Teprve 26letá zpěvačka a skladatelka Grace Petrie hrála na pódiu Leftfield v Glastonbury, zpívala na BBC Radio 4 a koncertovala s komikem Josie Long.
The Guardian ji nazval „mladou lidovou burankou“ se „stejnou tvrdou, vášnivou výmluvností“ jako Billy Bragg. Řekl bych, že zachytila ducha boje proti Cameronově zlomené Británii lépe než kdokoli jiný.
Když se mnou před uvedením svého nového alba Love Is My Rebellion mluvila Petrie ze Sheffieldu, vysvětluje, že nezačínala jako politická skladatelka. „Změna ve vládě mě zpolitizovala,“ říká o vzniku koalice v roce 2010. Oheň v ní zapálily dvě věci: obrat liberálních demokratů ve školném a paragraf 28 podporující Terezu Mayovou. ministr pro ženy a rovnost. "Pamatuji si, že jsem si myslel, že tato práva, která jako gay mám, jsou proto, že jsem měl to štěstí, že jsem se narodil do doby, kdy jsem chráněn a mám svobodu, protože lidé museli přede mnou přijít, bojovat a vyhrát." V reakci na to napsala protikoaliční hymnu ‚Farewell to Welfare‘. "Než jsem to věděla, byla to dvě alba později a byla jsem označována jako protestní zpěvačka," říká. "Nebylo to nutně nic, co jsem plánoval udělat."
Zatímco její hudební směřování může být náhodné, její písně mají často silný účel a poselství. Má spoustu politických hymen – od „They Shall Not Pass“ inspirované španělskou občanskou válkou až po „Emily Davison Blues“ a strhující „The Redundancy Hymn“. Když později toho večera hraje se svou kapelou, předvádí pódiové škádlení ostříleného veterána, mísící vtipné příhody se zdravou dávkou sebepodceňování. Má také spousty zničujících milostných písní, kterými si naláká publikum, její ztvárnění „Inspektora Morse“ a až příliš skutečný příběh o rozchodu „How Long Has It Been? (The Topshop Song)“ vede dav v hromadném zpívání.
Je tedy překvapivé zjistit, že ji nikdy neoslovila nahrávací společnost. „Kdyby to udělali dnes, nevím, co bych řekl. Předpokládám, že je docela osvobozující nemít nikoho jiného, komu bych se zodpovídal."
Její třetí studiové album Love Is My Rebellion, nahrané se svou folkovou dvoučlennou kapelou The Benefits Culture, „je o dospívání“, říká.
„Začala jsem psát písně o politice a pak jsem začala být politicky docela cynická,“ vzpomíná. „Myslím, že se to stává každému. Nyní jsme v polovině období a lidé s touto vládou bojují tři roky. Je to vyčerpávající." Říká, že byla politicky naivní, když v roce 2010 napsala ‚Farewell to Welfare‘. „Myslela jsem, že položíme vládu. Moc jsem toho o systému, o kterém jsem psal, nevěděl."
Dnes se její optimismus mísí s frustrací a trochou smutku. „Lidé v mé generaci a mladší než já jsou úplně v prdeli. Musíme se na tuto generaci dívat jako na generaci ztracenou.“ Má však malou důvěru v Labour Party, aby provedla potřebnou změnu. „Nevěřím, že labouristé nabízejí ideologicky dostatečně odlišný přístup. Na konci dne jsou to různé odstíny kapitalismu a korporativismu."
"Jak zlé musí menší ze dvou zel podstoupit, než se rozhodnete od nich odejít?" ptá se s odkazem na Tonyho Blaira.
Místo toho podporuje Stranu zelených. „Myslím si, že Strana zelených má v politice největší smysl, pokud jde o renacionalizaci věcí a jejich politiku, jak dostat mladé lidi do práce.“
„Myslím, že nejmocnějším nástrojem lidí, jako je David Cameron, Iain Duncan Smith a Jeremy Hunt, je schopnost přimět lidi, aby se cítili osamělí, a přimět je, aby měli pocit, že nemohou nic změnit,“ tvrdí.
Jaký rozdíl tedy může udělat protestní hudba? "Myslím, že to lidi spojuje," odpovídá. „Nejvíc, v co může někdo jako já doufat, je to, že dokážeme vytvořit něco, k čemu se lidé mohou vztahovat, co je přiměje myslet si, že nejsou sami a že nás spousta pracujeme na stejné straně a možná, že když se spojíme, dokážeme udělat rozdíl.“
Nové album Grace Petrie Love Is My Rebellion a informace o jejích nadcházejících koncertech jsou k dispozici na www.gracepetrie.com
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat