bychom ho, myslím, využít,“ napsal Parker-Follett. "Místo abychom to odsuzovali, měli bychom to nastavit tak, aby to fungovalo pro nás."
Je to možné – uprostřed pekla zvaného válka? Zdá se, že většina analytiků konfliktu odmítá jednostátní řešení rovnosti pro všechny jako „delusional“. . . bože, moc práce. Je mnohem snazší nenávidět a zabíjet a jen „dokončit práci“, jak říká Trumpův zeť Jared Kushner uvedl to v nedávném rozhovoru a dodal, že „nábřežní majetek Gazy by mohl být velmi cenný“.
Jo, dominance je svůdná, zvlášť pro ty v nejvýhodnějším postavení. Možná proto se obvykle zdá, že právě ti znevýhodnění – pronásledovaní, ohrožení, zbavení své plné lidskosti – jsou schopni si představit transcendentní požehnání rovnosti, ne pro některé, ale pro všechny. To se jistě stalo zde v USA, kde ti, kteří jsou stále závislí na „bílé Americe“, pohlížejí na vzdouvající se vlnu rovnosti v zemi spíše se strachem („oni se nás snaží nahradit!“) než s úžasem a úžasem.
Elchahabi píše: „Odklon od dvoustátního řešení k jinému modelu založenému na rovnosti a demokratických právech pro všechny je naprosto nezbytný. Jednostátní řešení znamená jediný demokratický stát zahrnující Izrael, Západní břeh Jordánu včetně východního Jeruzaléma a Gazu se stejnými právy pro všechny obyvatele bez ohledu na etnický původ nebo náboženství. Tato změna paradigmatu řeší základní otázky: právo na návrat pro palestinské uprchlíky, jak je stanoveno v rezoluci Valného shromáždění OSN č. 194; stav Jeruzaléma; a otázka osad“.
A pak uvádí klíčový bod: „Řešení jednoho státu je přetváří jako vnitřní výzvy sjednoceného politického zřízení spíše než jako prvky s nulovým součtem dvoustranného konfliktu.“
Jde o vykročení z obvyklého kontextu, ve kterém média prezentují děsivý konflikt: my vs. oni. Snaha porozumět konfliktu z transcendentní vize jednoty a spojení je to, co znamená vyvíjet se. Svět, který právě vytváříme, je větší a celistvější než roztříštěný, rozbitý svět, který v současnosti existuje.
Pokračuje: „Izraelci i Palestinci by si měli představit jednotný stát, který zastává práva a důstojnost všech svých občanů a vytváří společnou identitu z bohaté tapisérie svých různorodých národů. Tato vize, i když je náročná, obsahuje příslib trvalého míru postaveného nikoli na separaci a segregaci, ale na základech spravedlnosti a vzájemného respektu.
Toto je jazyk míru. Nafukuje srdce, přesahuje malomyslnost globální politiky. Palestina a Izrael by mohly změnit svět.
Syndikováno PeaceVoice.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat