Je čas, aby Spojené státy vyhlásily příměří s muslimským světem, a zejména s radikálním islámem.
V kontextu to může znít jako naivní, dokonce poraženecké prohlášení Zpráva komise z 9. září's připomínkou, že Amerika zůstává velmi ve válce s „islamistickým terorismem“ a myšlenkami, které za ním stojí. Přesto příměří — v arabštině, hudna — spíše než stále nebezpečnější „střet civilizací“ je jediným způsobem, jak se vyhnout dlouhému, nakonec katastrofickému konfliktu. A je na Evropě, aby byla dobrým makléřem.
Ve skutečnosti neexistuje žádná šance na zastavení války proti terorismu nebo jakékoli zásadní změny v zahraniční politice USA, dokud je prezidentem George Bush. I když John Kerry letos v listopadu vyhraje, možnost, že by mohl iniciovat takovou proměnu, je mizivá. Mezi oběma možnými předsednictvími je však jeden zásadní rozdíl – alespoň rétoricky: Kerry se vyjádřil, že bude „naslouchat“ evropským spojencům a bude se snažit vybudovat společný přístup k boji proti terorismu.
Evropští lídři čelí hrozbě stále krvavějšího konfliktu s muslimskými extremisty díky imperiální minulosti kontinentu v regionu a, což je dnes důležitější, jejich vnímané podpoře americké politiky v Izraeli/Palestině, Afghánistánu a Iráku. Bylo by moudré navrhnout, aby prezident Kerry vyhlásil příměří, aby USA, Evropská unie (EU) a obecněji „Západ“ mohly mít čas kolektivně a veřejně prozkoumat základní příčiny násilí proti nim. pochází z muslimského světa – něco, co by Komise 9. září měla, ale neudělala. Alespoň existuje šance, že by Kerry mohl naslouchat, zvláště pokud se válka v Iráku bude nadále vymykat americké kontrole.
Existuje mnoho druhů příměří, z nichž většina není relevantní pro situaci, které dnes Amerika čelí. Některá ta nejčasnější příměří, jako je (zrušená) třicetiletá smlouva během peloponéské války v pátém století př. n. l., byla uzavřena pouze z taktické nutnosti a zhroutila se, jakmile se změnila rovnováha sil. Takové příměří – během něhož by se obě strany pokusily získat výhodu před obnovením nepřátelství – by v našem světě jistě znamenalo katastrofu.
Jiná příměří, jako ta, která ukončila korejskou válku v roce 1953 nebo arabsko-izraelskou válku v roce 1973, se stala standardně neuspokojivým politickým řešením jinak neřešitelných konfliktů. Příměří, jako je toto, téměř jistě skončí opětovným násilím, protože kořeny války proti terorismu sahají k základním hodnotám, na nichž stojí politika USA/západu na Blízkém východě. Před desítkami let začaly USA aféru se sociopatickou formou wahhábistického islámu, která nakonec porodila parchantské dítě „islamistického terorismu“, které nyní, stejně jako ve většině odporných dramat vytvořených pro televizi, chce zabít své rodiče.
Je zřejmé, že je zapotřebí jiný druh příměří; takový, který signalizuje první krok ke skutečnému přehodnocení amerických (a v menší míře evropských) klíčových pozic a zájmů a také muslimů, aby bylo možné si představit skutečný mír a usmíření. V islámu existuje určitý historický precedens pro tento druh příměří. Prorok Mohamed souhlasil s prvním muslimským příměřím v roce 628. Známé jako Hudajbíjská smlouva, byla uzavřena mezi rodící se muslimskou komunitou a mekkskými pohany a trvala dva roky, než je Mekkáné porušili útokem na muslimské beduínské kmeny. Během příměří však muslimové jeho podmínky respektovali, i když to mnozí považovali za nespravedlivé.
Ještě důležitější je, že během posledních tří desetiletí stále trvalejší muslimská přítomnost v Evropě postupně vedla většinu muslimů k tomu, aby považovali tento region za „ne“Dar Al-Harb“ (neboli Abode of War, tradiční muslimská kategorizace všech nemuslimských zemí), ale „dar al-hudna“ – země příměří mezi muslimy a nemuslimy – nebo dokonce „dar al-islám“, země míru, kde se muslimové mohou cítit jako doma.
Jakkoli je přítomnost několika tisíc extremistů z více než desetimilionové evropské muslimské populace jakkoli nebezpečná, skutečností je, že muslimové stále více považují Evropu za „...terre de mediace“ (země zprostředkování) mezi muslimy a širším světem. Zasvěcený Evropany hudna může být prvním krokem k tomu, aby muslimové mohli pocítit, že USA mají potenciál hrát podobnou roli – ale pouze v případě, že na to budou tlačit hlavní evropské vlády, které vedou cestu přehodnocením a transformací své vlastní politiky vůči muslimským zemím.
Z americké a evropské strany má smysl hudna s islámem by zahrnoval (ale nejen) následující kroky:
Za prvé, stejně jako většina muslimských osobností hlavního proudu odsoudila muslimský extremismus, musí příští prezident být svými evropskými protějšky pobídnut, aby učinil důležitý psychologický krok a přiznal odpovědnost USA za škody, které desetiletí podpory diktatury, korupce a války způsobily obyčejným lidem. Muslimové, zejména na Blízkém východě.
Za druhé, Spojené státy, EU a NATO by měly zastavit všechny útočné vojenské akce v muslimském světě a nastínit seriózní plán na odstranění jednotek z muslimských zemí, včetně Afghánistánu a Iráku. (Ty by mohly být v případě potřeby nahrazeny silnými mírovými silami OSN nebo přechodnými správami s pomocí OSN.) Hon na Usámu bin Ládina, al-Káidu a související teroristické sítě by se pak změnil z války pomsty v to, co vždy mělo být: rázným mezinárodním úsilím vedeným USA, OSN a tam, kde je to relevantní, evropskými a dalšími vládami, zatknout, stíhat a potrestat lidi a skupiny zapojené do útoků z 11. září a podobných útoků.
Za třetí, všechny vojenské a diplomatické dohody a pomoc zemím Blízkého východu, které nejsou demokratické nebo nerespektují práva národů pod jejich kontrolou, by měly být pozastaveny. Ano, to znamená pro Izrael, stejně jako pro Egypt, Jordánsko, Saúdskou Arábii a další „spojence“ a „partnery“. To je zásadní pro zastavení regionálních závodů ve zbrojení a koloběhu násilí, které znemožňuje mír a demokratické reformy.
A konečně, stovky miliard dolarů, které by byly věnovány na válku proti terorismu, by měly být přesměrovány na infrastrukturní, vzdělávací a sociální projekty. Zpráva komise z 9. září argumenty jsou klíčem k vítězství ve válce s terorismem.
Příměří se nerovná kapitulaci před teroristy nebo uvolnění muslimů z háku za zločiny spáchané ve jménu jejich náboženství. Evropští lídři měli jistě pravdu, když odmítli „nabídku příměří“, kterou údajně učinil Usáma bin Ládin loni v dubnu, pod podmínkou, že evropské země stáhne své jednotky z muslimských zemí a odmítnou podporovat Spojené státy. Zločinci nemohou nabídnout příměří a bin Ládin a další skupiny, které používají teroristické násilí, jsou skutečně mezinárodní zločinci, které má světové společenství povinnost postavit před soud.
Kromě kriminální menšiny, Zpráva z 9. září bylo správné požadovat, aby se muslimové po celém světě postavili násilné a netolerantní verzi svého náboženství, která otravuje jejich společnosti a ohrožuje svět jako celek. Náboženští vůdci i obyčejní občané se musí zapojit do hloubkového zkoumání toxických tendencí ve svých vlastních kulturách, podobných těm, které požadují od Američanů a Západu v širším měřítku.
Státy, stejně jako komunity a kultury mohou uzavírat příměří, i když zločinci nemohou. A zpráva měla přidat konkrétní politické předpisy, aby takový proces mohl začít: Muslimští političtí vůdci by měli zahájit proces rychlého rozvoje participativních občanských společností a uspořádat mezinárodně monitorované volby ve stanovených (krátkých) časových obdobích nebo jejich režimech. bude čelit cenzuře a sankcím ze strany mezinárodního společenství. To je nejjistější způsob, jak vybudovat základ pro porážku terorismu.
I když je těžké si představit, že by USA připravovaly takovou politiku, EU, jejíž většina členů nemá hluboké vazby ani s Izraelem, ani s ropnými knížectvími v Perském zálivu, která ukotvují současný systém, by mohla vést cestu. Potřebu takového vedení ilustrují různá doporučení Komise z 9. září, která ukazují, že USA nejsou institucionálně schopny samostatně podnikat odvážné politické kroky. Jako někdo, jehož výzkum citovala Zpráva — str. 11, poznámka 466 – způsobem, který zcela minul smysl mého argumentu, považuji za nepřekvapivé, že Zpráva by pokračovalo v postavení USA jako nevinného přihlížejícího ke „střetu uvnitř civilizace“, jehož řešení „musí přijít ze samotných muslimských společností“.
Naštěstí přední evropské země jako Francie, Německo a nyní Španělsko nemají mocný finanční podíl na „těžké“ nebo militarizované globalizaci, která od 9. září stále více pokřivuje americkou a britskou politiku. Ve skutečnosti prostřednictvím EU vytvořili „euro-středomořskou“ oblast, jejíž životaschopnost závisí na expanzivním ekonomickém a politickém rozvoji a tak na rostoucí vzájemné výměně s muslimským světem. Doufejme jen, že budou mít odvahu vysvětlit prezidentu Kerrymu (nebo dokonce Bushovi), že bez přijetí odpovědnosti za minulou politiku a transformace budoucí politiky vůči islámským regionům naší planety nebude řešení terorismu , jen pokračující násilí a válka. Bez ohledu na to, jak „chytřejší a efektivnější“ by příští americký prezident mohl doufat, že povede takovou válku, nebyla by o nic vítěznější než Vietnam nebo válka proti drogám, s mnohem vyššími ztrátami pravděpodobně v blízké budoucnosti.
Mark LeVine je docentem moderních dějin Blízkého východu, kultury a islámských studií na Kalifornské univerzitě, Irvine. Je autorem připravované knihy, Proč nás nenávidí (Připravované: Oxford: Oneworld Publications) a přispívající redaktor na Tikkun časopis. Dříve psal pro Tomdispatch na „sponzorovaný chaos“ v Iráku.
Copyright C2004 Mark LeVine
[Tento článek se poprvé objevil na Tomdispatch.com, weblog Nation Institute, který nabízí stálý přísun alternativních zdrojů, zpráv a názorů od Toma Engelhardta, dlouholetého vydavatele a autora Konec kultury vítězství a Poslední dny publikování.]
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat