Zdroj: Jerusalem Post
Zdá se, že většina Izraelců a Palestinců by souhlasila s tím, že dvoustátní řešení již není životaschopným řešením izraelsko-palestinského konfliktu. Zdá se také jasné, že neexistuje žádné jiné řešení, které bylo předloženo a které by se zdálo životaschopné. Stejně tak neživotaschopný je status quo dvounárodní nedemokratické reality, která zahrnuje vojenskou okupaci Západního břehu Jordánu a blokádu Gazy, která v podstatě vězní více než dva miliony lidí. Na území mezi řekou Jordán a Středozemním mořem se polovina obyvatel definuje jako Palestinci a druhá polovina se definuje jako židovsko-izraelské. U kořene tohoto konfliktu byla většina lidí na obou stranách požadující právo na dosažení územního vyjádření své kolektivní identity. Tento požadavek byl vyjádřen především použitím síly a násilí k dosažení tohoto práva a také k upření jeho práva druhé straně.
V posledních desetiletích se také vyskytly situace, kdy se zdálo, že na obou stranách je malá většina ochotná uznat kolektivní národní práva druhé strany, zatímco významné menšiny v obou komunitách trvaly na tom, že žádné takové právo neexistuje. Nevím, jaké je řešení tohoto konfliktu, ani nevyznávám ani nepodporuji žádné konkrétní ztvárnění řešení. Do tohoto konfliktu jsem se dostal jako absolvent sionistického hnutí mládeže. Přistěhoval jsem se do Izraele, když mi bylo 22 let, a už tehdy jsem poznal, že v této zemi žijí dva národy.
V roce 1978, můj první rok života jako Izraelec, jsem začal hledat rovnost a mír. První dva roky v Izraeli jsem strávil jako dobrovolník jako komunitní pracovník v izraelsko-palestinském městě Kafr Kara. Věděl jsem, že má-li existovat řešení konfliktu, musí existovat vzájemné uznání kolektivních národních práv. Popírání existence jednoho z národů a jejich národního narativu vede k pokračování konfliktu a neschopnosti konverzovat s cílem hledat modality, jak žít na zemi v míru mezi řekou a mořem.
Rozpoznání protichůdného narativu nutně nevyžaduje jeho přijetí jako pravdu a legitimizaci jako celek. Znamená to stanovit měřítko a přijmout existenci ostatních lidí a že i ostatní lidé mají právo na sebeurčení země. Merriam-Webster definuje sebeurčení jako: „určení lidí územní jednotky o jejich vlastním budoucím politickém postavení“. Existují definice sebeurčení, které zahrnují suverenitu, ale suverenita má mnoho podob a koncept suverenity se vyvíjel v průběhu staletí a přijal různé politické skutečnosti.
Pro Židy-Izraelce a Palestince, kteří více než století trpěli akutním konfliktem o kontrolu nad zemí, je určitá forma sebeurčení a suverenity nezbytná a žádná ze stran není ochotna vzdát se svého práva řídit svůj vlastní osud. Obě strany mají potřebu zajistit svou identitu a zajistit bezpečnost pro své lidi a jejich zemi. Nemůže existovat žádné řešení konfliktu, které zabrání nebo omezí příležitosti pro ekonomický růst, prosperitu, rovnost a volný pohyb.
Ekonomické rozdíly mezi stranami jsou dnes funkcí konfliktu a izraelské kontroly nad územími a ekonomikou Palestinců. To, že Izrael brání Palestincům plně využívat jejich vlastní půdu a zdroje, je nepřijatelné v žádném možném řešení. Nedostatek schopnosti vznášet nároky na dříve vlastněnou půdu a majetek Palestinců je také něco, co je třeba řešit při hledání řešení konfliktu, zvláště když Židé mají právo nárokovat si pozemky a majetky ve východním Jeruzalémě a jinde před rokem 1948.
Řešení dvou států z Osla bylo založeno na vzorci, že Palestinci vytvoří stát na 22 % území, zatímco Izrael bude uznán na 78 % území. Vzorec nepřiměřeného rozdělení byl navržen proto, že Palestinci nepřijali rezoluci Organizace spojených národů o rozdělení z roku 1947. Náklady na neuznání ze strany Palestinců znamenaly ztrátu velké části území, které mohli získat v rámci rozlišení. Podle plánu OSN, který byl také nepřiměřený přidělovat malému počtu Židů větší podíl na půdě, by oba státy měly ve svém státě velké menšiny ostatních lidí.
Při absenci dvoustátního řešení a v důsledku neúspěchu Osla se mohly územní parametry změnit a možná bude potřeba vyrovnat se s rozdělením populace 50:50 a územními aspekty velkých Palestinské populace v zelené linii v Galileji, Malém trojúhelníku a Negevu. Neznamená to nutně vytyčení tvrdých státních hranic na různých liniích, ale redefinici konceptu sebeurčení a kolektivních práv. Ve federálním modelu by všichni obyvatelé celého území mohli vlastnit více než jeden typ dokladů totožnosti, včetně „občana federálního státu“ a „občana sub-autonomní jednotky“ v rámci federálního státu. Mohly by být vytvořeny poloautonomní zóny, ve kterých jsou k dispozici kulturní projevy identity, které jsou rovnocenně podporovány státem, a kde jsou k poskytování služeb voleny samosprávné zastupitelské orgány.
V konfederačním uspořádání by také mohlo existovat několik možností pro různé typy dokladů totožnosti. Mohlo by to být založeno na modelu dvou států na liniích 4. června 1967, ve kterém by mohla existovat možnost mít občanství obou států, což by mohlo být relevantní pro palestinské občany Izraele a židovské občany Palestiny. Prvním referenčním bodem pro občanství by bylo fyzické bydliště jednotlivce a poté druhou možností pro žádost o občanství druhé země. Všichni občané by mohli být občany Konfederovaného státu stejně, jako občané 27 zemí EU drží své cestovní pasy národního státu, které jsou zároveň pasy EU.
Tyto otázky jsou důležité, ale na konci dne se nejdůležitější otázky týkají kontroly a bezpečnosti. Co je zdrojem autority a kdo má právo mobilizovat a využívat fyzickou sílu? Zde neexistuje řešení, které by nezahrnovalo mechanismy vlastněné a provozované oběma stranami společně. To je také základem hledání řešení, která umožní život v relativním míru na této zemi – to lze provést pouze společně se všemi příbuznými stranami u stolu. Proces vystupování ze škatulky neúspěšných řešení je únavný a náročný, ale musíme se do něj zapojit a čím dříve, tím lépe.
Spisovatel je politický a sociální podnikatel, který zasvětil svůj život Státu Izrael a míru mezi Izraelem a jeho sousedy. Nyní režíruje The Holy Land Investment Bond.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat