Donald Rumsfeld říká, že americký útok na Bagdád je „tak cílenou leteckou kampaní, jaká kdy existovala“, ale neměl by se to pokoušet říkat pětiletému Dauhá Suheilovi. Dívala se na mě včera ráno, kapající krmení připevněné k nosu, hluboké zamračení přes malou tvář, jak se marně pokoušela pohnout levou částí těla. Střela s plochou dráhou letu, která vybuchla blízko jejího domu na předměstí Bagdádu Radwaniyeh, vystřelila šrapnel do jejích drobných nožiček – ty byly svázané gázou – a mnohem vážněji do páteře. Nyní ztratila veškerý pohyb v levé noze.
Její matka se sklání nad postelí a narovnává si pravou nohu, kterou holčička mlátí kolem přikrývky. Matka z Dauhá si nějak myslí, že když budou dvě nohy jejího dítěte ležet rovně vedle sebe, její dcera se zotaví z ochrnutí. Byla první ze 101 pacientů přivezených do univerzitní nemocnice Al-Mustansaniya poté, co v pátek večer začal americký útok na město. Sedm dalších členů její rodiny bylo zraněno při stejném bombardování řízenou střelou; nejmladší, roční miminko, v té době matka kojila.
Na těchto návštěvách nemocnice je něco nechutného, obscénního. Bombardujeme. Oni trpí. Pak se otočíme a vyfotíme jejich zraněné děti. Irácký ministr zdravotnictví se rozhodl uspořádat nesnesitelnou tiskovou konferenci mimo oddělení, aby zdůraznil „bestiální“ povahu amerického útoku. Američané říkají, že nemají v úmyslu ublížit dětem. A Doha Suheil se na mě a doktory dívá pro ujištění, jako by se probudila z této noční můry a pohnula levou nohou a necítila už žádnou bolest.
Zapomeňme tedy na chvíli na lacinou propagandu režimu a stejně laciné moralizování pánů Rumsfelda a Bushe a udělejme si výlet po univerzitní nemocnici Al-Mustansaniya. Realita války totiž v konečném důsledku není o vojenském vítězství a porážce, ani o lžích o „koaličních silách“, které naši „embedded“ novináři nyní prodávají o invazi zahrnující pouze Američany, Brity a hrstku Australanů. Válka, i když má mezinárodní legitimitu – což tato válka nemá – je především o utrpení.
Vezměme si 50letou Amel Hassan, rolnici s tetováním na rukou a nohou, která však nyní leží na nemocniční posteli s masivními fialovými modřinami na ramenou – nyní jsou dvakrát větší než původní – která byla na cestu za dcerou, když první americká střela zasáhla Bagdád. "Právě jsem vystupovala z taxíku, když došlo k velkému výbuchu, spadla jsem a všude jsem našla svou krev," řekla mi. "Bylo to na mých pažích, nohách, hrudi." Amel Hassan má v hrudi stále četné střepiny.
Její pětiletá dcera Wahed leží ve vedlejší posteli a kňučí bolestí. Vylezla z taxíku jako první a už byla skoro u tetiných předních dveří, když ji výbuch porazil. Její chodidla stále krvácejí, i když se jí kolem prstů srazila krev a je zadržená obvazy na kotnících a bércích. Ve vedlejší místnosti jsou dva malí chlapci. Sade Selim je 11; jeho bratru Omarovi je 14. Oba mají šrapnelové rány na nohou a hrudi.
Isra Riad je ve třetí místnosti s téměř stejnými zraněními, v jejím případě se zraněními od střepin na nohou, když vyděšeně utíkala ze svého domu do zahrady, když začal blesk. Imam Ali je 23 a má četná šrapnelová zranění v břiše a dolní části střeva. Najla Hussein Abbas se stále snaží zakrýt si hlavu černým šátkem, ale nemůže skrýt fialové rány na nohou. Mnohočetná poranění střepinami. Po chvíli zní „mnohočetné šrapnelové zranění“ jako přirozená nemoc, kterou, předpokládám – mezi lidmi, kteří trpěli více než 20 let válkou – je.
A to všechno, ptal jsem se včera sám sebe, bylo to všechno k 11. září 2001? To vše mělo „vrátit úder“ našim útočníkům, i když Dauhá Suheil, Wahed Hassan a imám Ali nemají nic – absolutně nic – společného s těmi zločiny proti lidskosti, stejně jako hrozný Saddám? Zajímalo by mě, kdo rozhodl, že tyto děti, tyto mladé ženy, by měly 11. září trpět?
Války se opakují. Vždy, když „my“ přijdeme navštívit ty, které jsme bombardovali, máme stejnou otázku. V Libyi v roce 1986 si pamatuji, jak se američtí reportéři opakovaně ptali zraněných: byli snad zasaženi šrapnely z jejich vlastní protiletadlové palby? Znovu, v roce 1991, jsme „my“ položili zraněným Iráčanům stejnou otázku. A včera se jeden lékař přistihl, že se ho zeptal reportér z britského rozhlasu – ano, uhodli jste – „Myslíte si, doktore, že někteří z těchto lidí mohli být zasaženi iráckou protiletadlovou palbou?“
Máme se tomu smát nebo plakat? Měli bychom vždy vinit „je“ za jejich vlastní zranění? Určitě bychom se měli zeptat, proč ty střely s plochou dráhou letu explodovaly tam, kde k nim došlo, nejméně 320 jen v Bagdádu, s laskavým svolením USS Kitty Hawk.
Isra Riad pocházel ze Sayadiyeh, kde jsou velká vojenská kasárna. Domov Najly Abbasové je v Risallehu, kde jsou vily patřící Saddámově rodině. Dva malí bratři Selimové žijí v Shirta Khamse, kde je sklad vojenských vozidel. Ale to je celý problém. Cíle jsou rozesety po celém městě. Chudí – a všichni ranění, které jsem včera viděl, byli chudí – žijí v levných, někdy dřevěných domech, které se zřítí pod poškozením výbuchem.
Je to stejný starý příběh. Pokud povedeme válku – jakkoli budeme žvanit o naší péči o civilisty – budeme zabíjet a mrzačit nevinné.
Dr. Habib Al-Hezai, jehož FRCS získal na univerzitě v Edinburghu, napočítal 101 pacientů z celkových 207 zraněných při náletech jen ve své nemocnici, z nichž 85 byli civilisté – 20 z nich ženy a šest z nich děti – a 16 vojáků. Mladý muž a 12leté dítě zemřeli po operaci. Nikdo neřekne, kolik vojáků bylo zabito během skutečného útoku.
Včerejší jízda přes Bagdád byl děsivý zážitek. Cíle byly skutečně pečlivě vybírány, i když jejich zničení nevyhnutelně zasáhlo nevinné. Viděl jsem jeden prezidentský palác se 40 stop vysokými sochami arabského válečníka Salaheddina v každém rohu – tvář každého z nich byla samozřejmě tvář Saddáma – a mezi nimi byla velká černá díra vyražená do fasáda budovy. Ministerstvo výroby vzduchových zbraní bylo rozdrceno na prášek, obrovská hromada předpjatého betonu a suti.
Ale venku, u brány, byla dvě postavení v pytlích s pískem s elegantně oblečenými iráckými vojáky, s puškami nad parapetem, stále připraveni bránit svou službu před nepřítelem, který ji už zničil.
Na silnicích vedle Tigrisu narostl ranní provoz. Žádný řidič se příliš nedíval na Republikánský palác na druhé straně řeky ani na doutnající ministerstvo nákupu zbrojení. Hořely 12 hodin po prvním zásahu raketou. Bylo to, jako by hořící paláce a hořící ministerstva a hromady kouřící sutiny byly běžnou součástí každodenního bagdádského života. Ale na druhou stranu, nikdo za současného režimu by se nechtěl příliš dlouho dívat na takové věci, že?
A Iráčané si všimli, co to všechno znamená. V roce 1991 Američané zasáhli rafinérie, elektrickou síť, vodovodní potrubí, komunikace. Ale včera mohl Bagdád stále fungovat. Pevné telefony fungovaly; provozovaný internet; elektrický výkon byl na plný výkon; mosty přes Tigris zůstaly nezbombardované. Protože samozřejmě, když – „kdyby“ je v dnešní době stále citlivá fráze – Američané se sem dostanou, budou potřebovat funkční komunikační systém, elektřinu, dopravu. To, co bylo ušetřeno, není darem pro irácký lid: je to ve prospěch domnělých nových pánů Iráku.
Včera vyšel irácký deník s vydáním pouhých čtyř stran, snůškou článků o „neochvějnosti“ národa – nezlomnost v arabštině je soummoud, stejný název jako raketa, kterou Irák částečně zničil, než Bush přinutil OSN. aby inspektoři odešli do války – a titulek, který zněl „Prezident: Vítězství přijde [sic] v iráckých rukou“.
Znovu, ze strany USA nedošlo k žádnému pokusu zničit televizní zařízení, protože je pravděpodobně chtějí použít při příjezdu. Během bombardování v pátek večer vystoupil v televizi živě irácký generál, aby ujistil národ o vítězství. Když mluvil, do závěsů za ním foukaly tlakové vlny z výbuchů řízených střel a otřásly televizní kamerou.
Kam nás to všechno vede? Včera v časných ranních hodinách jsem se podíval přes Tigris na pohřební hranici Republikánského paláce a na kolonádové ministerstvo vedle něj. Po celém Bagdádu byly majáky ohně a obloha se snižovala kouřem, podepřený palác připomínající hradby – z jeho zdí stoupaly plameny – vypadal jako hořící středověký hrad; Tsesiphon zničen, Mezopotámie v okamžiku svého zničení, jak to bylo vidět mnohokrát za tolik tisíc let.
Xenofón udeřil na jih odtud, Alexander na sever. Mongolové vyplenili Bagdád. Přišli chalífové. A pak Osmané a pak Britové. Všichni odešli. Nyní přicházejí Američané. Nejde o legitimitu. Je to o něčem mnohem svůdnějším, čemu sám Saddám až příliš dobře rozumí, o zvláštním druhu moci, o stejné síle, kterou si přál demonstrovat každý dobyvatel Iráku, když si prorazil cestu do země této starověké civilizace.
Včera odpoledne Iráčané zapálili masivní požáry ropy kolem města Bagdád v naději, že oklamou naváděcí systém řízených střel. Kouř proti počítačům. Náletové sirény začaly znovu kvílet těsně po 3.20:XNUMX londýnského času, následovaly naprosto předvídatelné zvuky explozí.
ZNetwork je financován výhradně ze štědrosti svých čtenářů.
Darovat