Krize eurozóny je ve svých základech v některých ohledech méně komplikovaná, než ji většina lidí dělá. Základním problémem je, že Řecko, Španělsko, Irsko a Portugalsko uvízly v recesi nebo téměř recesi a nebylo jim umožněno přijmout politiku potřebnou k tomu, aby se z ní dostaly. V roce 2009 většina zemí uplatňovala expanzivní politiku, aby se dostala z recese: například fiskální stimul nebo expanzivní monetární politiku (svědčíme o více než 2 bilionech dolarů, které Federální rezervní systém USA vytvořil od začátku naší recese). V některých případech země také získaly podporu z oslabující měny, která zvýšila jejich vývoz a snížila dovoz.
Základem pomoci Řecku, Španělsku, Portugalsku a Irsku musí být pomoc, nikoli trest.
Okrajové evropské země uvízly v měnové unii, kde jejich měnovou politiku diktuje Evropská centrální banka (ECB), která je daleko napravo od americké centrální banky a má malý zájem jim pomáhat. Protože tyto země přijaly euro, také nekontrolují svůj směnný kurz; a jejich fiskální politika s uvalením rozpočtových škrtů jde pod tlakem Evropské komise, ECB a MMF špatným směrem.
Není tedy divu, že Španělsko má více než 20procentní nezaměstnanost, Řecko téměř 15procentní nezaměstnanost a dále se propadá do dluhů a Irsko od začátku krize přišlo o zhruba 17 procent svých příjmů na osobu. Portugalsko právě podepsalo dohodu s MMF, která mu podle odhadů zajistí další dva roky recese.
To nedává žádný ekonomický smysl, leda z pohledu věřitelů, kteří se chtějí ujistit, že tyto země budou potrestány za své „excesy“ – i když z velké části nešlo o předlužování, ale o splasknutí bubliny a světové finanční krize a recese, které je do této situace přivedly. Mezi evropskými orgány bohužel převládá pohled věřitelů.
Generální ředitel MMF Dominique Strauss-Kahn, v současnosti uvězněný za obvinění ze sexuálního napadení, chápal nesmyslnost některých z těchto politik, ale nedokázal je příliš změnit, protože řízení MMF je podřízeno evropským úřadům (a americkému ministerstvu financí). Jeho brzký odchod se proto pravděpodobně příliš nezmění, i když může urychlit proces nevyhnutelného řeckého kroku k restrukturalizaci dluhu.
Argentina nesplatila svůj zahraniční veřejný dluh v roce 2001, po letech zkoušení cesty MMF k zotavení a dalšímu propadu do recese. Měna byla odpojena od dolaru, a přestože se ekonomický volný pád ještě o jedno čtvrtletí zrychlil, pak se zotavila a během následujících šesti let vzrostla o 63 procent. Během tří let Argentina dosáhla úrovně produkce před krizí; naproti tomu se neočekává, že Řecko dosáhne úrovně HDP před recesí alespoň za osm let.
Kdy to skončí? Dokud jsou tyto vlády oddány politikám, které zmenšují jejich ekonomiky, jejich jedinou nadějí je, že globální ekonomika nabere dech a vytáhne je s poptávkou po jejich exportu. To se v dohledné době nezdá pravděpodobné – zbytek Evropy neroste tak rychle a americká ekonomika je stále slabá.
Vlády Řecka, Portugalska a Irska musí evropským úřadům sdělit, že nepřijmou žádné „záchranné“ dohody, které neumožňují růst jejich ekonomik. To musí být základ: pomoc, ne trest. Španělsko zatím smlouvu o půjčce neuzavřelo, ale jeho situace je podobná. Tyto vlády mají mnoho nevyužité vyjednávací síly, protože evropské orgány se velmi obávají selhání a/nebo odchodu z eura kteroukoli z nich. A evropské orgány mají peníze na to, aby pomohly každé z těchto ekonomik zotavit se pomocí expanzivních makroekonomických politik. Jen je třeba jim říct, že „neexistuje žádná alternativa“.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat