Možná, že modernějším způsobem vysílání zpráv by bylo, kdyby to Davina McCall oznámila slovy: „Je pryč, ale pojďme se podívat na některé z jejích nejlepších kousků.“ Pak jsme ji mohli vidět, jak odsuzovala Nelsona Mandelu jako teroristu a spřátelila se s generálem Pinochetem.
Místo toho to začalo podle očekávání, s Hurds, Howes a Archers telefonování ve svých „pozoruhodných“ a „historiích“a připomněli jsme si, jak strhla Berlínskou zeď a zachránila Británii, pak článek v The Times tvrdila, že je zodpovědná za ukončení apartheidu, a zdálo se, že dnes už uslyšíme, že zastavila invazi Daleků na Gibraltar a přiměla naši zlatou rybku, aby se cítila hrdá na to, že je Britka, a brala 8 za 35 proti Austrálii, aby vyhrála Ashes.
"Dokonce i ti, kteří s ní nesouhlasili, respektoval ji jako přesvědčení političku“, zaznělo mnohokrát, jako by se všichni účastnili smutku. Brzy však nebylo možné předstírat uctivý konsenzus, ne kvůli podivné party na ulici, ale kvůli rozšířenému a uváženému opovržení. V mnoha oblastech to muselo být pro svědky Jehovovy matoucí, protože pokaždé, když zaklepali na dveře a zeptali se: „Slyšeli jste dobré zprávy“, bylo jim řečeno: „Ano, kámo, mám, chceš jít dovnitř? na pivo?"
Netrvalo dlouho a přišly stížnosti, jako například Tony Blair řekl: „I když s někým velmi silně nesouhlasíte, v okamžiku jeho smrti byste měli projevit trochu respektu.“ Pravděpodobně tehdy, kdy bin Laden byl zabit, Blairův výrok zněl: „Ačkoli jsem nesouhlasil s Usámovou politikou, byl to usvědčující terorista, barevná postava, jejíž krátké filmy byly nejen zábavné, ale také vzdělávací. Bude nám bohužel chybět."
Neúcta byla nevyhnutelná, protože miliony byly proti ní ne proto, že by s ní nesouhlasily, ale proto, pomohla zničit jejich životy. Když vám někdo vykrade dům, neříkáte: „Nesouhlasil jsem s politikou zloděje, přivázat mě k židli lepicí páskou a obnažit to místo, dokonce si vzít nakládanou cibuli, což považuji za rozdělující. Ale obdivoval jsem jeho přesvědčení."
Například byla citována chilská žena žijící v Británii Nation časopis a řekl: „Vláda Thatcherové přímo podporovala Pinochetův vražedný režimfinančně, prostřednictvím vojenské podpory, dokonce i vojenského výcviku. Členové mé rodiny byli mučeni a zavražděni za Pinocheta, který byl jedním z Thatcherových nejbližších spojenců a přátel. Ti z nás, kteří slaví, jsou ti, kteří hluboce trpěli.“ Ano, ale byla schopna koupit akcie British Gas, takže na tom byla lépe jinými způsoby. V tolika oblastech strana, která trvá na tom, abychom projevili soucit s jejich zesnulou hrdinkou, udělala ctnost, že neukázala nic, když byla jejich vůdcem. Nezaměstnanost jen nevytvářela, ona se v ní chválila. Její příznivci ve Městě si libovali ve svém nevydělaném bohatství o to víc, že se mohli vysmívat těm, kdo nemají nic.
Ale tento týden byli fanoušci Thatcherové bez omezení ve svém zneužívání pro kohokoli, kdo neprojevuje „soucit“. Možná bychom jim měli dát výhodu pochybnosti a přijmout, že to právě objevili. Všichni jdou k doktorům a říkají: „Cítím takový zvláštní druh péče o někoho, kdo nejsem já. Potřebuji antibiotika?" Pokud jsou zmateni, proč tento týden není všeobecný smutek, možná by měli navštívit Corbyho. Je to město, které bylo postaveno ve třicátých letech minulého století, celé kolem ocelárny a tisíce nezaměstnaných Skotů se tam přistěhovaly za prací. Výsledkem je, že jeho lidé mají stále silný skotský přízvuk, i když je to v Northamptonshire.
Ale v roce 1980 vláda Margaret Thatcherové zavřela většinu ocelářského průmyslu, jako součást jejího plánu rozbít odbory, a na Corbyho to působilo, jako by někdo převzal kontrolu nad Lake District a betonoval v jezerech.
Byl jsem tam nahrát rozhlasový pořad o městě a v Grampian Clubu jsem se setkal s Donem a Irene, oběma kolem sedmdesáti let. Donův otec šel do Corbyho pěšky z Larkhallu poblíž Glasgow v roce 1932. Zmínil jsem se Donovi o ocelové stávce a uzavření závodu, ale gestikuloval, jako by ho to nějak minulo. Muselo by to být zmíněno v pořadu, tak jsem se snažil najít ve městě někoho s příběhem, anekdotou, něčím. Ale nikdo k tomu nechtěl nic říct. Během nahrávání jsem se zeptal, jestli má někdo příběh z těch dnů, ale nikdo to neudělal, dokud to nemělo pocit, jako by celé publikum společně prošlo návrhem, který zněl: „Myslím, že by bylo nejlepší přejít k jinému tématu, Označit."
Poté mi Irene v baru řekla: „Nechovali jsme se drze, lásko, když jsme si o uzavření neměli moc co říct. Nebyla to ale lehká doba. Don pochodoval z Corbyho do Londýna s transparentem. Všechno ho to zlobilo, na rok jsme se rozešli, protože se s tím dalo žít. Měli jsme ale štěstí, dva naši nejbližší přátelé spáchali v měsících po uzavření sebevraždu. Takže lidé by na ty časy nejraději zapomněli. Ale kromě toho jsme si show opravdu užili.“
Přesto i ti, kteří nesouhlasí s její politikou, jistě pochválí její úspěchy.
Kupodivu jsou to nyní její příznivci, kteří urážejí její památku pohřeb hrazený daňovým poplatníkem. Určitě by bylo vhodnější nechat ji tam, kde je, a říct: „Pokud se neumíš postavit na vlastní nohy, nemůžeš čekat pomoc od státu.“
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat