V dnešních společenských vědách je do značné míry konsensuální, že kolonialismus neskončil politickou nezávislostí evropských kolonií, ke které došlo mezi začátkem 19. století a koncem 20. století. To, co skončilo, i když ne úplně, byla forma kolonialismu, historický kolonialismus charakterizovaný územní okupací cizí zemí. Kolonialismus pokračoval v mnoha dalších formách, protože politická nezávislost (suverenita) byla do značné míry podmíněna ekonomickými a finančními závislostmi, nerovnými smlouvami, privilegiami udělovanými společnostem bývalých kolonizačních mocností, vyháněním rolníků, aby uvolnili místo pro megarozvojové projekty, kontinuita společenských vztahů založená na koloniálním principu etnicko-rasové méněcennosti toho druhého, jehož nejzřetelnějšími projevy jsou vnitřní kolonialismus a rasismus. Méněcennost a démonizace druhého prostřednictvím rasismu je konstantou západní civilizace (možná i jiných), stejně jako byl po staletí antisemitismus a antiromští lidé a stejně jako dnes je islamofobie. Ale ani historický kolonialismus zcela nevymizel. Dva případy nejblíže Evropě jsou Saharawi, podléhající marockému kolonialismu, a Palestinci, podléhající izraelskému kolonialismu. Zaměřuji se na to druhé kvůli extrémní formě etnických čistek, které na sebe bere.
Naprostá většina Izraelců zažívá bez zábran apartheid společnosti, ve které žijí. V měsících předcházejících 7. říjnu došlo v Izraeli k velkým politickým nepokojům kvůli Netanjahuově navrhované reformě soudnictví, kterou mnozí Izraelci považovali za brutální útok na demokracii. V sázce byla „budoucnost Izraele“, existenční rozhodnutí mezi sekulárním, demokratickým státem na jedné straně a teokratickým, autoritářským státem bez dělby moci na straně druhé. Uprostřed takového politického zmatku se prakticky žádná strana, bez ohledu na svou politickou pozici, nezmínila o Palestincích, situaci na Západním břehu nebo v pásmu Gazy. A pokud to někteří z demonstrantů skutečně udělali, byli okamžitě odstraněni. Ve stejném období bylo mnoho Palestinců žijících v Izraeli, a tedy izraelští občané, neustále cílem zločineckých gangů, které je beztrestně napadaly a okrádaly. Palestinci přitom na Západním břehu a v pásmu Gazy každý den umírali a svévolné činy proti nim byly součástí každodenního života. Nic z toho nebylo na politickém programu izraelských demokratů bojujících proti Netanjahuovu fašistickému autoritářství. Jinými slovy, okupace Palestiny nebyla politickým problémem; podřízenost Palestinců byla samozřejmost, a dokonce ani téma stranických programů v době voleb. Bylo tomu tak i v době kolonialismu, toho historického, kdy otroci či kolonizovaní obecně o sobě nedali vědět aktivním odporem.
Tato absence je klíčem ke všemu, co se děje ne od 7. října 2023, ale od 9. listopadu 1917, kdy Britské impérium slíbilo Židům národní domov v Palestině, kde už žila malá menšina Židů. Práva naprosté většiny arabských a křesťanských Palestinců byla uznána, ale od počátku jim byly upírány „univerzální“ principy, které USA navrhovaly na konci první světové války: právo na sebeurčení a právo na demokracie. Je zřejmé, že tato práva byla odepírána v celém koloniálním světě a v podstatě ze stejných důvodů. Pokud by došlo k sebeurčení a volbám, kolonialismus by okamžitě skončil. Po třiceti letech se situace opakuje a mnohem horší. Ve stejném roce, kdy byla podepsána Všeobecná deklarace lidských práv (1948), byla nová všeobecná práva Palestině a celému kolonizovanému světu opět upřena. Ještě vážněji, ten rok byl svědkem dvou nejvýznamnějších útoků (kromě těch, které již existovaly) proti těmto principům. V Jižní Africe byl institucionalizován systém apartheidu a byl vytvořen Stát Izrael, který sliboval uznat Západní Německo jako civilizovanou zemi (po nacistických zvěrstvech), pokud dokáže dobýt co největší palestinské území. Tak začala Nakba, velká katastrofa palestinského lidu, jejich masivní vyhnání z území, které obývali více než 2,000 let: 750,000 530 Palestinců vyhnaných z jejich domovů, XNUMX vesnic srovnaných se zemí, vytvořené pouště tam, kde kdysi byly zahrady, tisíce zabitých. Tím se upevnil koloniální charakter Státu Izrael: obsadit co největší území a co nejvíce ho vyprázdnit od „cizinců“. A takto se Izrael zachoval dodnes, nejen že nerespektuje rezoluce OSN o obou státech, ale také se prohlásil za židovský stát, kde mají plné občanství pouze Židé.
Palestina je tedy jednou ze zbývajících situací historického kolonialismu. Bojovaná válka je koloniální válkou na straně Izraelců a antikoloniální osvobozeneckou válkou na straně Palestinců. Portugalci by tomu měli rozumět lépe než kterákoli jiná evropská země, vzhledem k tomu, že před pouhými padesáti lety žili ve stejné situaci. Ve válce jsou teroristické činy spáchány vždy, když se záměrně zaměří na civilní obyvatelstvo, ať už jsou páchány protikoloniálními bojovníky nebo státy (druhé se nazývá státní terorismus). Tak tomu bylo v alžírské válce, válkách v Guineji-Bissau, Angole a Mosambiku. Právě před padesáti lety, v roce 1973, Amílcar Cabral (až do své smrti) (Guinea-Bissau a Kapverdské ostrovy), Agostinho Neto (Angola), Jonas Savimbi (Angola), Holden Roberto (Angola) a Samora Machel (Mozambik), byli teroristé a jako takoví byli zobrazováni v portugalském tisku. O rok později byli hrdiny antikoloniálního osvobození a jako takoví oslavováni ve svých zemích a v Portugalsku. Proč v Palestině nejsou žádní hrdinové osvobození, ale pouze teroristé? Protože kolonialismus si nadále podmaňuje Palestinu. Transformace teroristů v hrdiny obecně neprobíhá tak rychle jako v portugalském kolonialismu. Stačí si vzpomenout na případ Nelsona Mandely, který, ačkoli apartheid skončil v roce 1994 a byl k tomuto datu zvolen prezidentem Jihoafrické republiky, byl z amerického seznamu teroristů vyškrtnut teprve v roce 2008.
Chápeme-li situaci v Palestině jako koloniální situaci, můžeme pochopit, proč existují dvojí standardy, pokud jde o hodnocení válečných činů. Globální sever je tvořen kolonizujícími evropskými zeměmi a jejich koloniemi, které zcela ovládali osadníci bílé rasy (USA, Kanada, Austrálie a Nový Zéland). Jeho historickou pamětí je kolonialismus, územní okupace a vyhlazování každého, kdo se tomu postaví. To, co dělá Izrael, je to, co udělaly USA. Odmítnutí Evropané (puritáni nebo zločinci) odešli obsadit území mimo Evropu a poté, co tam byli, prováděli etnické čistky od těch, kteří byli proti jejich okupaci. Vzhledem k tomuto kontextu je pochopitelné (nikoli však odpustitelné), že si globální Sever představuje Stát Izrael jako jednání v sebeobraně. Takto globální Sever zdevastoval původní obyvatelstvo. Podporou Izraele globální Sever legitimizuje svou vlastní historii.
Relativní anachronismus historického kolonialismu praktikovaného Izraelem vytváří propastnou linii vytváření zdánlivě absurdních rozdílů nad globálním inertním magmatem sutin a nevinných mrtvol, z nichž mnohé jsou děti, zvláště šokující. Již jsme viděli, že sebeobrana není nikdy ospravedlnitelná vůči nevinným lidem, civilnímu obyvatelstvu, zejména dětem, a tím méně, když je ve svém vražedném násilí uplatňována jako nevybíravý kolektivní trest. Nic z toho nebrání aktivaci propastné linie, která rozlišuje dobré násilí od špatného násilí, rozlišuje smrt těch, kteří umírají, od smrti těch, kteří jsou zavražděni. Na této straně propastné linie mluvíme o „nás“, zatímco na druhé straně mluvíme o „nich“. Na jedné straně plně lidské, na druhé podlidské. Proto mladým Izraelcům, kteří byli barbarsky zavražděni při účasti na rave Parallel Universe, nepřipadalo vůbec neobvyklé, že oslavovali „lásku a harmonii“ dva kilometry od plotu, který obklopuje největší venkovní vězení na světě, kde jsou více než dvě jsou zadržovány miliony lidí. Dokonce ani členové jednoho z kibuců, kteří byli napadeni, nevěděli, že lidé, kteří na ně útočili, byli třetí generací Palestinců, kteří žili ve vesnici, která byla ukradena jejich předkům (jedna z 530 vesnic) a zničena, aby mohli postavit ten kibuc.
Propastná linie nám neumožňuje vidět dvě brutality, dva terorismy, i když prolitá krev má stejnou barvu. To je strukturální slepota vítězů dějin. Pro ně bude vždy příliš pozdě vidět, co je na očích. Jedinou útěchou Palestinců je vědomí, že všechny kolonialismy končí. Jejich tragédií je, že konec kolonialismů vždy závisí na mezinárodních aliancích, a ty byly v jejich případě pomalé. Palestinci jsou Arabové, kteří byli odděleni od arabského světa. Přijetím konečného řešení proti Palestincům jako menší koloniální rány si arabský svět řeže do vlastního masa. Pokud tragédie palestinského lidu nebude součástí arabského problému, nebude existovat ani řešení mnoha dalších problémů, kterým arabský svět čelí.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat
1 Komentář
Izrael je v existenční krizi , prostě se nedokáže poklonit Hamasu .
Hamas je (fašistická) organizace, která vymýtí Izrael a zabije všechny Židy, pokud jim to dovolí.