Šéfredaktor Haaretz Aluf Benn nás vyzývá, abychom se příliš nenadchli dopady bojkotu Izraele (Haaretz, 28. dubna). Souhlasím s ním, ale i když z toho nejsme nadšení, nezbývá nám nic jiného, než uznat, že bojkot, divestifikace a sankce jsou jedinou hrou ve městě, poslední nadějí na změnu, kterou chce i Benn. To je jediný způsob, jak zabránit Izraeli v setrvání ve svých zločinech. Jedinou alternativou je krveprolití, které si nikdo nepřeje.
Sankce a bojkot jsou nejnenásilnějšími a nejlegitimnějšími prostředky, které existují (Izrael neustále káže světu, aby je použil proti svým nepřátelům) a ukázaly se jako účinné. Dokonce i lidé, kteří sdílejí Bennovy výhrady, a já sdílím některé jeho pochybnosti, musí uznat, že nenabízí jistější alternativu. Jeho návrh, aby levice vytvořila základnu domácí podpory pro své postoje, je beznadějný vzhledem k vymývání mozků, nevědomosti, slepotě, dobrému životu, nedostatku opozice a rostoucímu extremismu izraelské společnosti.
Protože se jedná o kriminální situaci, která nesmí přetrvávat, nemůžeme ji nechat být, dokud se veřejné mínění nezmění. Nikdy to neudělá z vlastní vůle, nemá k tomu žádný důvod, dokud za své zločiny neplatí a nebude za ně potrestán. Lidé, kteří to tvrdí, dosáhli nového vrcholu izraelské chutzpy: dovolit tyranii, zneužívání a útlaku ve jménu demokracie.
Benn začíná svůj článek popisem fantazie – že svět uvaluje na Izrael sankce. Pravdou je, že je to někdy moje fantazie, projev prvotní touhy někoho, kdo každý den vidí hříchy a touží vidět trest. Když pracovníci pohraniční policie popraví těhotnou ženu a jejího bratra s tvrzením, že „hodili nůž“, a společnost zívá nudou, probudí se touha s ní zatřást a potrestat ji. To není touha po pomstě, ale spíše po změně. Benn věří, že bojkot přiměje Izrael přitvrdit svou pozici. Minulost ukázala, že opak je pravdou. Izrael vždy učinil těch pár ústupků, které učinil poté, co zaplatil vysokou cenu nebo tváří v tvář zjevné hrozbě.
Je pravda, že Severní Korea a Kuba neustoupily bojkotům, ale nejsou to demokracie a veřejné mínění v těchto zemích má malou váhu. Izraelci jsou na základě zkušeností z minulosti mnohem rozmazlenější. Zavřete na dva dny mezinárodní letiště a podíváme se, kdo je za osadu Yitzhar; požadovat vízum na každou malou dovolenou v zahraničí a uvidíme, kdo řekne „země Izrael pro lid Izraele“. A to jsme ještě ani nezačali mluvit o přetrvávajících podmínkách nedostatku a hospodářské krize, které si vyžádají, aby se Izrael konečně zeptal: Opravdu to všechno stojí za to uspokojit touhu po nemovitostech, stojí to všechno za rozmar okupace? byli připraveni zaplatit z vlastní kapsy a životního stylu za regiony země, které většina lidí nikdy ani neviděla a nemají o jejich osud žádný skutečný zájem?
První reakce na bojkot bude ta, kterou popisuje Benn: Masada se spojuje, zaujímá tvrdší postoj. Ale během mrknutí oka začnou přibývat otázky, následované protesty. Izraelci z roku 2016 nejsou stavěni na to, aby žili ve Spartě, dokonce ani na Kubě, aby jezdili v autech z 1950. let a stáli dlouhé fronty na maso, aby osadu Esh Kadosh zachovali. Prodají Elkana, aby si Varnu udrželi, a to je dobře. A pokud to zůstane Elkana v jediném demokratickém státě, ještě lépe. Marwan Barghouti jako premiér demokratické vlády mě neděsí, Benne.
BDS ještě nezačalo lízat naše životy tady. Mezitím neexistuje žádná skutečná ekonomická válka, spíše pouze hnutí, která jen postupně mění mezinárodní diskurz o Izraeli. Na okrajích jsou možná nějaké prvky antisemitismu, ale v podstatě jde o protestní hnutí lidí svědomí, kteří chtějí něco udělat. Ekonomický pokles v důsledku toho může nastat rychle, ne nutně postupně. V Jižní Africe přišla podnikatelská komunita za vládou a řekla: A dost, takhle to dál nejde. To by se mohlo stát i tady. To mě vlastně naplňuje velkou nadějí, Benne, nevidím žádnou jinou alternativu.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat
1 Komentář
Skvělý kousek. A děkuji Levymu za to, že nazval Marwana Barghoutiho, jednoho z desítek tisíc, kteří vzdorují z izraelských koncentračních táborů a věznic.