Neexistují žádná spiknutí, která by se dala rozpitvávat, žádné skryté agendy, které by se daly třídit, a žádný šikmý jazyk, který by se dal obratně dekódovat: postoj Bushovy administrativy k nelegálním židovským koloniím na okupovaných palestinských územích je křišťálově jasný.
Prezident George W. Bush nám všem udělal velkou laskavost, když na společné tiskové konferenci s izraelským Arielem Šaronem 11. dubna znovu vyjádřil svůj postoj ke koloniím.
Bushovou novou realitou nebyly nic jiného než již existující kolonie na Západním břehu, které byly založeny po válce v roce 1967 a následné izraelské okupaci.
Kolonie porušují mezinárodní právo, jak je diktováno v mnoha rezolucích OSN, a je požadováno jejich odstranění.
Není žádným tajemstvím, že miliardy dolarů vynaložené na jejich vybudování a údržbu ochotně poskytly po sobě jdoucí americké vlády, republikáni a demokraté.
Obrovská suma peněz poskytnutá Spojenými státy na pomoc tomuto hlasitému porušování mezinárodních a lidských práv pokračuje v nezmenšené míře.
Avšak ti, kteří se snažili pochopit americkou roli ve velkolepém projektu Izraele osídlování biblické země Jehuda a Samaří, by již neměli tvrdit, že jsou v tomto tématu zmatení.
Americký prezident považuje za „nerealistické“ likvidovat pouze židovská velká populační centra na Západním břehu Jordánu a okupovaném východním Jeruzalémě.
Toto uznání činí většinu očekávaných mírových rozhovorů irelevantními, protože odsouvá mezinárodní právo na vedlejší kolej, ruší vlastní tvrzení USA, že jsou čestným zprostředkovatelem v takzvaném mírovém procesu, a jednoznačně deklaruje podporu izraelskému postoji v této záležitosti.
Izraelský postoj je také jasný a nevyžaduje žádné důmyslné výklady.
„Postoj Izraele je, že hlavní izraelská populační centra [nelegální židovské kolonie] zůstanou v rukou Izraele na základě jakékoli budoucí dohody o statutu se všemi souvisejícími důsledky,“ pomohla Sharon dále objasnit.
Bush i Sharon jednoduše zopakovali své pozice, které jsou stejné, až na pár drobných detailů. Jedním z nich je otázka expanze stávajících kolonií.
Izrael aktivně propojuje četné židovské kolonie pouze židovskými obchvaty, což si vynutilo vytvoření nových bezpečnostních zón na Západním břehu Jordánu, které byly rychle začleněny do stále rostoucí původní koloniální infrastruktury.
Umístění kolonií bylo vybráno na strategickém základě. Většinou byly postaveny v rozumné blízkosti hranic z roku 1967, aby zajistily územní sousedství s Izraelem a zároveň přispěly k dalšímu územnímu rozpadu na palestinských územích.
Zmocnili se nejúrodnější palestinské půdy a zásob vody. A se zavedením zasahující „Izraelské zdi apartheidu“ je plán téměř dokončen.
Zeď je de facto anexí palestinské země. Odřízne celé komunity od jejich farem a živobytí mimo jejich stále se zmenšující populační centra.
Zamyká celá města a vesnice, jako je Qalqilia, a nabízí desetitisícům Palestinců dvě nejobtížnější možnosti, buď uvěznění na dobu neurčitou, nebo dobrovolný přesun.
Další výzvou, které musí palestinští farmáři čelit, je získání povolení od Izraelců k obhospodařování jejich půdy.
Pokud není uděleno povolení, není povolen přístup, a pokud není půda obdělána po dobu tří let, stává se majetkem státu Izrael.
Ale projekt není nikdy dokončen bez pohlcení celého města Jeruzaléma, včetně okupovaného východního Jeruzaléma.
Proto došlo k expanzi největší ilegální židovské kolonie Maale Adumim.
Jakmile bude dokončeno 3,500 jednotek, okupovaný východní Jeruzalém bude odpojen od zbytku Západního břehu, čímž se palestinské požadavky na hlavní město v okupovaném východním Jeruzalémě podle Bushovy logiky stanou stejně „nerealistickými“.
Ti, kdo vychvalovali rozpor mezi izraelským a americkým postojem ke koloniím, nemusejí hledět dál než na výsledek hlasování v Komisi OSN pro lidská práva (UNCHR) se sídlem v Ženevě.
14. dubna přijal přední světový orgán pro lidská práva rezoluci, která odsoudila nezákonné rozšiřování izraelských kolonií na okupovaných územích.
Rezoluce byla široce schválena, s výjimkou dvou zemí, z nichž jednou byly Spojené státy americké.
Americký velvyslanec Rudy Bochwitz tvrdil, že rezoluce byla „nevyvážená a nespravedlivá“.
I když na postoji USA v UNCHR nebo v jakémkoli jiném mezinárodním orgánu kritickém vůči Izraeli opět nebylo nic šokujícího, potvrzuje to, že v Bushově administrativě nenastala a nelze očekávat žádná významná změna v otázce kolonií.
Naopak o jasnosti americké administrativy v jiných primárních otázkách lze jen stěží pochybovat. Bush znovu a znovu opakoval, že požadovat právo na návrat pro palestinské uprchlíky je stejně „nerealistické“.
I když by tato jasnost v žádném případě neměla osvobodit od zavrženíhodného, nevyváženého a sebezničujícího postoje americké administrativy ohledně věčného konfliktu na Blízkém východě, vyžaduje úplný obrat v bezpodmínečné kapitulaci Palestinské samosprávy a důvěře v ní proizraelské politiky.
Zdá se, že palestinský prezident Mahmúd Abbás a jeho okruh údajně pragmatických a umírněných úředníků zcela ignorují Bushův postoj proti palestinským právům, který je svatější než ty, a redukují palestinský boj na pouhé hledání zahraniční pomoci.
Je jen otázkou času, kdy se unavení Palestinci znovu vzbouří proti izraelskému útlaku, americké samolibosti a poslušné a podřízené reakci Palestinské národní samosprávy na obojí.
Dokud bude výše uvedená rovnice pokračovat v nezměněných hodnotách, zůstane region rukojmím nestability, násilí a extremismu.
Doufám, že americká jasnost ve své podpoře Izraele bude paralelní s podobnou jasností ohledně vysokých politických nákladů, které taková neopodstatněná a provokativní podpora s sebou nese.
Pokud by Spojené státy měly pokračovat ve svém drahém hazardu z jakýchkoli strategických důvodů, kterým chtějí sloužit, měli by si to americký lid dvakrát rozmyslet.
-Ramzy Baroud je zkušený arabsko-americký novinář, šéfredaktor PalestineChronicle.com a programový producent satelitní televize Al-Džazíra.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat