Spojené státy a Pákistán jsou blízkými geopolitickými spojenci téměř od zrodu Pákistánu v roce 1948. V minulosti se navzájem potřebovaly. Dnes se navzájem potřebují. Jejich priority a politické cíle se však stále více vzdalují. Oba jsou zděšeni představou, že úzké spojenectví může skončit. Ale může.
Vznik aliance byl poměrně jednoduchý a přímočarý. V procesu britského stažení z Indie vznikly dva státy, ne jeden. V podstatě se Pákistán odtrhl od Indie. Pákistán a Indie jsou od té doby ve stálém konfliktu. Pro každého pochází největší strach z jednání toho druhého. Proběhly mezi nimi tři války – v letech 1947-48, v roce 1965 a v roce 1971. První dvě byly kvůli Kašmíru, jejímž výsledkem bylo faktické rozdělení, které žádná ze stran nikdy nepřijala jako legitimní. Třetí se týkala odtržení Bangladéše od Pákistánu, ve kterém se Indie postavila na stranu Bangladéše.
Jedním z důsledků pokračujícího konfliktu bylo odmítnutí obou zemí podepsat Dohodu o nešíření jaderných zbraní a vývoj jaderných zbraní každou z nich. Indie začala jako první, pravděpodobně v roce 1967. Pak následoval Pákistán, pravděpodobně v roce 1972. V roce 1998 oba dokončili proces a měli zásoby zbraní. Jaderné zbraně mohly mít na obě země stejný pozitivní účinek, jaký měly na Spojené státy a Sovětský svaz – nedeklarovaná superobezřetnost ohledně vojenského nepřátelství ze strachu z následků.
Indie od počátku prosazovala politiku neangažovanosti ve studené válce. Spojené státy v podstatě definovaly tuto politiku jako politiku přiklánějící se k Sovětskému svazu. Aby omezily dopad tohoto vnímaného sklonu, spojily se Spojené státy s Pákistánem. Zatímco Pákistán doufal, že americkou podporu získá zpět polovinu Kašmíru, kterou neovládal, Spojené státy od Pákistánu chtěly jeho podporu geopolitické kontrole USA nad muslimským světem na jeho západě – Afghánistánem, Íránem a arabským světem. Spojené státy si uvědomily, že podmínkou pro to byla vnitřní stabilita v Pákistánu. Proto podporovala řadu vnitřně represivních vojenských režimů. Nebylo vůbec nešťastné, když armáda sesadila a poté popravila jediného civilního vůdce, Zulfikara Ali Bhutta, který se v 1970. letech snažil prosazovat nacionalistickou zahraniční politiku nezávislou na americké kontrole.
Pákistán a Čínská lidová republika se narodily ve stejném roce. Čína také sledovala politiku blízkého přátelství s Pákistánem. Jeho motivy se příliš nelišily od motivů Spojených států. Čína nedocenila indické vazby se Sovětským svazem, zejména proto, že považovala (a stále považuje) Indii za politického a ekonomického rivala v Asii, s nímž také vedla v roce 1962 válku nebo „konflikt na hranicích“. pokračující podpora indické vlády dalajlámovi.
Byly tři věci, které začaly v posledních dvaceti letech narušovat útulnou americko-pákistánskou dohodu. Prvním byl rozpad Sovětského svazu a tedy konec „studené války“. To bylo spojeno s koncem Nehruova programu vnitřního státem podporovaného rozvoje a jeho nahrazením neoliberálním programem inspirovaným Washingtonským konsensem. Vztahy mezi Indií a Spojenými státy se náhle značně oteplily, k nelibosti Pákistánu a vlastně i Číny.
Zadruhé se změnila i vnitřní politika sousedního Afghánistánu. V 1980. letech se Pákistán a USA spojily proti vojenské účasti Sovětského svazu v Afghánistánu, kterou Gorbačov ukončil. Ale co potom? Není žádným tajemstvím, že pákistánská zpravodajská služba, ISI, silně podporovala převzetí afghánské vlády Talibanem. Ale režim Talibanu nabídl svou zemi jako vhodnou základnu pro al-Káidu, kterou Spojené státy začaly považovat za svého nepřítele, ještě před úspěšným útokem al-Káidy z 9. září na území USA.
Za třetí, po svržení Talibanu v roce 2002 invazí vedenou USA se síly al-Káidy stáhly, aby zajistily základny v Pákistánu. Programem Al-Káidy bylo, ne-li přímo převzít pákistánskou vládu, tak ji alespoň donutit oslabit, ba dokonce přerušit své vazby se Spojenými státy. Ačkoli má Pákistán dnes civilního premiéra, skutečná moc stále spočívá v ozbrojených silách. A v rámci ozbrojených sil se zdá, že ISI stále hraje velmi silnou, možná určující roli.
Kumulace těchto tří změn vedla k situaci, kdy se zhruba od roku 2005 zdálo, že se Spojené státy a Pákistán shodly na velmi malém významu. Zdálo se však, že obě země k sobě přesto zůstávají svázány, zdálo se, že si myslí, že se stále potřebují. Přesto začali být vůči motivům a jednání toho druhého stále podezřívavější.
Z pohledu vlády USA byl Pákistán hlavním zdrojem vnější podpory pro afghánský Taliban, s nímž byly síly USA (a NATO) v přímém konfliktu. Část této podpory pocházela od takzvaného pákistánského Talibanu, který bylo těžké odlišit od al-Káidy. Druhá část této podpory přišla od ISI a možná od širších složek pákistánské armády.
Spojeným státům bylo stále více zřejmé, že pákistánská armáda nebyla ani ochotna, ani schopna zadržet pákistánské síly Talibanu/al-Káidy. Horší je, že někteří z pákistánské armády se s nimi mohli aktivně domlouvat. Reakcí USA bylo zasáhnout přímo v Pákistánu dvěma způsoby. První používal své drony k přímému útoku na cíle, které považovali za nebezpečné. S drony je samozřejmě notoricky obtížné manipulovat. Neustálým a opakovaným protestům pákistánské vlády došlo k velkému množství „vedlejších škod“. Druhým způsobem bylo vlastními silami usilovat o konečně úspěšné pátrání po Usámovi bin Ládinovi, aniž by o tom informovaly oficiální pákistánské úřady, kterým Spojené státy zjevně nedůvěřovaly, že informace o zamýšleném útoku neuniknou.
Pokud už Spojené státy pákistánským úřadům nedůvěřují, podezření je ještě větší v opačném směru. Pákistán má jednu velkou záruku své bezpečnosti – své jaderné zbraně. Dokud je mají, cítí se chráněni před Indií a před kýmkoli jiným. Docela pevně věří, že Spojené státy by se chtěly nějak zmocnit této zásoby. To není zcela iracionální, protože se Spojené státy obávají, že al-Káida nebo jiné nepřátelské síly by mohly získat přístup k těmto zbraním a že pákistánská vláda nemusí být v pozici, která by tomu zabránila. Samozřejmě, že takový domnělý pokus USA převzít kontrolu nad akciemi má daleko k praktickému návrhu. Ale ve vládě USA jsou bezpochyby lidé, kteří o tom přemýšlí.
Nyní tedy každá strana hraje své karty mezi sebou. Spojené státy vyhrožují přerušením nebo drastickým omezením finanční a vojenské pomoci. Vládu v této cestě povzbuzuje americký Kongres, který je v zásadě nepřátelský vůči alianci s Pákistánem. Pákistán se mstí tím, že stahuje vojáky, které rozmístil na afghánských hranicích, což pákistánskému Talibanu usnadňuje než kdy jindy poslat vojenskou pomoc afghánskému Talibanu. Pákistán také připomíná Spojeným státům, že má dalšího mocného spojence, Čínu. A Čína docela ráda pokračuje v podpoře Pákistánu.
Slabost pákistánského režimu je vnitřní. Může i nadále ovládat stále více anarchickou situaci? Slabinou Spojených států je, že v Pákistánu nemají žádné skutečné možnosti. Opravdu tvrdé hraní s pákistánským režimem by mohlo zhatit jeho snahu stáhnout se z Afghánistánu (a Iráku a Libye) s minimálními škodami.
1 Komentář
Pingback: VZTAHY S PÁKISTÁNEM USA | ghulamabbaskassar