Slyšel jsem o rozhovoru před několika měsíci. Stalo se to mezi mou 18letou dcerou a některými jejími přáteli. Její přátelé usoudili, že nedovolí SVÝM dětem mít děti, protože věřili, že do té doby se svět chýlí ke konci.
Dodnes jsem z toho rozhovoru ohromen. Jistě, v průběhu let jsem slyšel lidi říkat věci jako „…nebudu mít děti, protože tenhle svět je šílený…“, ale na konverzaci mezi přáteli mé dcery bylo zarážející, že to bylo založeno na analýza. Jejich analýza byla taková, že ekologická krize by se stala takovou, že by pravděpodobně přestal existovat lidský život.
Mnoho lidí to tak cítí a já to cítím v různých diskuzích. Nemusí být verbalizován, aby byl v našich rozhovorech příliš přítomen. Sedí tam, jako pověstný slon v obýváku, a málokdo z nás to uzná. Je to ten pocit, že možná, jen možná, nám jako druhu vypršel čas, protože bohatí a nechvalně známí nás dotlačili na cestu ke globální katastrofě.
V různých okamžicích studené války byla tendence poněkud v tomto duchu. Zvláště když se zdálo, že jsme na pokraji jaderného zničení, např. během kubánské raketové krize nebo jomkipurské války, existoval pocit, že věci jsou zcela mimo kontrolu. To se propracovalo do naší kultury prostřednictvím dramat, jako je klasický seriál Roda Serlinga The Twilight Zone, který často obsahoval příběhy týkající se potenciální jaderné katastrofy.
Zdálo se, že jsme tuto bezprostřední hrozbu přežili, ale ocitli jsme se tváří v tvář jiné s neméně závažnými následky, ale s delší pojistkou. Změny se pro mnohé zdály tak dlouho téměř bezvýznamné, dokud jsme si nezačali všímat všeho od mizení medonosných včel přes hurikán Katrina až po nedostatek čisté pitné vody. Ano, jsme v krizi.
Pro ty z nás na levici je tu značná výzva. Pokud naše voliče zachvátí spíše zoufalství než hněv a protesty, nemáme naději, že věci změníme. Místo toho, podobně jako to, co se zdánlivě stalo uprostřed kolapsu starověkých mayských měst nebo měst v Evropě směrem k úpadku Římské říše, se lidé rozptýlí, všichni hledají svá vlastní individuální řešení nebo řešení v malých skupinách, ale jen málo lidí se obrátí k potřebě progresivní společenské transformace.
Proto byl rozhovor mezi přáteli mé dcery tak znepokojující. Potenciální hrůza, které čelíme, je velmi reálná a nelze ji popřít. Do této míry je důležité, abychom odhalovali a zesměšňovali ty, kteří by popírali globální oteplování. Je však potřeba mnohem více. Naléhavost okamžiku ve skutečnosti vyžaduje větší pozornost směrem k programovým řešením spolu se strategiemi a organizacemi k urychlení společenské transformace.
Když Rosa Luxemburgová naznačila, že budoucností je „socialismus nebo barbarství“, mnozí lidé – dokonce i uprostřed 1. světové války – měli tendenci to považovat za nadsázku. Jak se ukázalo, bylo to docela prozíravé. Toto varování prostřednictvím juxtapozice je kritické, ale nestačí. Pochopení, že se musíme odvrátit od barbarství – v jakékoli formě – a směrem k socialismu a konci kapitalistického vykořisťování, je kritickým uvědoměním, ale musí být převedeno do organizace a jednání.
Jedním z bezprostředních závěrů z toho všeho je, že musíme jednat naléhavě. To neznamená, že bychom měli jednat hloupě. Znamená to ale, že v rámci levice musíme určit, jaké jsou minimální základy jednoty, které potřebujeme, abychom mohli společně postupovat vpřed. I když je důležité, abychom o našich rozdílech diskutovali, musíme mít zcela jasno, o jakých rozdílech lze a musíme rozhodnout dnes, v porovnání s těmi, které budou muset počkat na další okamžik.
Druhým závěrem je, že musí být zavedeny formy organizace a akce, které lidi vyvedou ze zoufalství a naznačí, že kolektivní boj může pomoci vyhnout se planetární katastrofě. To znamená, že nestačí bojovat dobré obranné bitvy, ale že my na levici musíme uvažovat z hlediska útočné strategie. Jinými slovy, musíme přemýšlet o tom, jak vyhrát.
Třetím závěrem je, že je důležité snít. Sněním chci navrhnout, abychom zvážili možnosti do budoucna, které zlepšují stav člověka. Jako fanoušek sci-fi a vyznavač Star Treku si vždy pamatuji scénu z filmu Star Trek: První kontakt. Kapitán Piccard, který se vrátil (z 24. století) do poloviny 21. století, hovoří s vědcem z té doby. Ptá se, kolik stála stavba hvězdné lodi Enterprise. Jeho odpověď byla docela zajímavá. Ve skutečnosti řekl, že ekonomika 24. století je zcela odlišná od vaší. Nabývání bohatství už pro nás není hnací silou naší existence. Snažíme se zlepšit sami sebe. Právě tento pojem se musí zapracovat do naší každodenní reality a sloužit jako inspirace k jednání.
Chci, aby moje dcera měla děti – pokud by si přála mít děti – a chci, aby se její děti také rozmnožovaly, ale aby tak činily tak, že budou svědky a budou se podílet na budování lepšího světa, než aby žily v bídě něčí dystopie.
Můj čtvrtý závěr: všechno to začíná teď. Abychom si vypůjčili a parafrázovali slogan jihoafrického hnutí: socialismus je budoucnost; postavit to teď.
Bill Fletcher, Jr. je dlouholetý dělnický a mezinárodní spisovatel a aktivista. Je bývalým prezidentem TransAfrica Forum a je k zastižení na adrese [chráněno e-mailem].