Konečně se stalo nevyhnutelné a pandemie koronaviru nyní pustoší obležené pásmo Gazy. Dne 24. srpna zavedly úřady Gazy úplnou uzamčení poté, co bylo zjištěno několik případů COVID-19 mimo vyhrazené karanténní oblasti. Od té doby bylo identifikováno přes 1,000 případů a deset lidí zemřelo. Odborníci odhadují číslo výrazně vyšší.
Podniky, mešity, školy, kavárny a prakticky vše ostatní je nyní uzamčeno. Místní vláda spolu s palestinskou agenturou OSN pro uprchlíky UNRWA a spolu s mnoha dobrovolníky zoufale pracují na udržení fungování Gazy a omezení šíření pandemie, a to navzdory omezeným a stále se zmenšujícím zdrojům.
Krize v Gaze je mnohostranná. Izraelské obležení v kombinaci s masivním ničením z předchozí války způsobilo, že Gaza se zmítá ve velké humanitární katastrofě. S výpadky elektřiny dosahujícími až dvaceti hodin denně a s nedocházejícími zásobami paliva Gaza zpočátku sotva fungovala.
COVID-19 zhoršil už tak zoufalou situaci.
Zatímco hlasy dospělých – ať už úředníků, mezinárodních pracovníků, intelektuálů a dokonce i obyčejných lidí – jsou často slyšet, dětské hlasy jsou často opomíjeny. Děti z Gazy se v posledních letech staly hlavními oběťmi mnoha protivenství Pásma. Děti z Gazy, které se staly obětí pustošení válek, a protože jsou nejzranitelnější, podvýživou a zdravotními krizemi, skutečně trpí. Jejich volání o pomoc je však často tlumené nebo nevyslyšené.
Abychom poskytli platformu, jakkoli omezenou, pro hlasy některých nejbezbrannějších v Gaze, oslovili jsme několik rodin v Gaze a požádali jsme o povolení, aby jejich děti mohly svým vlastním způsobem uvažovat o současném uzamčení, o svých životech v obležení a zdánlivě věčná válka. Požádali jsme také děti, aby promluvily o svých zálibách a nadějích a snech do budoucna.
Tohle museli říct.
Malak Judah, 9 – město Gaza
Jmenuji se Malak Judah. Je mi devět. Bydlím ve městě Gaza. S koníčkem zpívání a recitace poezie jsem začal ve třech letech. Mám mnoho videoklipů, ve kterých zpívám a recituji poezii. Veškerá poezie, kterou píšu a recituji, mluví pouze o Palestině a naší touze vrátit se do naší vlasti.
Do Velkého pochodu návratu jsem se zapojil od samého začátku (březen 2018). Chodil jsem tam s rodinou recitovat poezii a zpívat, když jsem stál na hlavním pódiu, pouhých 700 metrů (cca 2,300 stop) od plotu, který odděluje Gazu a naše okupovaná města v Palestině. Ale pokaždé, když jsme to udělali, sionistické okupační síly na nás střílely živé kulky a slzný plyn. Mnohokrát jsem vdechl slzný plyn a pokaždé jsem se málem udusil.
Zkoušel jsem zpívat o jiných tématech kromě Palestiny, ale nemůžu, protože od té doby, co jsem přišel na tuto zemi, vše, co vidím a slyším, souvisí s okupační politikou a útlakem našich lidí... Neustále odpojují elektřinu a naše voda je nevhodná k lidské spotřebě – a ani tehdy není vždy dostupná. Každých pár let dochází v Gaze k nové sionistické agresi. Proto je moje poezie vždy o těžkém životě, který prožíváme.
Sním o tom, že budu cestovat a účastnit se mezinárodních festivalů, ale kvůli politice uzavření a obtížím při opuštění jsem nikdy nebyl mimo Gazu. Nyní je situace ještě kritičtější, zejména po šíření pandemie COVID-19. Chybí mi škola, učitelé a ranní hlášky. Nevíme, kdy se vrátíme do školy. Je to, jako bychom prožívali další izraelskou válku v Gaze.
Mým přáním je osvobození Palestiny, abychom mohli jít do našeho rodného města.
Razan Zidan, 9 let - Khan Younis
Jmenuji se Razan Zidan. Je mi devět. Sním o tom, že budu módní návrhářkou, abych mohl navrhovat krásné oblečení pro svou rodinu a všechny děti v Palestině. Až vyrostu, chci jim dávat dárky a krásné hračky, přinášet štěstí do jejich srdcí.
Mám mnoho strachů. Nesnáším koronavirus. Kvůli tomu nemůžu vidět své přátele. Chybí mi hrát si s nimi a také mi chybí škola. Také se bojím válek. Velmi, velmi mě děsí. Nesnáším zvuky vydávané válečnými letadly a zvuky ostřelování. Bojím se dívat na zprávy. Když dojde k výpadku elektřiny, jdu okamžitě spát, takže se tmy moc nebojím.
Ale také miluji mnoho věcí. Ráda kreslím a miluji barvy. Miluji růže a krásné oblečení a ráda trávím čas se svou rodinou.
Palestinu mám moc rád. Je to moje vlast. Ale okupace je odporná. Můj otec stále říká, že „svět bude krásný, až bude okupace pryč“. A to je vše, co chci. Aby byl svět krásný.
Můj děda mi řekl, že jsme bydleli v krásném městě zvaném Bashsheet. Je to naše původní město a leží u moře. Zeptal jsem se ho, proč dostal tak zvláštní jméno. Řekl, že tam byl pohřben Prophet Sheet. Řekl, že je to nádherné a krásné město a známé svými velmi lahodnými pomeranči. Chci vidět své město a jak je krásné. Přeji si, abych se mohl vrátit se svou rodinou do Bashsheetu.
Doufám, že jednoho dne se můj sen – a sen všech mých přátel – splní tam, kde Palestina existuje bez izraelské okupace.
Musa Abu Jazar, 12 – Rafah
Jmenuji se Musa Salah Abu Jazar. Je mi dvanáct let. Bydlím ve městě Rafah. Jsem uprchlík a moje původní vesnice je Sarafand Al-Amar. Narodil jsem se němý – nemohu mluvit a neslyším. Když jsem byl malý, maminka chodila na kurzy znakového jazyka, aby se mnou mohla komunikovat.
Velmi trpím, protože většina lidí v mé společnosti mi nerozumí, protože neznají znakovou řeč. Vyzývám všechny lidi, aby se naučili znakovou řeč, aby mi rozuměli a rozuměli všem němým lidem, kdekoli.
I přes svůj sluchový handicap se vždy snažím překonat všechny překážky, kterým čelím. Ve škole jsem vždy nejlepší student ve třídě a dostávám nejvyšší známky. Do školy jezdím na kole, v každém směru několik kilometrů. Mezi mé koníčky patří fotbal, jízda na kole a fotografování. Hraju fotbal s dětmi ze sousedství. Před několika měsíci jsem se připojil k fotbalové akademii, abych mohl zlepšit své dovednosti, ale když koronavirus zastavil vše v Gaze a celém světě, bylo pro mě velmi obtížné cvičit. Už nemůžu chodit do školy a ani jezdit na kole.
V Gaze máme dva nepřátele: koronavirus a izraelskou okupaci. Okupace nám brání využívat některá z našich základních práv a našich koníčků. Nejvíc mě děsí, když je elektřina na mnoho hodin bez proudu. Sním o tom, že se stanu slavným profesionálním fotbalistou. Také se chci stát velmi dobrým fotografem. Přeji si mít dobrou kameru, abych mohl zaznamenat svůj boj a utrpení všech dětí z Gazy, aby celý svět věděl, že jsme byli zbaveni všech našich práv.
– Wafaa Aludaini je novinářka z Gazy, hlasatelka a aktivistka. Vede skupinu mládeže 16. října a věnuje se předávání hlasů obyčejných Palestinců v Gaze světu.
– Ramzy Baroud je novinář a redaktor The Palestine Chronicle. Je autorem pěti knih. Jeho nejnovější je „Tyto řetězy budou zlomeny: Palestinské příběhy boje a vzdoru v izraelských věznicích“ (Clarity Press, Atlanta). Dr. Baroud je nerezidentem Senior Research Fellow v Centru pro islám a globální záležitosti (CIGA), Istanbul Zaim University. Jeho web je www.ramzybaroud.net
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat