Po přečtení knihy jsem zřídkakdy cítil potřebu napsat recenzi nebo esej. Po dočtení knihy jsem často inspirován, zarmoucen nebo přemítám, ale obvykle se necítím nucen veřejně přemýšlet o problémech, které se mi objevily v průběhu čtení něčí práce.
Od Zohry Drifové Uvnitř bitvy o Alžír: Memoár bojovníka za svobodu žen nechal mě na úplně jiném místě. Vyrůstal jsem inspirován alžírskou národně osvobozeneckou válkou proti Francii a spolu s tisíci dalších aktivistů mé politické generace jsem viděl slavný film Gilla Pontecorva Bitva o Alžír—a Drif hrál klíčovou roli v některých strhujících scénách, které jsou v něm vyobrazeny. Co se mi nepodařilo pochopit, bylo, jak blízko byl film ve skutečnosti faktům, alespoň jak je popsal Drif.
Toto je strhující příběh ženy, která se ve velmi konzervativním klimatu koloniálního Alžírska stala revolucionářkou ve věci svobody své země.
Přesto Drifova kniha nezaráží ani tak svou spojitostí s filmem Pontecorvo, ale spíše tím, že je příběhem ženy, která se ve velmi konzervativním klimatu koloniálního Alžírska stala revolucionářkou ve věci alžírské svobody. Drif musela překonat nechuť, která existovala v její vlastní rodině, navíc k represím prováděným francouzskými úřady.
Tyto problémy by samy o sobě stačily k tomu, aby člověk ocenil Drifův příběh. Ale právě z její diskuse o ozbrojených aktivitách, do kterých byla zapojena, včetně bombardování civilních cílů, mi běhal mráz po zádech a přinutila mě zastavit se a přemýšlet.
Každý, kdo viděl Bitva o Alžír bude si pamatovat, že městští partyzáni FLN (Front de Libération Nationale) provedli bombardování civilních cílů jako odplatu za mučení a zabíjení Alžířanů francouzskými jednotkami a teroristické útoky na alžírské civilisty francouzskými kolonisty. Pokaždé, když jsem tyto scény sledoval – a film jsem viděl několikrát –, byl jsem hluboce znepokojen pohledem na zabité a zraněné osadníky. Zajímalo mě, jak si s touto otázkou ve své knize poradí Drif. Do jisté míry mě překvapil její přímý a neomluvitelný přístup.
Drifův popis alžírské revoluce může být lépe oceněn, když se podíváme na celou situaci a zejména na zacházení, kterému byl alžírský lid vystaven. Alžírsko patřilo mezi ty kolonie Evropy, které lze definovat jako „osadnické státy“ nebo „osadnické kolonie“. Byly to kolonie, kde Evropané nejen ovládali území a zmocnili se jeho zdrojů, ale kde došlo k vědomému rozhodnutí usadit Evropany. Mezi další takové osadnické státy patřily Irsko, Keňa, Rhodesie/Zimbabwe, Jižní Afrika, Palestina/Izrael, Kanada, USA, Austrálie a Nový Zéland.
O osadnických státech je mnoho pozoruhodných věcí. Jedním z nich je, jak často se mluví o Bohu, který údajně dal tato území evropskému osadníkovi. To platilo zejména v Irsku, Jižní Africe, Izraeli a Spojených státech.
Druhým je způsob, jakým osadníci psychologicky a fyzicky vytlačují původní obyvatelstvo a předefinují se jako ο legitimní obyvatelstvo tohoto území. Ve Spojených státech to známe a důsledky pro americké indiány. V Alžírsku Francouzi povzbuzovali chudé jižní Evropany, aby migrovali do Alžírska a usadili se. Pokud jde o osadníky, oni byli nyní Alžířané, nebo přesněji francouzští Alžířané. Domorodí Alžířané byli ekvivalentem nakrájených jater.
Chudí jižní Evropané, kteří se usadili, začali být známí jako Blackfoot (černé nohy). Dorazili poté, co francouzská armáda porazila domorodé síly a zmocnila se nejlepší země – dobývání, které začalo v roce 1830. Osadníci se množili a domorodí Alžířané se stali jejich služebníky. Kdykoli Alžířané povstali ve vzpouře, byli brutálně potlačeni.
Francouzská vláda cítila zvláštní pouto s územím Alžírska a nakonec ho prohlásila za součást Francie. Tím se Alžírsko odlišovalo od mnoha dalších území okupovaných Francií a také od území kolonizovaných jinými evropskými mocnostmi. Bylo to v souladu se způsobem, jakým si Spojené státy nárokují Portoriko poté, co ho v roce 1898 zabavily Španěly.
Domorodí Alžířané – populace tvořená širokou směsí afrických národů včetně Arabů a Berberů – měli samozřejmě jiný úhel pohledu. Během mnoha desetiletí francouzské kolonizace se zabývali různými formami násilného i nenásilného odporu vůči koloniálnímu útlaku. Na formách odporu francouzské vládě a vládě nezáleželo černá noha správy. Odpor byl zakázán.
8. května 1945 provedly francouzské úřady masakry v Sétifu, Guelmě a Kherratě, zaměřené na tisíce neozbrojených Alžířanů.
Bezprostředně po druhé světové válce, válce, během níž byla Francie okupována nacistickým Německem, povstal alžírský lid na protest. 8. května 1945 provedly francouzské úřady masakry v alžírských městech Sétif, Guelma a Kherrata, jejichž cílem byly tisíce neozbrojených Alžířanů. V roce 1954 se křídlo alžírského hnutí za nezávislost – FLN – rozhodlo přejít k ozbrojenému boji jako jedinému prostředku k dosažení úplného osvobození od Francie a odstranění koloniálního režimu.
Když jsou utlačovaní vězněni, mučeni a vražděni v koloniálních systémech osadníků, utlačovatelská síla s tím zachází jedním z několika způsobů. Může dojít k přímému popření, např. „Ne, nikdy bychom…“ Incidenty lze vysvětlit, např.: „Museli jsme tyto kroky podniknout, protože domorodci byli mimo kontrolu.“ Jednání utlačovatelského státu lze považovat za nehodu nebo jako vedlejší škodu, např. „Nechtěli jsme zastřelit ty děti na pláži; Mysleli jsme si, že jsou to teroristé." Incidenty mohou být také ignorovány, bez jakéhokoli vysvětlení.
Existuje další odpověď od skupiny utlačovatelů, která se překrývá s každou, kterou lze shrnout jako: „Tak co? Věci se dějí." Jinými slovy, životy takzvaných domorodců, ať už rasově, národnostně nebo koloniálně utlačovaných, nejsou v žádném případě srovnatelné s životy a zkušenostmi utlačovatelské populace. Utrpení, které postihne utlačovatele, je vždy považováno za kvalitativně důležitější než cokoli, co se stane utlačovaným, alespoň podle rámce osadníků/kolonií.
Tento osadnický/koloniální rámec byl samozřejmě v sázce v alžírské revoluci, jako je tomu v každém národně osvobozeneckém hnutí. Do jaké míry lze v ponížené morálce takového rámce chápat utlačované jako lidské bytosti, na rozdíl od neidentifikovatelné černé, hnědé nebo žluté masy? Do jaké míry by měly být jejich prosby o svobodu chápány spíše jako výmluvné požadavky na emancipaci než jako nesrozumitelné sténání utrpení?
Po četných brutálních činech ze strany pieds-noirs a/nebo francouzských úřadů se FLN rozhodla k odvetě.
Alžírská revoluce se s touto výzvou setkala na několika úrovních. Po četných brutálních činech ze strany Blackfoot a/nebo francouzských úřadů, včetně, ale bez omezení na zvláště potupný teroristický útok proti alžírským civilistům ze strany černá noha skupina známá jako Ultras se FLN rozhodla k odvetě. Jejich názor byl, že takové útoky na Alžířany budou pokračovat a svět nic neuslyší a nic neudělá, dokud a pokud osadníci nebudou trpět podobným způsobem. Výsledkem bylo, že Drif a další učinili osudné rozhodnutí umístit bomby kam černá noha shromáždili se civilisté.
V tu chvíli jsem se v knize odmlčel. Musel jsem přemýšlet o důsledcích. Vždy jsem byl někdo, kdo velmi silně cítil, že civilisté by nikdy neměli být cílem vojenských operací. Přesto zde bylo jedno z největších národně-osvobozeneckých hnutí 20. století a oni učinili zcela odlišné rozhodnutí.
Přistihl jsem se, že přemýšlím o původních Američanech/amerických Indiánech, kteří se ve svých bitvách s rozšiřující se populací bílých osadníků v Severní Americe zapojili do válčení, které někdy zahrnovalo únosy a/nebo zabíjení bílých osadníků. S jejich zády ke zdi, byla jiná možnost? Když bílí osadníci, ať už formální armáda nebo milice, prováděli masakry proti domorodému obyvatelstvu, které by později označili za vojenská vítězství – masakry, které bílí civilisté běžně oslavovali – měli domorodci nějaké možnosti?
Bombové útoky FLN otřásly osadnickým obyvatelstvem Alžírska způsobem, který nikdy neočekávali, že budou otřeseny. Národní osvobozenecká válka byla nyní realitou, která zasáhla velmi blízko domova. Osadníci už nebyli v bezpečí. A rozhodně už neměli ten luxus – pokud vůbec kdy měli – zůstat neutrální, protože svou přítomností prosazovali své právo na půdu a kontrolu nad lidmi v Alžírsku.
Vojenské akce FLN v celém Alžírsku přispěly ke konečnému vítězství, ale jako film Bitva o Alžír ilustrováno na konci, byly to masové akce rodilých Alžířanů po celé zemi, které učinily koloniální Alžírsko nevládnou. Konečně v roce 1962 k radosti většiny světa Alžírsko dosáhlo nezávislosti.
Morální/politický konflikt, který je vlastní rozhodnutí zasáhnout civilní cíle, však nebyl vyřešen, ačkoli se zdálo, že členové FLN byli spokojeni s tím, že učinili správné rozhodnutí. Drif rozhodně věří, že rozhodnutí bylo správné a nemělo by být zaměňováno s džihádistickým násilím, které jsme viděli v nedávné minulosti po celém světě.
Jak si emancipační boj získává světovou pozornost? Jak to ukazuje skupině utlačovatelů, ať už osadníků nebo prostě okupantů, že nemůže existovat žádná normalita? A co je nejkontroverznější, kdy se takzvané civilní obyvatelstvo stává nejen nástrojem represivního režimu, ale vlastní a klíčovou zbraní kontroly?
FLN viděla své akce jako odvetné násilí a osadnické obyvatelstvo jako součást nepřítele. Tento závěr se nezdá ani nelogický, ani iracionální.
FLN viděl jejich akce jako odvetné násilí. Ale také viděli obyvatelstvo osadníků jako součást nepřítele. Tento závěr se nezdá ani nelogický, ani iracionální. Převážná většina Blackfoot věřili tomu, čemu říkali „Algérie Française“. Při více než jedné příležitosti se osadníci přiblížili k vytvoření občanské války ve Francii, mimo jiné založením nechvalně známé kryptofašistické organizace OAS (v angličtině Secret Army Organization), aby natrvalo zajistili Alžírsko Francii.
Při útoku na civilisty však výzvy pro FLN zahrnovaly nejen vnitřní etická dilemata, která takové útoky představují, ale také reakci světového mínění a odkaz, který budou mít pro budoucí generace. Ačkoli masová základna FLN mohla podporovat zasahování civilních cílů jako formu odplaty za státní mučení a černá noha s terorismem, realita je taková, že většina zbytku světa buď nesouhlasila, nebo nechápala. Pokud jde o většinu zbytku světa, jednalo se o civilní zařízení, která nebyla zapojena do války, a proto by měly být považovány za zakázané.
Boj proti osadnickým režimům je jedinečný boj, protože osadníci jsou ve většině případů neoficiální složkou okupační armády. V tomto smyslu je Blackfoot nikdy nebyli neutrálním civilním obyvatelstvem, které by se muselo rozhodovat mezi dvěma stranami (jak to nakonec během války dělá každá populace). Jednotliví osadníci se jistě rozhodovali, včetně menšiny osadníků, kteří se rozhodli narukovat do FLN. (Frantz Fanon, původem z Martiniku, ale hrdina alžírské revoluce, věnoval ve své knize kapitolu Umírající kolonialismus k evropské menšině a poukázali na to, že nejsou monolitickým blokem.) To znamená, že množství přítomnosti osadníků v kolonizované zemi představuje akt agrese, invazi.
Osadníci to ve skutečnosti vědí, i když jen podvědomě, a proto se tak usilovně snaží tvrdit nebo mytologizovat, že před jejich příchodem na zemi údajně nikdo nebyl, jak je tomu v příběhu osadníka v Jižní Africe, Izraeli („země bez lidu pro lidi bez země“) a Spojené státy. Přiznání, že existovala populace, i když zdůvodnění je, že populace byla „primitivní“, vyvolává nespočet otázek o tom, jak a proč byla půda vyvlastněna. Skutečnost, že koloniální koloniální státy jdou obecně ještě dále a zajišťují, aby osadníci byli ozbrojeni, měli vojenský výcvik a mohli být často zapojeni do vojenských operací koloniálního koloniálního státu, je jen třešničkou na již tak toxickém dortu.
V osadnických státech mají osadníci přístup ke zbraním, zatímco pro domorodce je to obecně zakázáno. Osadníci mají rasové nebo národní privilegium, které odděluje jejich existenci od domorodců, ať už ve formě bydlení, přístupu k vodě, veřejných služeb, svobody pohybu nebo vzdělání. Osadník žije úplně jiný život než ten domorodec a pokusy domorodců prosadit svou lidskost a požadovat byť jen špetku rovnosti jsou vnímány jako ohrožení osadnických výsad. Osadníci jako skupina se nikdy nepovažují za spojence se zájmy domorodců, ale spíše bojují, aby prosadili své osadnické privilegium, a to dokonce tak daleko, že se prohlašují za „nacionalisty“, pokud chtějí, aby osadnický stát zůstal osadníkem. -dominovaná formace, bez ohledu na to, jak se tento stav může formálně změnit.
Pro ty, kdo nejsou přímo zapojeni do konfliktu s osadnickým režimem, je civilní osadník vnímán nikoli jako rozšíření represivního aparátu okupačního režimu, ale jako prostý civilista a jako takový nebojovník. Konflikt je vnímán jako formální konflikt mezi aparátem okupanta na jedné straně a organizací (organizacemi) domorodce na straně druhé. V takovém scénáři je civilní osadník často vnímán jako neutrální strana, která si přeje jen dobře žít a zůstat sama.
I když je takový scénář na první pohled falešný, je to to, čemu se často věří a v západních médiích je to často zobrazováno. Utlačovaným není uděleno žádné „povolení“ k odplatě za zvěrstva – často ani proti vojenským silám okupantů –, zatímco jakýkoli útok ozbrojených sil utlačovatele je považován za legitimní akt sebeobrany.
Akty ze strany FLN byly historicky pochopitelné, ale politicky problematické, což je bod, který se musí v podobných bojích odrážet a který směřuje k dědictví alžírské revoluce. Boje za osvobození nikdy neprobíhají izolovaně a nikdy se netýkají pouze dvou stran. Každý konflikt obklopují „neviditelné“ síly, které interagují a ovlivňují strany přímo zapojené do boje. V některých případech jsou takové síly velmi aktivní, například americká establishmentová podpora probíhající izraelské kolonizace Palestiny. V jiných případech mohou být zpočátku neutrální, ale pak se zapojí, například SSSR do alžírské revoluce (zpočátku neutrální, ale později podporující národně osvobozenecký boj). Aktivity ostatních stran mohou být ovlivněny různými faktory, včetně, ale bez omezení na povahu samotného skutečného boje.
I když hnutí proti osadníkům může legitimně tvrdit, že osadníci jsou spoluviníky na útlaku, v každém případě musí hnutí určit důsledky identifikace cílů. Jaký bude například dopad na potenciální spojence – včetně nejen dalších vlád, ale i hnutí solidarity v zahraničí – pokud budou cílem civilisté? Uznají potenciální spojenci legitimní právo na odvetu, nebo se na takové činy budou dívat jako na terorismus?
Během takzvaných potíží v Severním Irsku od konce 1960. let do poloviny 1990. let irská republikánská armáda obecně vynakládala velké úsilí na rozlišení tvrdých cílů (vojenské nebo vládní cíle) od měkkých cílů (civilisté). To neznamenalo, že civilisté nebyli zabíjeni – v této politice existovalo několik strašlivých výjimek – ale spíše to, že obecně nebyli cílem vojenské činnosti. To ve skutečnosti odlišovalo IRA od loajálních polovojenských organizací, které ignorovaly rozdíl mezi měkkým a tvrdým cílem a docela pohodlně útočily na nacionalistické/katolické civilisty. Takový přístup ztěžoval Britům úspěšně vylíčit IRA jako teroristy, ačkoli britská média pracovala přesčas na podporu londýnské vlády v této otázce.
Příklad Irska také ilustruje další komplikaci. Během potíží Britové zřídili vojenská zařízení v civilních zařízeních nebo v jejich blízkosti, čehož jsem byl na vlastní oči svědkem v roce 1988 při návštěvě Severního Irska. To znamenalo, že pokud by IRA provedla vojenský útok na britské zařízení, byla velká šance, že civilisté budou zabiti nebo zraněni, a Britové by mohli útok popsat jako „terorismus“. Skutečnost, že Britové vytvořili tuto situaci, byla médiím obecně pominuta.
Během boje proti apartheidu v Jižní Africe zaujal Africký národní kongres podobný přístup k vojenským akcím. Základní zásadou bylo, že civilisté neměli být terčem, i když se vždy uznávalo, že civilisté mohou být zabiti nebo zraněni v důsledku útoku na vojenský nebo vládní cíl.
Základní výzvou v dekolonizačních bojích a národně osvobozeneckých hnutích proti osadnicko-koloniálním režimům je to, že dilemata utlačovaných nejsou v současnosti téměř nikdy zrovnoprávněna s dilematy utlačovatelů. Na druhou stranu, při zpětném pohledu, akce utlačované nebo „spravedlivé“ skupiny, včetně proti civilistům, často získávají určitý stupeň legitimity.
Na otázku tažení FLN v Alžíru je tedy třeba nahlížet v kontextu 1950. let. Jaké byly etické úvahy a do jaké míry by zaměření na civilisty z osadníků poškodilo věc osvobození Alžírska? Do jaké míry by to zastavilo Francouze a/nebo Blackfoot z dalších zvěrstev proti Alžířanům? A jaký by byl přetrvávající dopad na samotnou alžírskou revoluci schvalování útoků na civilní cíle?
Ve stejném historickém okamžiku učinila vietnamská levice zcela odlišné rozhodnutí. Jak ve válce proti Francouzům, tak později ve válce proti americkým loutkovým režimům Vietminh, později Fronta národního osvobození a Vietnamská lidová armáda – ve srovnání s aparátem příslušných režimů, s nimiž bojovali – pracovaly na rozlišení mezi tvrdé cíle a měkké cíle, ne vždy úspěšně. Jejich chování mělo zásadní vliv na to, jak byl vietnamský národně osvobozenecký boj mezinárodně vnímán.
Alžírská FLN zvítězila a Alžírsko se stalo svobodným. Kromě otázky morálky je opět nevyřešenou otázkou dědictví a konkrétně závěry, k nimž dospěla jiná hnutí za národní svobodu. Vyskytly se v alžírské revoluci specifické výzvy – ve srovnání s jinými protikoloniálními a protiosadními hnutími –, které si vyžádaly obrat směrem k zabíjení osadnických civilistů?
Jiná hnutí za podobných okolností dělala velmi odlišná rozhodnutí. Tady nejde o vynášení rozsudku, ale o hodnocení. Legitimizovalo zabíjení civilistů v alžírské antikoloniální válce v myslích těch, kteří se po letech stali džihádisty, stírání hranic mezi tvrdými a měkkými cíli? Vedlo to některé k závěru, že prostřednictvím teroru proti populaci lze donutit tuto populaci k určitým rozhodnutím?
Toto jsou otázky, které Zohra Drif otevírá ke zvážení ve svých kriticky důležitých memoárech. Ve svých akcích jako militantní Drif odkládá stranou romantizaci revoluce. Není třeba souhlasit s jejími závěry, abychom ocenili její odvahu a odvahu jejích dalších soudruhů ve FLN, kteří bojovali o tom, co mnoho lidí na začátku boje považovalo za nevyhratelnou válku národního osvobození.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat
1 Komentář
díky Bill, jeden z alžírských účastníků filmu i revoluce, když se ho více než čtyřicet let po vítězství zeptali na použití násilí proti civilistům, odpověděl nejprve pláčem. Potom řekl: „Když jsou lidé nuceni žít v pekelných podmínkách, budou se někdy chovat jako ďáblové. Možná jsme se chovali jako ďáblové, ale nevytvořili jsme pekelné podmínky.“ mír