Bagdád jsem navštívil jako reportér několik let před americkou invazí. Všude byly plakáty a sochy svrženého prezidenta Saddáma Husajna. Ale ani jeden kontrolní bod.
Ti, kteří měli to štěstí nebo možná neštěstí, kteří se po březnu 2003 hlásili z okupovaného iráckého hlavního města, si museli všimnout, jak se věci změnily. Zdá se, jako by za každým roztrhaným plakátem nebo sraženou sochou měl být vztyčen kontrolní bod a obsazený vyděšenými nebo rozzlobenými americkými vojáky připravenými bez varování zahájit palbu.
A často to dělají a na místě zabíjejí celé rodiny pod různými záminkami: ‚Auto jelo rychle‘, ‚řidič nereagoval na různé signály‘, ‚cestující se chovali podezřele‘ a tak dále.
Fotogalerie Newsweek, nedávno zveřejněná na MSNBC.com a nazvaná ‚Suddenly Orphaned‘, přibližuje jeden z tragicky častých ‚incidentů‘, který zažívají iráčtí civilisté v rukou okupačních jednotek. „Urychlené“ auto se v iráckém městě Tal Afar chovalo „podezřele“. Řidič dostal ‚rozkaz‘ zastavit, ale ‚nedokázal‘ tak učinit, a to navzdory jasným ‚signálům rukou‘ a ‚varovným výstřelům‘.
Dobře vycvičení vojáci ‚neměli jinou možnost‘, než zahájit palbu a zabít matku a otce šesti dětí. Vojáci rychle ‚vyhodnotili‘ situaci, vytáhli z auta šest malých dětí potřísněných krví a přinutili je kleknout před americkými vojáky, jejichž nohy byly také potřísněny iráckou civilní krví.
Tragédie byla všechno, jen ne vzácná. Stalo se, že tam byl fotograf Chris Hondros, aby toho byl svědkem a předal nám to. Fotogalerie Newsweek nás však ujistila, že zraněné děti byly soucitně převezeny do nedaleké nemocnice a že ‚armáda okamžitě nařídila vyšetřování‘, což se stalo samo o sobě cílem.
Samozřejmě máme plné právo zpochybňovat armádní účet při každém ohlášeném ‚incidentu‘. Koneckonců, válka samotná byla nahromaděním pozoruhodné stavby lží, které vymyslela skupina nestoudných politiků, armádních davů a mediálních vědátorů. Všichni nás od začátku varovali, že „psychologická válka“ se brzy rozvine – způsob, jak ospravedlnit – předem – síť klamu, která bude brzy následovat.
Ale zatímco klika administrativních úředníků, kteří show z Washingtonu řídí, je mazaná a vynalézavá ve své pokračující přehlídce lží, nevymyšlené a klišé podobné zdůvodnění jejich mnoha chyb ukazují, že vojenští muži toto řemeslo ještě nezvládli.
Jak mohou očekávat, že uvěříme, že zabití desítek tisíc iráckých civilistů z rukou americké armády byla série nešťastných událostí? Že politika zastřelení a zabití, která se stále používá proti nezávislým a nezasazeným novinářům, byla neúmyslným důsledkem toho, že sužované jednotky si spletly novinářský dalekohled s protiletadlovými zbraněmi a obrovský Palestine Hotel – kde novináři sídlili v prvních dnech války – s Iráčanem. Armádní instalace? (Proč se mi vybaví slovo Don Quijote, který bojoval s větrnými mlýny a spletl si je s utlačovatelskými obry?)
Americká armáda osvobodila své vojáky – kromě několika, kteří se bezcitně fotografovali, jak mučí a sexuálně zneužívají irácké vězně v Abú Ghrajbu – od jakéhokoli provinění. Zpráva zněla: Udělejte s Iráčany, co musíte; prostě po sobě nenechávejte žádné usvědčující důkazy.
Série nešťastných událostí v Iráku, zejména na kontrolních stanovištích s americkou armádou, pokračuje bez omezení. Jednou z takových epizod, která nedávno získala svůj slušný podíl v médiích, bylo zabití italského zpravodajského důstojníka Nicoly Calipariho 4. května. Calipari položil svůj život, aby zachránil nedávno osvobozenou italskou rukojmí Giuliana Sgrena.
Sgrena byl zajat skupinou iráckých militantů, kteří požadovali okamžité stažení 3000 silných italských vojáků ze své země. I když je požadavek sám o sobě legitimní, metoda použitá k jeho dosažení byla bezcitná a zbabělá a ohrožovala život jednoho velmi odvážného protiokupačního novináře, který pracoval pro italský deník Il Manifesto.
Sgrena a další, kteří se rozhodli vyprávět válku z úst iráckých civilistů, byli trnem v oku americké administrativy. Vyzpovídala vězeňkyně propuštěné z Abú Ghrajbu a navštívila Fallúdžu, vzdorovité město s 300,000 XNUMX obyvateli, které zcela zničila americká armáda. Podrobnosti, které sdělila, byly přinejmenším trýznivé.
Když byla 56letá novinářka propuštěna, její blízké setkání se smrtí bylo všechno, jen ne konec. Agent Calipari ji spěšně doprovodil na bagdádské letiště, aby ji však cestou „přepadli“ američtí vojáci, kteří podle zpráv zasypali jejich auto 300-400 kulkami. Výsledky byly smrtící. Calipari byl okamžitě zabit, když se ponořil na vrchol Sgreny, aby ji chránil. Sgrena byl také zraněn.
Podle Piera Scolariho, Sgrenina společníka: „Američané a Italové věděli o (její) příchodu. Byli 700 metrů (yardů) od letiště, což znamená, že prošli všemi kontrolními stanovišti. Giuliana měla informace a americká armáda nechtěla, aby přežila.“
Segrena, která trvala na tom, že auto nepřekročilo rychlost, že nebyly žádné kontrolní body, žádné signály rukou, dokonce ani varovné výstřely, Scolariho tvrzení podpořila. „Pamatuji si jen oheň,“ napsala z římské vojenské nemocnice Celio. "V tu chvíli se na nás vrhl déšť ohně a kulek, které navždy umlčely šťastné hlasy z před pár minut."
Ale vztah mezi italským premiérem Silviem Berlusconim a Georgem W. Bushem je příliš ‚zvláštní‘ na to, aby mohl být kompromitován další ‚nešťastnou‘ událostí a životem nějakého neznámého ‚ačkoli odvážného‘ důstojníka.
Americká armáda odpověděla ještě jednou a tvrdila, že ‚okamžitě nařídila vyšetřování.‘ Svou obvyklou odpověď nabídla i americká administrativa, která obvinění z úmyslné vraždy odmítla jako konspirativní nesmysl.
Americká mainstreamová média o tomto příběhu informovala, aniž by bezvýhradně nezmínila, že Sgrena byl ‚sebeidentifikovaný komunista‘ pracující pro komunistické noviny. Jemně naznačená představa byla, že Giuliana Sgrena je ideologický cvok a nelze jí věřit.
Nejpodivnější ze všeho byla odpověď italské vlády, kterou nabídl ministr komunikací Maurizio Gasparri. Italské tiskové agentuře ANSA řekl: ‚Vojenská mise musí pokračovat, protože upevňuje demokracii a svobodu v Iráku.‘ Vzhledem k tomu, že většina Italů je proti válce, Gasparri zjevně oceňuje demokracii v Iráku před demokracií ve své vlastní Itálii.
Na závěr lze jen vyjádřit soustrast a prosté poděkování Il Manifestu, Sgreně a italskému lidu, kteří stále skandují za „mír“ navzdory brutálnímu úsilí jejich vlády o válku. Co se týče Calipariho – označeného za „mučedníka“, a jeho lidé tak právem – drzost má svou cenu a on ji ochotně zaplatil.
Pro desítky tisíc iráckých obětí bude jednoho dne spravedlnosti dosaženo. Ale v tomto smutném případě se spravedlnost pravděpodobně vytratí, stejně jako v mnoha jiných. „Kolaterální škody“ – jak nás bohatě naučily americké války – jsou realitou války a ve válce není nic zaručeno, lidská práva, lidská důstojnost a rozhodně ne lidská slušnost.
-Ramzy Baroud je veterán arabsko-americký novinář a šéfredaktor PalestineChronicle.com. Je možné ho kontaktovat na [chráněno e-mailem]
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat